NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Sobota 29.9.2001
Svátek má Michal

 Hledání:
 Výběr z vydání:

TEROR: Obrněné transportéry před RFE

FIASKO: Česká armáda předvádí svoji sílu

ŠAMANOVY NÁVRATY: Počestnost Jana Wericha

MEDICÍNA: Devitalizace

SOUTĚŽ: O knihu

ODPOVĚDNA:Vševědovy vyčtené vědomosti

MEJLEM: Jak proměnit svět?

TEROR: FBI zveřejnila tváře vrahů

BURIANOVO KAFE: Milý Josefe

POLEMIKA: Žantovský odpovídá Pecháčkovi

POLITIKA: Evropská demagogie KDU

MÉDIA: Tři iniciativy jsou znepokojeny

RODINA A PŘÁTELÉ: Morbidní nápad autora sci-fi

PSÍ PŘÍHODY: Až se zima zeptá...

TEROR: Svatá válka
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě

29.9. ŠAMANOVY NÁVRATY: Počestnost Jana Wericha
Jan Kovanic

Máme doma krásný plakát Tarase Kuščynského, ze kterého na nás shlíží moudrá a unavená tvář starého klauna. Před čtvrtstoletím mu bylo sedmdesát. Tehdy jsem mu nesl za Jonáš klub kytku, malinkatou lahvinku a blahopřání k narozeninám. Při organizování této slavnostní akce jsem spolupracoval se svou budoucí ženou Ivanou a pan Werich se vlastně stal, aniž to tušil, virtuálním kmotrem našeho manželství. Cítím se mu být tak trochu zavázán, pochopitelně, a proto chci konečně napsat, jak to bylo s Werichovým podpisem "Anticharty".

Vyprávěl nám to člověk, který byl u toho, když ministr kultury Klusák volal k Werichovým domů. Že budou umělcové rokovat o Chartě 77, a že by, jako umělec národní, tam měl být taky. I když jinak má všude utrum. Ale možná, kdo ví, podle toho, jak se zachová..., nu, uvidíme. Jan Werich dlouho přemyšloval, příbuzní a přátelé ho přemlouvali, ať tam tedy jde. Nakonec se rozhodl, že do Národního divadla půjde. Nikoli proto, že by čekal nějaké režimní odpustky. Naivně si myslel, že k tématu bude možno vystoupit s diskusním příspěvkem a chystal se říci své. Při vstupu do Národního se příchozí zapisovali do prezenční listiny. Pana Wericha, jakožto známou osobu a Nár. Umělce usadili do první řady. Pěkně na očích kamery, která pak se zadostiučiněním snímala kritika lidského blbství a hovadnosti, jak se jedné velké hovadnosti právě účastní.

Při projevech soudružky Švorcové a spol. Werich pochopil, že diskuse na tomto fóru nebude možná, že se jedná jen o předem narežírované divadýlko. Proto se o přestávce znechuceně sebral a odešel. Hromadného a chtivého podepisování protichartovní listiny se neúčastnil. Večer ho pak nesmírně překvapilo a dopálilo televizní zpravodajství, kde se střihy a komentářem ukazovalo, jak on, symbol národního odporu, podepsal ono kolaborantské vyjádření.

Hned druhý den volal na ministerstvo kultury, žádal tiskovou opravu ve smyslu, že Jan Werich s "Antichartou" nesouhlasí, že se tam byl jen podívat, nic nepodepisoval, akorát tu prezenčku. Jinak že všade rozhlásí, jak to bylo. Nakonec ho uchlácholili. Slíbili mu splnit jedno přání: Aby znovu začali tisknout knížky Jaroslava Seiferta, jehož si z chartistů asi vážil nejvíc. To měla být přiměřená cena za Werichovo mlčení. Tak to aspoň, podle svědectví, líčil sám Jan Werich.

Básník Jaroslav Seifert šéfoval Svazu československých spisovatelů v památném osmašedesátém roce, kdy byli spisovatelé zase jednou svědomím národa. (Oprava 2001: Šéfoval po federalizaci Svazu českých spisovatelů 1969-70.) Bolševik to Seifertovi nikdy nezapomněl a nikdy neodpustil. A už nikdy nic mu nevydal. Podpisem zakládacího dokumentu Charty 77 si pak návrat na českou literární scénu, před domácí čtenáře, uzavřel Seifert definitivně. Nikdo o tom nepochyboval.

Až do roku 1979, kdy naprosto proti všem dokonale vypracovaným pravidlům komunistického pohřbívání zaživa vyšla nová Seifertova sbírka Deštník z Piccadilly. Ne u Škvoreckých v Kanadě, ne v Indexu v Kolíně nad Rýnem, v Československém spisovateli! Dva roky po podpisu Charty 77, dlouhých dvanáct let po Halleyově kometě a Odlévání zvonů, pro pamětníky neskutečná událost. Tehdy jsem Werichově vysvětlování uvěřil.

Vzpomínám si, jak tenkrát vystavil Koháček ve svém Čapkově knihkupectví tu útlou knížečku za výkladní skříní. Rozevřenou. Každý den byla otevřená na jiné stránce, milovníci poezie si je mohli opsat. Pětitisícové vydání bylo totiž okamžitě rozprodáno. (Pět tisíc v době, kdy se poezie vydávala - a prodala! - v dvacetitisícových nákladech, bylo na takovou kládu sakra málo.)

Jan Werich zemřel v říjnu 1980. V roce 1981 byla zatčena Jiřina Šiklová, kterou bolševický režim nařkl, krom jiného, i ze zločinného pašování Seifertových prací a podkladů pro návrh na Nobelovu cenu do imperialistického zahraničí. Nakonec paní Šiklovou po roce vazby propustili bez soudu.

Ale hráz se už provalila, na knihkupeckých pultech se začalo znovu objevovat Seifertovo dílo, starší i nové sbírky. To, že se stalo trpěnou součástí domácí kulturní scény, bylo vydáváno a znovuvydáváno, nebylo likvidováno z knihoven, jistě napomohlo, že tu nobelovku za literaturu Jaroslav Seifert nakonec roku 1984 získal. Tehdy bolševik vyrobil kolem laureáta divadýlko, že by stálo za samostatné ztvárnění v absurdním dramatu.

Vlastně nevím, jestli se kdy Seifert dověděl o Werichově angažovanosti. Tenkrát, v tom sedmasedmdesátém, hned po té "akci" v Národním divadle, mu vzkázal, že si "nasral na hlavu". Ale z hnoje je nejlepší úroda. V tomto případě ji sklidil někdo jiný, než právě ten pohnojený.

Až se zase budeme na sebe dívat do zrcadla, popřemýšlejme, jestli ta hovna na naší vlastní hlavě přinesla alespoň nějaký užitek a komu.

Psáno v Praze ve dnech 30.1. - 2.2.2000




Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: