Sobota 20.4.2002
Svátek má Marcela

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

ŠAMANOVO DOUPĚ: Svobodné volby 1971 aneb Konec demokracie v Čechách

ZDRAVÍ: Jak se živit nestravitelným...

POSTŘEH: Kdo se má nejhůř?

MEJLEM: Básnická taškařice.

BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK

MÉDIA: Vytahování témat

POLITIKA: Pomohou nám Špidlovy líbivé návrhy?

SVĚT: Ze Středního východu na střední západ

ŽIVOT: Demise na funkci dospělého člověka

POLITIKA: Zájmy země nejsou "Národní fronta"

RODINA A PŘÁTELÉ: Nezahynul jsem, jen nešla linka

PSÍ PŘÍHODY: Pes coby zámotek

SERIÁL: Příběh zapeklitého starce 4.

MEJLEM: Něco vtipného

POSTŘEH: Identifikační čip
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě

20.4. ŠAMANOVO DOUPĚ: Svobodné volby 1971 aneb Konec demokracie v Čechách
Jan Kovanic

Hudba léčí a na srdce jsou Poděbrady. Obé platilo i v mrazivém počátku roku 1971 na koleji poděbradské pobočky Fakulty elektrotechnické ČVUT. Na pokoji č. 201 léčil splín jeho obyvatel magnetofon s nahrávkami venkovské a západní hudby. Johny Cash nostalgicky bučel "Nobody knows..." a Michal Tučný proplouval svým smutným, nejsmutnějším ránem - báječné anestetikum. Majitelé magiče rádi a věrně poslouchali c&k music, rádi a věrně také navštěvovali lázeňské podniky zvané U Soudku a Na Hrázi, též Záložnu. Cívkový stroj (neb nebateriový) nemohli tahat s sebou, léčivá moc hudby jim však u píva chyběla. Oba studenti prvního ročníku (průmyslováci, pochopitelně) si tedy zrobili jakési hnízdečko rozměru vrabčího, jemu i podobné, z drátů, poťáků, kondenzátorků a integráče, jinak vysílač v pásmu 80 MHz. Naladili do polohy mezi obsazenými kmitočty a výkonem 1 W hulili do vzdálenosti několika set metrů country pohodu. Na tranzistoráčku v nejbližších nálevnách pak poslouchali svoji oblíbenou stanici. (To tehdy, milé děti, nebylo normální. Bylať normalizace.)

Na třetím patře téže koleje se tou dobou také ozývala hudba. Z pokoje č. 315 se majestátně rozléhal nelíčený patos Čajkovského mistrovské Symfonie B-moll pro klavír a orchestr. Padádadá. Jednou, dvakrát, čtyřikrát. Padádadá, atd. Z desky. V deset večer onen blívajz umlkl, aby se nato ozval z pokoje č. 313. Třistatřináctce to stačilo asi dvakrát. Načež převzala štafetu opět třistapatnáctka. Náš pokoj č. 314 byl atakován z obou stran. Ke druhé hodině ranní jsem usedl na své posteli a vyzval dva své spolubydlící k diskusi. Dle dřívějších zkušeností neměla diplomacie smysl, jen bychom na sebe uvalili oprávněné podezření. Byl předložen návrh na technické řešení problému, který byl jednohlasně přijat. Vypadl hlavní jistič patra až u vrátné, takže do rána byl klid. Drát v zásuvce (nejdřív připojit na elektrickou zem!) vykonal svou povinnost.

Druhého dne jsem kolegům oznámil, že zakládám Stranu pro potření gramofonového přístroje v majetku studentů vietnamské národnosti bydlících na pokoji č. 315 a vyzval jsem je, aby do ní vstoupili. Kolega Petr tak učinil, kolega Tonda odpověděl založením své vlastní Strany pro potření Strany pro potření GPvMSVNBnPč315. Odvětil jsem založením Strany mírného větrání v mezích zákona (taky jsme větrali až do tří do rána a do deseti stupňů pod nulou, jednou, když nikdo nechtěl zavřít po tom druhém okno), do které vstoupili oba kolegové. Petr nechtěl zůstat pozadu, a tak založil Stranu mírného učení v MZ. Nakonec jsme dospěli ke konsensu, že si každý můžeme založit jenom tři strany, do kterých bude mít možnost vstoupit každý z nás. Pamatuji se už jen na svou třetí stranu, Stranu nepřerušovaného spánku. Začal nábor členstva, proběhly ustavující sjezdy. A tak jednoho únorového týdne L.P. 1971 vzniklo na našem pokoji devět politických stran a začala příprava demokratických voleb. (Ani toto, milé děti, nebylo tehdy normální.)

Shodli jsme se na volebním zákonu: Každý má devět hlasů, předseda strany, která získá ve volbách nejvíce hlasů, se stane předsedou parlamentu. Ústavní zákony se přijmou dvoutřetinovou většinou. Ještě před volbami proběhl překotný vývoj v jednotlivých stranách. Já i Petr jsme vstoupili do Tondou založené Strany balíčků z domova, ale hned po prvním víkendu nastal uvnitř této strany rozkol. Zdálo se nám, že Tonda nedodržel stanovy o přerozdělování domácích zásob. Většina členstva svolala Mimořádný sjezd, na kterém byl zakladatel SBD vyloučen. Tonda se urazil, vystoupil z našich stran, svolal uzavřená zasedání předsednictev svých dvou zbylých stran (sebe), kde jsme byli vyloučeni. Nepřeli jsme se. Stal jsem se místopředsedou Petrových stran a on zase místopředsedou mých. Každý den se konala stranická zasedání a horečná politická jednání. Vždy před zraky všeho lidu, bez kuloárových domluv někomu za zády. Byli jsme mladí! Vývoj spěl svou cestou. Do voleb šly tři mé strany v koalici, stejně jako Petrovy. Tonda dvě své zbylé sloučil v jedinou. Mlčky se předpokládala povolební spolupráce obou koalic na nové ústavě.

Volby se povedly. Od Petra jsem dostal jeden hlas navíc. Tak získala má koalice ("Vše pro klidný spánek") deset hlasů a já se stal předsedou ústavodárného Parlamentu. Pro pokojný vývoj naší pokojové demokracie bylo potřeba spolupracující opozice. Návrh ústavy jsem měl v hlavě, ale čekala nás drobná mravenčí práce na prováděcích předpisech. Chtěl jsem se jednou pořádně vyspat! Navrhl jsem Tondovi dohodu, a tak se nám povedlo nejdříve jmenovat Petra předsedou vlády. Poté Parlament zvolil Tondu prezidentem. Jeho pravomoce měly být dohodnuty dodatečně. Doufal jsem, že dá pokoj.

Tonda okamžitě po volbě pravil k předsedovi vlády: "Ty mi vyčistíš boty". Předsedovi parlamentu naporučil: "A ty mi skočíš pro svačinu."

A tak jsme si přestali hrát.

(Jména a čísla pokojů jsou změněna - nepamatuju si je.)

Dopsáno v Praze dne 17. 3.1996 2:37:33 (Strana spánku!!!)
Uvedený text vyšel v roce 1996 v měsíčníku Technický magazín


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: