Autoři definitivního projektu Paláce

V přehledu rekordních mrakodrapů XX. století jsem probral věže v New Yorku a Chicagu, jakož i nové dominanty v Číně a v Malajsii a představil nerealizovaná monstra v Londýně a Paříži. Ale přitom všem jsem úplně zapomněl na naši Zemi milovanou, šírou to Zemi sovětů. A to je rozhodně trestuhodné, protože sovětští lidé, jak známo, rekordy rádi pokořovali a prvenství přímo zbožňovali. Žili tam nejstarší lidé světa - prostí mužici, kteří pamatovali Napoleonovo tažení, vyráběly se tam první družice, Lysenko pěstoval z bramborových hlíz banány a podobně. A tak nepřekvapí, že i ve stavbě mrakodrapů to chtěli Sověti americkým imperialistům nandat. Po nástupu Stalina si vyzkoušeli stavbu výškových budov ve stylu newyorských mrakodrapů desátých a dvacátých let v Moskvě a tak není divu, že vznikly plány na něco, co vyrazí světu dech. V roce 1931 byla vypsána soutěž na Palác sovětů, postupně následovala ještě tři další kola.

Soutěžní návrh arch. Ščuka a Geľfrejcha

Mělo se stavět přímo v centru Moskvy. Přišlo 160 návrhů, z toho 136 domácích, zbylé byly zahraniční. Vybrán byl projekt rusko-amerického týmu Boris Jofan - Ivan Žoltovskij - George Hamilton. Jejich studie se pak stala základem dalšího kola soutěže, až nakonec byl úkol definitivně svěřen spojenému týmu dvou kolektivů Jofan - Vladimir Ščuko - Vladimir Geľfrejch. To bylo v roce 1933. Celková výška věžovité stavby, která měla být zakončena kolosální stometrovou (!) Leninovou sochou, měla dosáhnout 415m, což bylo samozřejmě o něco víc, než tehdejší nejvyšší budova světa Empire State Building (pro srovnání: dnešní nejvyšší mrakodrap - Petronas Towers v Kulala Lumpur má 450m). Měřítko stavby bylo naprosto nelidské (opět jako posledně - člověk=mravenec), byla to jakási Býčí věž z Verneova Ocelového města.

Definitivní návrh

V roce 1937 se začalo s budováním základů, ale práce byly přerušeny po nacistickém útoku v roce 1941. Myšlenka Paláce sovětů pak byla ještě oprášena v polovině 50. let, kdy byl ale program stavby zmenšen, o pár let později pak byl monstrózní projekt definitivně zastaven. Dnes pyšný sen připomíná jen vodní nádrž v místě základů. Vítězové soutěže patřili zprvu před Stalinovým nástupem k představitelům ruské umělecké avantgardy, ale pak stejně bezprostředně vpluli do vod tzv. socialistického realismu. To byl ovšem šok pro Karla Teigeho a další české levičáky, kteří si mysleli, že se v Rusku zbláznili a že tam snad američtí špióni nastražili nějakou past. Teprve později těm naivkům došlo, že totalitní systémy - ať se ohánějí sebekrásnějšími frázemi - dospějí nakonec vždy jen k těžkopádným a falešným formám. Navíc se pod pozlátkem zdobených fasád skrývá jen obyčejná slupka - jak to znám z Moskvy: obrovský portál monumentální budovy s vraty zalitými do asfaltu a tudíž nepoužitelnými a vstup ze zadního dvorku malými dvířky na rozpadající se schodiště... Inu, tak končívají pyšné sny - vzpomeňte jen na náš Stalinův pomník nebo na "rychlokvašné" TU 144 - první nadzvukové dopravní letadlo na světě. Nedotažený projekt skončil fiaskem: první prototyp se zřítil na pařížském aerosalonu, druhý nakonec místo cestujících dopravoval brambory...

	Příště: Potřetí Opera v Sydney
Interiér (nahoře), Panoráma Moskvy s Palácem sovětů (dole)