can  
Zpět  Zpět     Kanadské listy - příloha Neviditelného psa, kterou vyrábí Miloš Kaláb v Ottawě v Kanadě. Zde naleznete odkazy na starší vydání, k návratu na hlavní stránku Psa klikněte sem.      
 
28. února 2000

Vojákům je třeba pomoci

Vojákům je třeba pomoci
Zahodili jsme příležitost zkrotit "ruského medvěda"
Potřeboval Dr. Poy odvoz sanitním vozem?
Rapunzel
Generálmajor Lewis MacKenzie:
Anarchie vládne v Kosovu
Četli jsme - viděli jsme
Oznámení
Vdova po veteránovi

V jednom čísle novin The Ottawa Citizen se sešlo několik dopisů čtenářů na téma, čím trpí vojáci, kteří se vrátili z válečných operací poslední doby. Není totiž pochyb o tom, že symptomy, kterými vojáci trpí, jsou pro ně velice bolestné, ale současně jsou bagatelizovány vyššími místy. Ta je považují za únavu a následky prožitého stresu a nic víc.

Na snímku ukazuje paní Susan Riordonová léky, které bral po návratu z války v Perském zálivu její manžel Terry Riordon. Když loni zemřel, v jeho kostech byla dokázána přítomnost 'ochuzeného uranu'. Zde je na místě připomenout, že ochuzený uran používali spojenci jak proti Iráku tak NATO proti Jugoslávii, ale pokaždé nás úřady uživatelů ochuzeného uranu ubezpečovaly, že se jednalo jen o velice těžký kov, který snadno proniká pancéřem ale jinak není škodlivý. To poslední je lež jako věž.

J. A. Carlisle z Deep River poznamenal, že dnes nemůže být pochybností o tom, že u vojenského personálu došlo ke vzniku chorobných symptomů po jejich nasazení v bojích a že je třeba se jim věnovat ať k nim došlo následkem stresu nebo vlivem ochuzeného uranu.

Symptomy stresu mají patologii, která se neodlišuje úplně od toxické patologie. Podobně jako toxiny, stres vyvolává v těle a tedy i v mozku biochemické změny a ty jsou tedy vlastně chorobou. Vojenské úřady tedy maji na zodpovědnosti, aby se postaraly o své lidi i když se u nich nedá prokázat choroba způsobená baktériemi, viry, nebo chemickými látkami. Válečný stres je podobnou ránou jako průnik šrapnelu do paže. Nad patologickými symptomy není možné pokrčit rameny a říci, že se jednalo o stres. Pisatel dopisu prožil válečný stres sám na sobě a viděl jej i u svých spolubojovníků. Přes velký stres si vojáci zvyknuli a nepotřebovali k tomu poradců-psychologů. Jak udává, náš mozek má obranný mechanismus, který člověku vypíná jeho pocity, když je situace opravdu vážná, aby ten mohl vykonávat svoje úlohy. Pisatel je přesvědčen, že i dnešní kanadští vojáci mají schopnosti překonat traumatické zážitky. Podle jeho názoru nevypadali veterání z války v Zálivu, že by trpěli stresem. Upozorňuje, že viděl vojáky v šoku z palby dělostřelectva i lidi v šoku ze stresu, ale ti nevypadali tak, jak vypadají nemocní veteráni z války v Zálivu.

Jiný pisatel, Howard V. Walker z Ottawy se ve svém dopise vrátil ke smrti veterána Terryho Riordona hlavně z hlediska použití ochuzeného uranu jak v Iráku tak i v Jugoslávii. Tento uran má na svědomí masívní vzestup výskytu leukémie a rakoviny. Kromě toho jsou zprávy o tom, že se nyní v Iráku rodí tisíce dětí bez očí, údů a pohlavních orgánů.

Kanada i NATO ignorovaly loni varování o nebezpečné povaze ochuzeného uranu a používali jej v Jugoslávii. Ve svém dopise se pan Walker ptá, zdali Organizace spojených národů a NATO provádějí lékařské prohlídky na území Jugoslávie, aby zjistily zdali naše 'humanitární pomoc' nevytvořila podmínky pro masívní utrpení celých generací na Balkáně. Vyslovuje přesvědčení, že by mělo být naší povinností snížit utrpení, které jsme sami způsobili a doufá, že je pravda, že naši vojáci nebyli na Balkáně vystaveni účinkům ochuzeného uranu.

O několik dní později jsme četli, že se váleční veteráni konečně dočkali pomoci, protože federální vláda nyní uznává u veteránů následky post-traumatického stresu jakožto pracovní neschopnost. Změnu si pochvaluje pan Matt Stopford, který od návratu z Chorvatska v r. 1993 trpí nevysvětlitelnými bolestmi, oslepnul na jedno oko a často krvácí. Má radost i za 'svoje lidi'. Kdo to je? Celkem 354 vojáků i veteránů, kteří panu Stopfordovi osobně telefonovali o svých problémech. Jedná se o vojáky, kteří se vrátili z války v Perském zálivu, z Bosny, Chorvatska i z jiných míst ozbrojených konfliktů. Pan Stopford předpokládá, že mu budou volat i další vojáci a veteráni poté, co vláda uznala, že bolesti a jiné zdravotní symptomy nejsou jen fata morgánou v hlavách postižených lidí.

Změnu vládního stanoviska k lepšímu oznámil ministr pro záležitosti vysloužilců pan George Baker. Ten prý osobně mluvil s více než 30 postiženými veterány. Všichni z nich skončili s 80-90%ní pracovní neschopností. Tři roky marně bili hlavami do zdi federálního nepochopení. Nyní vydal ministr nařízení, aby byla pracovní neschopnost způsobená válečným stresem zařazena okamžitě mezi tzv. 'moderní choroby' a aby se přistoupilo k revizi podmínek, které přiznávají postiženým lidem invalidní penzi. Seznam těch podmínek totiž pochází ještě z r. 1918.


Zahodili jsme příležitost zkrotit "ruského medvěda"

Jméno kanadského generálmajora Lewise MacKenzieho je čtenářům Kanadských listů známé z jeho komentářů k loňskému bombardování Jugoslávie. Nyní napsal zajímavý rozbor situace pod uvedeným titulkem.

Úvodem se generálmajor MacKenzie pozastavuje nad způsobem boje, jaký vedou ruské jednotky proti čečenským teroristům nebo rebelům. Připomíná, že na rozdíl od obecného povědomí je zásadní rozdíl mezi válkou v r. 1996 a tou nynější. Před 4 lety podporovala většina čečenského obyvatelstva až na některé opoziční skupiny svého vedoucího Džochara Dudajeva v jeho snaze o čečenskou nezávislost. Téměř všichni čečenští obyvatelé odsuzovali ruskou vojenskou intervenci zahájenou 11. prosince 1994. Čečenské ozbrojené síly, které tehdy čítaly asi 2000 bojovníků, vzdorovaly po dobu 21 měsíců útokům ruských vojsk. V srpnu 1996 bylo staženo z Čečenska 58,000 ruských vojáků.

K dnešní ruské vojenské intervenci došlo na základě nového radikálního čečenského hnutí za nezávislost, které používalo teroristických útoků jak uvnitř Čečenska tak i mimo ně. Tentokrát nebyly cíle teroristických útoků namířeny jen na ruské cíle. Obětmi se stali i sami Čečenci, pokud dosti silně nepodporovali teroristy. Ti nenacházeli dostatečnou podporu mezi čečenským obyvatelstvem a proto si založili základny v okolních zemích. Cílem teroristů se stala dokonce i Moskva a jsou známky, že řada bombových útoků na byty, při nichž přišli o život jejich obyvatelé, byla dílem čečenských teroristů na území Ruska. Většina čečenského obyvatelstva se tak obrazně ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Zatímco obyčejní lidé rozhodně nejsou přivrženci Rusů, jsou ještě méně nakloněni svým vlastním teroristům, které viní z toho, že svými akcemi způsobili novou válku.

Snad ze všech národů na světě mají největší zkušenosti s válkou v městských zastavěných oblastech právě Rusové. Získali je během druhé světové války při bojích s německými nacisty. Generálmajor MacKenzie se proto ptá, proč jsou Rusové neúspěšní v Čečensku a situaci vysvětluje.

Rusové prý mají heslo 'neposílejte nikdy vojáka tam, kam je nejdříve možné poslat dělostřelecký granát nebo raketu'. Generálmajor MacKenzie s tímto heslem na 100% souhlasí na základě svých 30-letých zkušeností. 'Jakmile je cíl srovnán se zemí, je třeba na něj poslat malé skupiny dobře vycvičených vojáků a tak obsadit předpolí a zabezpečit je před protiútokem'. Ruská armáda byla ale v posledních 10 letech tak zdecimována, že nemá plné stavy ani v četách, rotách a tady také ne v praporech. Vojáci, kteří uvedené jednotky tvoří, spolu necvičili pro nedostatek financí. Jednotky jsou doplňovány jednotlivými vojáky. Vojáci, kteří jdou do boje, ani často nevědí, jak se jmenují jejich sousedi po obou stranách. Zde generálmajor MacKenzie připomíná, že nikde na světě nebojují vojáci za Boha, krále, zemi, ba dokonce ani za svůj vlastní pluk. Jsou vychováni k tomu, aby nenechali padnout svého nejbližšího spolubojovníka. Jestliže není jednotka pevně stmelená, ale je pouze skupinou jednotlivců, není divu, že se nemůže prosadit proti uvědomělému nepříteli.

Za druhé pramení ruské neúspěchy z nově nabytých obav z lidských ztrát, které jsou průvodním jevem jejich cesty k demokracii. Povinnost politiků pravidelně se obracet na voliče se žádostí o zvolení vede k tomu, že velkou moc získávají různé lobbistické skupiny jako například 'Matky proti válce v Čečensku'.

Nový, často kritický, duch v hromadných sdělovacích prostředcích znamená, že se válka v Čečensku dostala do obývacích pokojů ruských rodin. Nic takového neexistovalo během války v Afganistánu. Politici jsou v televizi lákáni k tomu, aby předpovídali rychlé vítězství s nízkými ztrátami na životech. Když vítězství nepřichází, přicházejí nové vojenské rozkazy k dalšímu bombardování i když je nedostatečná podpora pozemním vojskem. Je to návod předurčený k neúspěchu - ledaže by bylo město Groznyj srovnáno se zemí.

Konečně se na situaci podílí požadavek Západu, aby se omezily ztráty na civilním obyvatelstvu na minimum. Ten požadavek totiž prodlužuje válku a to tak, že Rusové otevřeli pro civilní obyvatelstvo koridory z města Groznyj z obavy před hospodářskými sankcemi Západu. Jenže podobně jako ve dřívějších konfliktech, ani ty kolem města Groznyj nejsou používány civilním obyvatelstvem (pro které byly vytvořeny), nýbrž teroristy.

A tak pokračuje další pokořování Ruska. Poté, co Západ vyhrál studenou válku, by se dalo očekávat, že se poučí na Dohodě z Versailles uzavřené po první světové válce a že bude jednat se svým poraženým protivníkem s určitým respektem místo toho, by mu sypal do otevřených ran sůl.

'Během posledních 5 roků jsme nejen srazili ruského medvěda k zemi, ale využili jsme každé příležitosti k tomu, abychom ho ještě po hlavě bili silným klackem', píše generálmajor MacKenzie a dodává: 'Kdyby byli Rusi, možná byste smýšleli takto':

• Organizace NATO se rozšiřuje směrem k našim hranicím. NATO vždycky tvrdilo, že je obranným společenstvím a že se ho tedy vůbec nemusíme obávat. A potom se NATO sebralo a loni v březnu zaútočilo na suverénní stát - Jugoslávii - bez souhlasu Rady bezpečnosti.
• Byli jsme připraveni začít uskutečňovat dohodu o zákazu zkoušek nukleárních zbraní. Kdo ale dohodu odmítnul? Americký kongres.
• Vytáhli jsme organizaci NATO trn z paty v Kosovu tím, že jsme ji přesvědčili, aby vypustila dva body z tzv. Dohody z Rambouillet. Jeden bod požadoval naprosto svobodný pohyb vojska NATO po celém Srbsku a druhý bod požadoval, aby se v Kosovu uspořádalo během 5 roků referendum o jeho budoucnosti. Nová dohoda byla doručena jugoslávskému prezidentovi Miloševičovi a tak byla skončena válka o Kosovo. A jak se nám NATO odvděčilo? Tím, že si rozdělilo Kosovo mezi sebou. Museli jsme si násilím vynutit cestu na prištinské letiště, aby nás vůbec NATO zaregistrovalo.
• Nyní navrhuje americký prezident Clinton, aby se znova projednávala dohoda o antibalistických raketách - ale dohoda přece byla už podepsána oběma zeměmi.
• Víme, že Západ má velké pochopení pro oběti útlaku, ale nedávné setkání amerického představitele s čečenskými teroristy (Spojené státy nazývají separatistické hnutí, které provádí vojenské operace proti Rusům, jakožto 'teroristy') v jednom hotelu ve Washingtonu DC je přece jen 'silné kafe'.

Generálmajor MacKenzie končí: 'Sklízíme tedy, co jsme zaseli. Nedávno Rusko značně změnilo svou vojenskou doktrínu ohledně nukleárních zbraní. Takže tu to máme. Je to zlé, že jsme měli možnost ochočit ruského medvěda a že jsme tuto příležitost vyloženě zahodili'.


Potřeboval Dr. Poy odvoz sanitním vozem?

Koncem ledna uspořádala generální guvernérka Kanady Adrienne Clarksonová party v paláci zvaném Rideau Hall. Při party se bruslilo na přilehlém kluzišti - a bratr paní guvernérky upadl. Druhého dne byla o tom v novinách zpráva a o den později na ni zareagovalo několik čtenářů. Zde je nejobsáhlejší komentář od pana Paula Blissetta:

...Jak noviny uvedly, Dr. Neville Poy, bratr paní guvernérky upadl při bruslení při party v Rideau Hall. Pan John Ralston Saul, manžel paní guvernérky, vyjádřil v novinách svůj podiv na tím, že to trvalo plných 27 minut než na místo nehody dorazil sanitní vůz. Jeho asistanti žádali několikrát o příjezd vozu a pozastavovali se nad tím, proč to trvalo tak dlouho. Pan Saul dodal, že by to bylo zlé, kdyby byl někdo dostal srdeční infarkt.

Podobně jako pan Saul i já sám mám starost - jenže z jiného důvodu. Došlo snad panu Saulovi, že posádka sanitního vozu byla povolána k případu mnohem nebezpečnějšímu než byl pád jeho bratra při bruslení? Napadlo ho snad, že možná právě vezl sanitní vůz někoho se srdečním infarktem, záchvatem astmatu, nebo oběť dopravní nehody, domácí šarvátky či požáru - tedy legitimních kritických situací života a smrti?

Dále je pan Dr. Poy, bratr paní generální guvernérky, lékařem v penzi. Je velice pravděpodobné, že měl nějakou představu o svém zranění. Možná, že se mu jeho zranění jevilo horší než ve skutečnosti bylo. Zpráva nemluvila o tom, zdali Dr. Poy narazil na led hlavou nebo zdali si poškodil páteř. Psalo se ale o tom, že se mu dostalo první pomoci od členů První pomoci sv. Jana, kteří měli na party službu. Napadlo snad vůbec někoho ve skupině účastníků party, že by bylo možné a vhodné zavézt Dr. Poye do nemocnice soukromým vozem místo čekání na sanitní vůz, když se ví o tom, jak je tato služba nedostatečně financována a vybavena?

Jedním z důvodů, které ztěžují práci osádek sanitních vozů, je to, že je volá příliš mnoho lidí v případě zranění a jiných podmínek, které nevyžadují nasazení těchto vozů. Totéž je možné říci na adresu některých lidí, kteří přicházejí na oddělení první pomoci v nemocnicích a vyžadují okamžité ošetření v poměrně bezvýznamných situacích. Rád bych věděl, kolik lidí v našem okrese muselo čekat na sanitní vůz 27 minut nebo déle, ale o obavách těchto lidí jsme se v novinách nedočetli.

Paní Sharon Ogilvieová připomenula pochvalu vyslovenou v novinách členům První pomoci sv. Jana a ptala se, proč bylo třeba po tom ošetření volat sanitní vůz. Vyslovila názor, že podle 'kalibru' účastníků party bylo jistě u paláce zaparkováno mnoho soukromých vozů, takže bylo možné jedním zavézt postiženého na prohlídku do nemocnice 'pro všechny případy', jak se psalo. Nakonec dodala, že poznámka pana Saula byla poněkud ironická: jestliže totiž někdo někde náhodou skutečně dostal srdeční infarkt, potom čekal marně na sanitní vůz, protože ten vezl do nemocnice Dr. Poye.

Pan Hugh J. Andrew připomenul případ univerzitního studenta, který si při pádu narazil na hlavu a dostal se na pokraj bezvědomí. Zavolal na číslo 911 o sanitní vůz. Než ten dojel, studentův stav se mírně zlepšil a lékař potom nezjistil žádné vážné zranění. Proto bylo studentovi účtováno $50 k úhradě za neoprávněné použití sanitního vozu. Student se odvolal, ale bylo mu doporučeno, že měl k cestě do nemocnice použít autobusu. Jeho obavy ze zranění a jeho subjektivní pocity byly ohodnoceny za nepodstatné. Pan Andrew se tedy domnívá, že by měl podobně Dr. Poy uhradit náklady spojené se zbytečnou cestou sanitního vozu, zejména šlo-li jen o to, ujistit se, že se mu nic vážného nestalo.

Jak je vidět, lidé v Kanadě noviny čtou a na každou situaci rychle reagují.


Rapunzel

Za devatero vysokými horami a za devatero čistými řekami se v dávných dobách scházeli muži středního věku ve svých elitistických klubech, kde usedali do kožených klubovek, kouřili dusivé doutníky a předbíhali se ve vyprávění pozoruhodných příběhů - tedy příběhů, které upoutávaly právě jejich omezenou mysl. Velkým problémem bylo to, že se tyto příběhy neudržely mezi 4 stěnami klubů, ale pronikaly do obecného sociálního povědomí obyvatelstva a odrážely způsoby, jak tito muži žili, přemýšleli (pokud toho byli schopni) a jak pohlíželi na svět: ty vyprávěnky byly tedy sexistické, diskriminační, občas rasistické, homofobní ba dokonce homofágní, nesprávné, kulturně vyšinuté a v podstatě zesměšňovaly čarodějnice a nepřípustně podceňovaly zvířata, skřítky a víly.

Po mnoha staletích, kdy se tyto abuzivní příhody šířily nevědomky z jedné generace manipulované muži na další takovou generaci, pan James Find Garner si vzal na svou zodpovědnost - skutečně to byl opět další muž - aby očistil tyto příběhy od jejich nánosu politické nesprávnosti a převyprávěl je tak, aby byly ve shodě se společností, ve které žijeme dnes.

Jsem velice šťasten, že mi moje rodina neoplácela stejnou měrou, jakou moji předkové mužského pohlaví měřili svým ženám. O loňských vánocích jsem pod stromečkem našel patřičně správně označený dárek, z jehož obalu vyklouzla kniha Politically Correct Bedtime Stories uvedeného autora. Oceňuji, že si moje manželka odřekla aspoň 8 cest autobusem a částku $13.95 + 15% daní vydala v knihkupectví za uvedený skvost. Nyní se chci podělit se čtenáři o způsob, jakým vlastně mají být pohádky vyprávěny. Nevybral jsem ani tu homofágní o Perníkové chaloupce ani sexistickou o Popelce, které mají velice komplexní vztahy mezi zúčastněnými bytostmi a uvážil jsem, že přechod k politicky správným pohádkám má být sice rozhodný, ale současně postupný. Starší generace čtenářů se určitě nebude ničemu divit neboť různé aspekty různé politické správnosti zažila již několikrát. Jde jen o to, aby správně pochopila dnešní dobu a rychle zvládla nové termíny. Vkládám naději do pohádky o Rapunzel:

Na okraji malé vesničky žil ekonomicky znevýhodněný cínař se svou ženou. Jeho nedostatek materiálního a finančního zabezpečení v žádném případě neznamená, že všichni cínaři žili ve vesnicích nebo na pokraji chudoby nebo že ti, kteří takto žili, si svůj osud zasluhovali. Je nutné přijmout skutečnost, že se právě tento cínař v popsané situaci nacházel.

Se svou hodnou mladou ženou žil v chaloupce hned vedle skromného velkostatku místní čarodějnice. Ze svého okna mohli oba manželé patřit na pečlivě udržovanou zahradu, která svědčila o tom, že se čarodějnice snažila svým poněkud hrubým způsobem vnutit přírodě svoje názory o tom, jak pěstovat rostliny.

Cínařova žena byla v jiném stavu, kterému se říká těhotenství, a ve chvíli, kdy očima sledovala cizí zahradu, dostala velkou chuť na salát. Prosila svého muže, aby přeskočil plot a hlávku salátu jí donesl. Cínař se vzdal vlastního názoru na věc a v noci skutečně přeskočil plot a několik hlávek salátu ze zahrady osvobodil. Než však mohl přeskočit plot zpět cestou domů, čarodějnice ho konfrontovala.

Tato bytost trpěla značnou dávkou nedostatku laskavosti, což ale neznamená, že jsou všechny čarodějnice málo laskavé a také to neznamená, že by se měla kritizovat povaha čarodějnice neboť to je její vlastní záležitost, se kterou se jedině ona sama musí vypořádat. To, zdali se u ní vyvinul nedostatek laskavosti vlivem jejího sociálního života je mimo cíle této pohádky.

Čarodějnici zajímalo, co chce cínař dělat s jejím salátem. Místo toho, aby jí vysvětlil potřebu spravedlivě rozdělovat salát mezi lidi, kteří jej pěstují a ty, kteří na něj mají chuť, cínař sváděl svůj čin na svou ženu, která ale byla doma a nemohla tedy podat svědectví, zdali její manžel mluví pravdu. Bylo to nechutné svalování zodpovědnosti, k němuž cínař navíc přidal prosbu o milost a vysvětloval, že by ho čarodějnice neměla zabíjet a tak připravit jeho potomka o možnost vyrůstat v celistvé rodině o dvou rodičích. Čarodějnice se s opovržením dívala na cínaře a potom ho beze slova propustila.

Asi po měsíci se cínařově ženě narodila holčička. Rodiče ji na počest jednoho druhu salátu pojmenovali Rapunzel. Její maminka ji ani ještě nestačila odstavit od prsu a tu se přihlásila čarodějnice s požadavkem, že si Rapunzel odvede jako odměnu za svou laskavost, že totiž cínařově ženě nezabila jejího muže.

Špatné ekonomické zázemí a nedostatek společenského vlivu nebo známostí nedávaly cínaři a jeho ženě nejmenší naději na úspěšné odražení útoku na jejich rodičovské ambice. Čarodějnice odnesla Rapunzel do hlubokých neudržovaných lesů, kde ji uvěznila ve své vysoké věži, kterou si dala vystavět jakožto symbol své určité neukojené touhy. V ní vyrůstala Rapunzel v ženu. Věž neměla ani dveře ani schody, ale měla pod střechou okno. Jediným způsobem, jak mohla Rapunzel přijmout návštěvu, bylo spustit z okna své bohaté dlouhé vlasy, po nichž návštěva musela šplhat vzhůru. Tento šplh prováděla pravidelně jedině čarodějnice. Přišla pod okno a zvolala:

    Rapunzel, Rapunzel, spusť mi své kadeře,
    ať nemusím klepati na dveře.

Pochopitelně neměla věž žádné dveře, jak už bylo výslovně řečeno.

Rapunzel spouštěla své vlasy po celá léta a dovolovala tak, aby je zneužívala čarodějnice za účelem svých sobeckých dopravních potřeb. Čarodějnice milovala zpěv a proto mu naučila Rapunzel, aby s ní mohla zpívat dvojhlasně.

Jednoho dne jel kolem věže mladý princ a zaslechl krásný zpěv. Svého koňského přítele ukryl mezi stromy a sám sledoval, jak se na zavolání škaredé ježibaby spustily z okna zlaté kadeře. Potom následoval zpěv dvojhlasný. Když se čarodějnice nabažila, spustila se po vlasech dolů a zmizela v houštinách. Princ přišel pod okno věže a zvolal to, co slyšel dříve:

    Rapunzel, Rapunzel, spusť mi své kadeře,
    ať nemusím klepati na dveře
    .
Netřeba podotýkat, že nyní i princ věděl, že nahoru do věže žádné dveře nevedou.

Když princ stanul před Rapunzel, byl očarován její fyzickou krásou a ve své mužské naivnosti se domníval, že bude zřejmě přímá úměra mezi jejím vzhledem a krásou duše. To ale neznamená, že všichni princové posuzují stejným způsobem všechny blondýnky ani se jim v žádném případě neupírá, aby takové závěry činili. Poté princ požádal Rapunzel, aby mu zazpívala.

Ta nevěděla, jaká bytost to před ní stojí, jen si uvědomovala její chlupatost a silný pižmový zápach. Z důvodů, které nemohla vysvětlit, považovala Rapunzel tuto kombinaci za příjemně dráždivou a otevřela ústa ke zpěvu. "Okamžitě zavři zobák a zmlkni', ozvalo se od okna, v němž stála čarodějnice. Rapunzel se ohlížela, zdali uvidí nějakého ptáka, leč si neuvědomovala, že čarodějnice použila v návalu zlosti kolokvialismu a 'zobákem' mínila Rapunzelina ústa. Jen se zeptala: 'Jak - jak jste sem dostala?' Čarodějnice ji odbyla vysvětlením, že si pro případ potřeby opatřila ještě jednu sadu dlouhých zlatých kadeří a že se nyní skutečně jednalo o případ nejvyšší nouze. A prince oslovila: 'Poslouchejte, princi, dala jsem vystavět věž proto, abych izolovala Rapunzel právě od takových mužů, jako jste vy. Naučila jsem ji zpívat a ona bude zpívat jen pro mě a pro nikoho jiného, protože jsem to já a pouze já, kdo ji skutečně miluje'.

Princ odpověděl, že o závislosti staré dámy na mladé blondýnce si budou moci promluvit později, ale nejprve by chtěl poznat rozsah a zabarvení hlasu mladé zpěvačky. 'Ne!!!' vykřikla čarodějnice, 'shodím vás do trní pod věží, kde si vypíchnete oči a budete krajem bloudit sám a proklínat svou tvrdohlavost do konce svého života'. 'Měla byste přehodnotit situaci', pravil princ, 'neboť mám plno přátel v hudebním průmyslu, kteří by mohli mít velký zájem o váš objev, tuším, že ho nazýváte velice přitažlivě Rapunzel...' 'Věděla jsem to, chcete si odvést Rapunzel...' 'Neukvapujte se', vyzval princ čarodějnici, 'chci, abyste ji i nadále učila zpěvu a pečovala o ni jakožto její manažerka. A potom, jakmile nadejde správný čas, dejme tomu za týden nebo dva, vrhneme její talent na světový globální trh a my dva potom budeme spolu pěkně hrabat penízky'. (Doslova řekl euro).

Čarodějnice chvilku přemýšlela a bylo zřejmé, že její odpor byl zlomen. Začala s princem diskutovat o nahrávacích právech a o možnostech, které poskytuje video a brzy přešli k různým marketingovým nápadům včetně panenky Rapunzel, která by se prodávala s miniaturní hrací věží podobnou té, ve které se všichni tři nacházeli.

To, co Rapunzel slyšela, se jí každou vteřinu (tak se tehdy měřil čas dokud nebyly sekundy) stále více a více hnusilo. Po celá léta byly její vlasy zneužívány jako eskalátor a nyní kuli dva cizí lidé plány, jak zneužít jejího hlasu. S trpkostí zjistila, že dravost není doménou jednoho pohlaví. Zatímco se princ dohadoval s čarodějnicí, použila náhradních kadeří, spustila se z věže dolů a tyto kadeře si vzala sebou, vsedla na kůň prince a ponechala chtivé obchodníky jejím hlasem dohadovat se ve věži falického tvaru.

Dojela na koni do města, kde si pronajala pokoj v domě se skutečnými schody. Dala se do práce a brzy založila neziskovou Nadaci pro svobodné šíření hudby. Počáteční kapitál získala tím, že si ostříhala své dlouhé vlasy a prodala je po částech v dražbách. Zpívala zdarma v kavárnách a v uměleckých galeriích až do konce svého plodného života a vždycky odmítala zneužívat pro peníze touhu druhých lidí slyšet její zpěv.

Tak šťastně skončila jedna z pohádek, kterou převyprávěl potomek dnes již mrtvých bílých mužů evropského původu, který nyní žije v Chicagu. Nezmínil se na konci pohádky o cínařovi ani jeho ženě, ale v tuto chvíli nás víc zajímá, co ho vedlo k tomu, že se usadil mimo nejlepší zemi na světě, která leží jen trochu severněji od Chicaga. To nám zůstává záhadou. Asi o Kanadě nevěděl. Naštěstí se mluví i na jih od našich hranic podobným jazykem jako zde a proto jsem mohl tlumočit pohádku z originálního podání. Panu Garnerovi vydalo jeho politicky správné pohádky nakladatelství Macmillan Publishing Company v New Yorku již v r. 1994.


Generálmajor Lewis MacKenzie:
Anarchie vládne v Kosovu

Kanadský generálmajor Lewis MacKenzie je snad jediným člověkem, který nám v novinách The Ottawa Citizen připomíná situaci v Kosovu a v Jugoslávii vůbec. Jinak jakoby té ostudné záležitosti nebylo - NATO slavně zvítězilo a zatím se válčí jinde, vypukají skandály u nás i v zahraničí, takže koho by mohlo zajímat, jak to dopadlo s naším vítězstvím nad Jugoslávií?

Generálmajor MacKenzie píše, že armády mají palebné systémy, které pokračují v palbě, když se jednou spustily. Prý se jim říká 'vypal a zapomeň'. Pro kosovskou krizi tedy doporučuje podobnou metaforu - 'vypal a zapomeň'. Méně než rok po zahájení intervence bombardéry NATO proti Jugoslávii zmizelo Kosovo 'z našich radarových obrazovek'. Je to ostudné, protože v tomto protektorátu Organizace spojených národů (OSN) je situace katastrofální. Jak generálmajor připomíná, takovou situaci různí odborníci a politici předpokládali a ono to nebylo nic nesnadného ji předpovědět.

Mise OSN pro Kosovo UNMIK (United Nations Mission in Kosovo) je finančně na dně. Civilní zaměstnanci OSN nedostávají platy pravidelně. Slibovaná finanční podpora od mnoha zemí včetně Kanady buď nebyla poskytnuta vůbec nebo závisí na splnění velkého množství podmínek, že se slíbených peněz nedá prakticky použít k uskutečňování potřebných každodenních cílů. Je paradoxní, že největšími dlužníky jsou evropští 'sousedé' Kosova. To by nás vlastně nemělo překvapovat. Ten, kdo by chtěl věřit bombastickým frázím, které vždycky doprovázejí eufórii z 'vítězství', zřejmě nevěnoval žádnou pozornost tomu jak OSN v minulosti jednala při obnovování míru po konfliktech. Neměl jsem to potěšení sloužit ani v jediné misi OSN, kde by nebyl rozpočet drasticky seškrtán z původních částek, které byly dříve považovány za naprosto nezbytné. Dárcovské země ztrácejí zájem nebo paměť okamžitě, když by měly předávat peníze.

Nyní vládne v Kosovu anarchie balkánského stylu. Když se plánovalo vyslání UNMIKu, odhadovalo se, že k udržování pořádku a zákonů bude třeba nejméně 6000 členů mezinárodní policie. To se považovalo za optimální počet. Jenže v Kosovu neplatí optimální scénář, takže ve službě je méně než 2000 policistů. Podle mých vlastních zkušeností a podle zpráv, které mám z Kosova ale velká část uvedeného počtu policistů nepracuje účinně. Z docela prostého důvodu, který by neměl být záhadou nikomu, kdo zná vadný systém najímání lidí u OSN. Pravidla OSN nařizují nabídnout službu u policejního sboru UNMIKu celé řadě různých států. Jestliže je vyzvána země jako Kanada, aby například poslala 10 konstáblů a dva desátníky, tak pošle právě takové lidi. Bohužel - ale musím uznat, že celkem pochopitelně - je velice pravděpodobné, když je o stejné lidi požádána chudá země, že pošle 10 vysoce postavených inspektorů nebo ještě vyšších důstojníků. Proč? Protože se jedná o odměnu - plat a diety. Kdyby se najal obyčejný konstábl chudé země, tento šťastlivec by si vydělal 4x či 5x víc než jeho šéf doma - takže jistě víte, co se stane. Jede inspektor. To by nebylo tak špatné ale horší je to po jeho příjezdu: když se tito vyšší důstojníci dovědí, že se po nich žádá, aby konali službu konstáblů, tak to velice často odmítají. 'V zájmu solidarity' jim to OSN promíjí. Ti se během roku neangažuji čímž si znepřátelí ostatní policisty, kteří musí sloužit i za tyto 'překvalifikované pohlaváry'.

Vzhledem k tomu, že není v Kosovu přiměřeně dosti policistů, kriminální živly si tam dělají, co se jim zlíbí. Kosovo bylo vždycky známé jakožto prvotní cíl pašeráků drog a podnikání s nimi nyní vzkvétá díky místním mafiím. Unášené albánské ženy jsou nuceny k prostituci. Dodnes v Kosovu nejsou ani nejjednodušší zákony, které by se třeba zabývaly dopravními přestupky. Zatím přesvědčily vraždy a odvetné zabíjení většinu Srbů, aby utekli na sever do Jugoslávie.

Dr. Bernard Kouchner, ředitel mise OSN v Kosovu, vyhrožuje tím, že se vzdá své funkce. Kdo by mu to vyčítal? Dr. Kouchner je energický a zanícený zastánce lidských práv. Je spoluzakladatelem organizací 'Lékaři bez hranic' a 'Lékaři světa'. Měl jsem možnost sledovat jeho úsilí a jeho úspěchy proti velké převaze nepříznivých podmínek, když jsme oba sloužili v Bosně. Není z těch, kdo by se snadno vzdával, ale jestliže chce nyní hodit ručník do ringu, mělo by to být známkou pro mezinárodní společnost o tom, že situace v Kosovu se opravdu zvrhla. Kosovo je indikátorem toho, jak je OSN neschopná řídit provincii - a to velice malou provincii. Bude-li se situace nadále vyvíjet k úplnému bezpráví, intoleranci a bankrotu, budeme asi velice brzy číst další nudnou omluvu OSN'.

Doplňková zpráva od agentury Associated Press uvedla, že z necelých 2000 policistů jich nyní odešlo z Kosova více než 300, ačkoliv pouze 66 policistů tak učinilo proto, že vydrželi až do konce svých smluv. Policisté měli přijít do Kosova ze 42 zemí a pracovat tam pod vedením OSN. Koncem ledna jich bylo v Kosovu jen 1970. Asi 150 policistů bylo posláno zpět a to proto, že neměli vyhovující kvalifikaci - neuměli anglicky, neuměli řídit motorová vozidla nebo neuměli zacházet se zbraněmi. Dalších 100 chtělo prostě domů. Polovina z těch, kteří chtěli domů, byli Američani - někteří odešli údajně na dovolenou a nevrátili se.

Morálka je tedy velice špatná. Někteří policisté OSN, kteří nechtěli udat svá jména ani národnost, si stěžovali na problémy s vybavením, zařazováním do práce, obtížné životní podmínky včetně velké zimy a nedostatek elektřiny a vody.

'Každý policista odcházel do Kosova z jiného důvodu a často skutečná situace neodpovídá jeho představám', řekl mluvčí policejních jednotek OSN inspektor Gilles Moreau. Některá vozidla byla vydána policistům bez řetězů přestože často sněží a terén je nesjízdný. V jiných případech byly vydány řetězy, které se na vozidla nehodily. Týden před vydáním zprávy bylo pojízdných jen 25% vozidel, protože OSN zakoupilo nevědomky benzin, který obsahoval vodu. Každé vozidlo dostává příděl 16 litrů nafty na den.

'Pořád máme problémy se zařízením k soudnímu vyšetřování a se softwarem', řekl podplukovník Dmitry Kaportsev. Nejsou například plastické sáčky k odběru důkazných vzorků. Mnoho policistů říká, že systém jim prostě nedovoluje, aby vykonávali svou práci. Tak jsou například viníci zadrženi, ale není místo, kde je držet, protože nejsou vězení. Prištinské vězení má místo jen pro 53 vězňů, ačkoliv od srpna bylo podle zpráv NATO zadrženo 1067 lidí podezřelých z násilných činů. To znamená, že i ti nejbrutálnější zločinci jsou opět propouštěni na svobodu, jakmile se jim odeberou otisky prstů. Když přijeli první policisté loni v červnu, ani nevěděli, jaké zákony měli pomáhat dodržovat. Po mnoha dohadech bylo ujednáno, že se bude používat zákonodárství, které platilo v provincii až do r. 1989 před tím než prezident Miloševič zrušil kosovskou autonomii a začal pronásledovat separatistické etnické Albánce.


Četli jsme - viděli jsme

Kanadské listy nemohou podávat obraz o tom, co se v Kanadě děje, ani kdyby vycházely v tomto rozsahu každý den a to i kdybych četl několikatery noviny a sledoval zprávy nejrůznějších televiznich stanic. Ostatně se podívejte na mapu severní Ameriky a srovnejte rozlohu této země s Českou republikou.

Když tedy čteme místní noviny a sledujeme zdejší stanice, dovídáme se především o tom, kde byl kdo zapíchnut nebo postřelen, kolik lidí uhořelo (a kolik hasičů hasilo požár, který byl možná založen), případně zdali byla přepadena banka a kolik peněz lupiči odnesli. Bývají případy, kdy jsou noviny plné důležitějších zpráv, to když je zavražděným politik nebo když peníze neodnesli maskovaní lupiči nýbrž je promrhala vláda. Takový případ lomcuje národem právě nyní a to již po dobu jednoho měsíce. Proč o tom nepřinesly Kanadské listy ani řádek? Protože předpokládaly, že se to všechno ututlá, šoupne pod koberec nebo přebije ještě větším skandálem. (Tak, jak třeba opadl zájem o aféru s Monikou Lewinskou, protože bylo zapotřebí bombardovat Jugoslávii).

Na politiku a to nejen mezinárodní, mají lidé různé názory a tak je tomu i v případě tzv. 'Shovelgate'. 'Shovel' znamená lopatu a v tomto případě se myslí, že se peníze vyhazovaly jakoby lopatou. Vláda údajně pečuje o zaměstnanost takovým způsobem, že má ministerstvo, které dává finanční podporu na potřebné účely, aby se vytvořila stálá zaměstnanost. Nebýt tzv. generálního auditora, ani bychom nevěděli, že docházelo k 'nepravidelnostem'. Byla to bezpochyby jeho vina, že šťoural příliš hluboko a zjistil nesrovnalosti, které se podle názoru opozice týkají asi miliardy dolarů. Ministerský předseda říká, že se jedná o pár mizerných milionů a opozice prý dělá z komára velblouda. Když se kácejí stromy, létají třísky a když se pracuje se stovkami milionů dolarů, tak nějaký ten milion ulítne sem-tam podobně jako ta tříska.

V novinách je těch zpráv tolik, že zaměstnaný člověk opravdu nedokáže všechny novinky absorbovat. Pro čtenáře vzdálené tisíce kilometrů od epicentra skandálu se pochopitelně skandál jeví mnohem menší podobně jako se při silném zemětřesení v Turecku netřáslo v České republice nic - leda sulc. Zatím byl uveřejněn průběh skandálu za první měsíc, ale ten není zdaleka u konce, takže po týdnech bude historie opět doplněna. Zatím vynikají výplaty, které obyčejné občany nijak netěší a to proto, že nebyly vyplaceny přímo jim nebo proto, že vládním důvodům nerozumějí. Třeba byl vyplacen grant půl milionu dolarů americké firmě Wal-Mart, která proniká na kanadský trh a válcuje zdejší hokynáře. Jak si zasloužil tento dravý podnik grant? Protože potřeboval postavit skladiště na americké zboží, které tu hodlá prodávat. Kdyby bylo zboží uskladněné pod širým nebem, tak by se v našem drsném podnebí znehodnotilo a bylo by jistě nefér, aby Kanaďani kupovali neprvotřídní zboží. Vláda tedy poskytnula grant. Ostatně se říká, že z cizího krev neteče a to platí na celém světě. Dnes se v novinách obracejí čtenáři na podnik Wal-Mart a zapřisahají jeho vedení, aby peníze vrátilo - ne však federální vládě, které nemůžeme důvěřovat - nýbrž třeba na různé charitativní účely. Uvidíme, jak měkké srdce mají šéfové Wal-Martu, ale možná nám řeknou, že si nemáme volit rozhazovačné lidi do vlády.

Mnohem lépe prý bylo využito daňových peněz podporou natočení pornografického filmu, protože díky tomuto počinu bude možné obyčejným lidem vysvětlit, co to vlastně pornografie je a proč je škodlivá. Ještě lépe bylo využito peněz k vybudování umělecké výstavy pod názvem 'Call Girls' (Prostitutky) v Paříži. Na rozdíl od hlavního města Kanady, kde často jako prostituky pózují policistky, aby mohly zatknout muže, kteří jsou ochotni platit za sex (jako byl významný kanadský srdeční chirurg), v Paříži tak pózují herečky. Nikoho ale nezatýkají, ale poučují jak o sexu tak i o Kanadě. Tato výstava má prý úžasný úspěch a pomohla 'dát Francouzům Kanadu na jejich mapu'.

Nebýt šťouralů, ani jsme o takových významných činech nevěděli a měli za to, že by opravdu Francouzi hledali Kanadu v Oceánii nebo v Antarktidě. Zatím jsem se nepročetl k místu, kde bych pochopil, jak pomohly náklady na výstavu zvýšení zaměstnanosti (Kanaďanů - ne Francouzů).

Někdy lidé udělají chybu, ale nechť první hodí kamenem ten, kdo sám je bez viny. Vezměme třeba vedoucí podniku, kteří si spletli nábytek se šperky. Dostali grant na nákup nábytku a oni koupili šperky. Ještě se vám nestalo, že jste šli koupit chléb, ale místo něho donesli domů zlatý řetízek nebo pneumatiku?

Je možné odsuzovat někoho za to, že použije grantu ve výši $300,000 (mizerná třetinka milionu) ne na přijetí nových zaměstnanců nýbrž k tomu, aby přestěhoval podnik do volebního obvodu politika Liberální strany, která s těmi podporami začala? Ostatně ministerský předseda neustále zdůrazňuje, že se granty vyplácely i ve volebních obvodech, v nichž zvítězili jiní (tedy i opoziční) poslanci. Bylo jen jakýmsi vedlejším produktem těch výplat, že se lidem říkalo 'hleďte, jací jsou ti Liberáli kabrňáci - jistě by bylo dobré volit je v příštích volbách'.

Musím dodat, že je mnohem lepší o těchto věcech číst v novinách než se dívat v televizi, jak na sebe ve sněmovně poslanci štěkají. Noviny může člověk na chvíli odložit a přeskočit třeba na článek o tom, že Rakušan Haider (dnes známý v celé Evropě a možná na celém světě včetně Antarktidy) tajně navštívil Montreal. I k případu (neboli 'cause') Haider se vyslovují čtenáři, ne však titíž, kteří komplikují situaci ministerského předsedy v aféře 'Shovelgate'.

Jaké štěstí, že nám aféra 'Shovelgate' nekoliduje s případem 'Senátorů'! Protože je píši velkým písmenem, nejedná se členy horní sněmovny čili senátory, nýbrž o hokejový klub. Vlastní jej pan Rodney Bryden, krátce Rod. Měl velké problémy, protože klub musí platit vysoké daně. Pan Bryden pro klub postavil stadión Palladium, ale potom blahé paměti přispěla mnoha miliony dolarů firma Corel Corporation tak, aby se Palladium přejmenovalo na Corel Centre.

Pan Bryden měl opravdu těžké starosti, ale prý to vůbec nesouvisí s tím, že platí hokejistům několikamilionové roční platy. Kdo neplatí? Cožpak dnes bude brát do ruky hokejku nějaký skutečně dobrý sportovec jen proto, aby užil na ledě legraci? Žil - byl hokejista Aleksej Jašin iz Rossiji - uzavřel smlouvu se 'Senátory' a loni na podzim měl dostat něco přes $3 miliony, kdyby dohrál sezďnu. Za takovou 'prkotinu' by si hvězda přece ani nanatahovala bruslařské boty. Aleksej tvrdě požadoval zvýšení platu na $8-10 ročně. Amerických. Narazil. Prý nejdřív musí dohrát podle staré smlouvy a potom může klást požadavky. Pan Jašin odejel do Švýcarska, kde hraje s nějakým malým klubem, aby nevyšel ze cviku, až bude po něm podle jeho názoru v severní Americe velká poptávka. Nijak ho zatím nevzrušuje, že klub i Národní hokejová liga ho soudí o $7 milionů dolarů. Amerických. Pan Jašin říká, že na to mají právo, protože žijí ve svobodné zemi. Jak rychle si zvykl!

Majitel klubu pan Bryden si udělal transparent s nápisem "Na prodej - hokejový klub Senátoři" a začal jím mávat. Nedá-li mu město, oblast, provincie a federál úlevy na daních, klub prodá, třeba i do USA. I nastala panika, protože došlo k ohrožení samotných kulturních základů Kanady. To by měl klub Národní hokejové ligy vyklidit hlavní město Kanady a nechat pole působnosti klubu 67, který hraje v divizi nebo v čem? Městští i regionální politici museli zanechat jiné práce, protože tady vznikala katastrofální situace. Kdyby pan Bryden 'Senátory' prodal, lidé, kteří na jejich zápasech prodávají "horké párky pivo", by byli bez práce. Podobně, kdo vyrábí klubové odznaky a nášivky, regulovčíci a regulovčice na parkovišti, i řidiči a řidičky strojů Zamboni na úpravu ledu by se ocitli bez práce. Městská i regionální pokladna by zela prázdnotou, protože by nebylo daní od klubu.

Spojili své síly všichni, jimž leželo blaho města a oblasti na srdci a nakonec jednoho dne ohlásil ministr průmyslu, že poskytne klubům NHL v Kanadě podporu $20 milionů, když i ostatní složky samosprávy přispějí. Toho dne vypuklo peklo. E-mailovalo se, faxovalo se, telefonovalo se. Na krátké i dlouhé vzdálenosti. Místním poslancům i ministrovi. Lidé se v podstatě ptali, zdali je ministr duševně zdravý, jestliže hodlá dávat podporu milionářům, kteří zaměstnávají hráče, jimž platí milionové platy zatímco obyčejní občané dělají sbírky potravin na chudé a na bezdomovce a zatímco sanitky objíždějí i několik nemocnic než se jim podaří najít jednu, která je ochotna převáženému pacientovi poskytnout péči. Těch 'zatímco' by mohla následovat pěkná řádka.

Panu ministrovi došlo, co lidem leží v žaludku a příští den ohlásil, že své včerejší rozhodnutí ruší. Zbytek Kanady se uklidnil, ale bouře vypuknula ve městě a okolí - tentokrát se ozvali hokejoví fanoušci. Zapojily se i školní děti, leč k dalšímu obratu u pana ministra nedošlo. Nakonec se klub 'Senátorů' (tedy vlastně pan Bryden) obrátil na fanoušky se žádostí, aby svůj klub podpořili a předplatili si vstupenky na celou sezónu dopředu. Průmyslové podniky byly vyzvány k podobnému předplatnému. Je známo, že ty kupují větší počet vstupenek a potom je rozdávají v rámci odměn, reklamy a podobně. Kampaň měla úspěch a tak se nakonec 'Senátoři' obešli bez dotace od státu. Pan Bryden schoval svůj transparent zpět do garáže.

Co přinesou další dva týdny? O tom se dozvíme v příštím čísle.



Oznámení

  • Kanadský měsíčník HURONTARIA - vydává Jan B. Hurych. Součástí Hurontarie je zajímavé čtení PŘÍLOŽNÍK.

  • Zajímavosti z Kanady Mirka Koláře z Winnipegu. Jiné nové články jsou zde.

  • Živé rozhlasové pořady z Kanady a česká stránka.

  • Dvojměsíčník 'Kanadské Listy' vydává pan Mirko Janeček, 388 Atwater Ave., Mississauga, Ontario, Canada L5G 2A3. Je možné si je na této adrese předplatit.

  • Internetový enzym podnikavých žen a emancipovaných mužů vlastním nákladem vydává v Japonsku Milan Hubáček.

  • Tramvaj Načerno - literární čtrnáctideník - má při každém oznámení v Kanadských listech nové číslo. Vydavatel Zdeněk Fekar se těší na vaše příspěvky.

  • Český literární deník Narayan s mnoha přílohami.

  • 'Virtuální galerie' ArtForum Vás zve na únorovou výstavu skla Jaroslava Matouše v cyklu Osobnosti v síti, která je přístupná na adrese:
    http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html

  • knedlik.com - prodej českých potravin do zahraničí.

  • Navštivte stránku kanadského hlavního města.

    Příští číslo Kanadských listů vyjde 13. března 2000.


    ***

    Zpět na začátek stránky



  •  
    Klikací mapa