Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 4.6.2002
Svátek má Dalibor




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Bojovali mrtví
 >UMĚNÍ: Medkovo pannó a nebo Zoubkův pomník?
 >UMĚNÍ: Konečně český pomník obětem komunismu
 >ARCHITEKTURA: Památník obětem komunismu v Praze -
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Těžko říct, který zážitek je nejsilnější
 >PSÍ PŘÍHODY: Nesmí se to, ale...
 >POLITIKA: Rezignace Kasla, soud žádá omluvu za listopad 89
 >LIDŠTINY: O jídle a jeho tyranii
 >POVÍDKA: Stalo se v Krkonoších
 >SPOLEČNOST: Pětiletka integrace Tatarů na Krymu nesplněna
 >KOMENTÁŘ: Indie - Pákistán
 >ZAHRADA: Co dělat v červnu (2)
 >ZDRAVÍ: Když děti chlastají...
 >ARMÁDA: Vytvořme novou emigraci
 >MROŽOVINY: Šedesát let Atentátu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  
 
4.6. ŠAMANOVO DOUPĚ: Bojovali mrtví
Jan Kovanic

Tragedie Lidic zasáhla v červnu 1942 celý svět. Ojedinělá byla tím, že od počátku byla koncipována - a provedena! - jako nacistická propagandistická zastrašovací kampaň, včetně natočení dokumentárního filmu. Ve světě však měla zcela opačný účinek. Vyvolala hněv a nenávist vůči Německu. V kanadském senátu navrhl K. Hugeson, aby Spojenci po každém takovém činu bombardovali a srovnali se zemí jednu německou obec. Likvidace Lidic definitivně rozhodla i o poválečném osudu německých menšin v Evropě.

Hrůza z lidického masakru oslovila všechny lidi na světě, i umělce. Vznikly stovky obrazů, soch, byly napsány básně, romány a divadelní hry. Byly také natočeny spousty filmů, ale jeden z nich byl vskutku neobyčejný. Vznikl v hlavě českého spisovatele Viktora Fischla, který byl v té době šéfem propagace Benešovy vlády v Londýně a tajemníkem Jana Masaryka.

"Není nic účinnějšího, než ukázat, že toto se mohlo přihodit nejen v Československu, v nějaké "daleké neznámé zemi", ale třeba v blízkém Walesu", řekl při české premiéře (!) filmu Tichá ves, která se konala minulou středu v Městské knihovně v Praze pod patronací Britské rady a velvyslankyně Jejího Veličenstva Anne Pringle, autor nápadu Viktor Fischl. (Mimochodem, zanedlouho - 30.6. - oslaví své devadesáté narozeniny!) Film už pouhé tři měsíce po Lidicích začal natáčet britský režisér Humprey Jennings v jedné hornické velšské vesnici s krkolomným názvem Cwmgiedd (čti "Kumgíd"). Natáčel ho s místními horníky. Ti lidé dobře věděli, že mohou každou chvíli zemřít při své práci v dole. Kolikrát už také oplakali své kamarády.

Film ukazuje prostý život v jedné obyčejné velšské vesničce. Lidé zpívají v kostele, děti se učí ve škole, obchodníci prodávají, horníci po práci dostanou na stůl kouřící polévku od maminy a pak jdou do hospody. Jedni hrají karty, jiní pořádají odborové schůze. Děti se v kině smějí Kačerovi Donaldovi. Idylka. Jednoho dne přijede osobní auto s čterhranou troubou na střeše, ze které se line: "Achtung, achtung!... Byl vyhlášen protektorát... Pokračujte v práci a důvěřujte Vůdci." A dál všechny ty hlášky, jak je známe z dob našeho Protektorátu - až na to, že je pod nimi podepsaný SS Obergruppenführer Reinhard Heydrich - říšský protektor nad Západním a Jižním Walesem! Pak Němci zakáží horníkům odborovou činnost. Ti se vzbouří a zorganizují stávku. Pro výstrahu jsou zastřeleni první odbojníci. Další tisknou letáky: "Vraťte se do dolů, pracujte pomalu, do strojů sypte písek, do oleje lejte vodu..."

Kdesi je spáchán atentát na Heydricha. V odvetu jsou jako první postříleni Davisovi - jak křičí trouba na autě - "podle stanného práva". "Obyvatelé Jižního Walesu, vyjádřete svou solidaritu, odevzdejte dary Červenému kříži...," hlásá trouba. Také: "Předejte informace o atentátnících... "

Naposledy přijíždí hlásná trouba s hlášením: "Achtung, achtung. Máme důkazy, že jste pomáhali podezřelým osobám..." Film končí tím, jak jsou děti odvedeny do náklaďáku, ženy odcházejí přes most s ranečky v rukou a muži stojí u hřbitovní zdi. Zpívají. Pak už jen zazní salvy. Hoří domy, jsou zničeny cwmgieddské domovy.

Film trval asi jen 40 minut. Nehráli v něm žádní herci. Jen dva statisté v rolích německých vojáků. Celou okupantskou mašinerii představuje anonymní auto s hnusným amplionem. Přesto je to velmi působivý film. V roce 1943, kdy byl promítán v britských kinech, se umístil na druhém místě ve sledovanosti.

Tento film neuvidíte. Ale zítra máte šanci uvidět druhý film, který byl na setkání v Městské knihovně promítnut v předpremiéře, film, který byl filmem Tichá ves inspirován a ve kterém jsou z toho filmu uvedeny záběry: Druhý život Lidic. Tímto hodinovým dokumentem režisérů Pavla Štingla a Davida Vaughana nás mj. provází Pavla Nešporová, která studuje v Británii - a její babička, Anna Nešporová, rozená Horáková z Lidic. Zítra, ve středu 5. 6. ve 20.00, si ho můžete naladit na programu ČT2, proto tady jen zmíním osud bratra paní Nešporové, pilota Josefa Horáka.

V roce 1939, když byla zrušena československá armáda, byl demobilizován. "Přišly Vánoce, a ty jsme držely jako každej rok", vzpomíná ve filmu paní Anna Nešporová. "Vždycky na ten Štědrej den se sešli všichni bratři Horákové ve statku, a tam hráli pětníkovej mariáš. My jako děti jsme seděli každej u toho svýho tatínka a chtěli jsme, aby vyhrál. Toho sedumadvacátýho prosince v roce 39 vodešel bratr do práce - a už jsme ho neviděli." Voják Pepi Horák emigroval poprvé. Po dlouhé anabázi se dostal k československé třistajedenáctce. "Lítali nad mořem a hledali ponorky, které útočily na naše konvoje," vzpomíná Josefova žena Wynne Horáková-Plocka. "Byla to doba, kdy každý den zůstávaly u letiště stát auta, kterými už neměl kdo odjet, kdy se rozdělovaly věci po mrtvých kamarádech." V té době se Pepi dověděl zprávu o zničení rodné vesnice a vyvraždění svých příbuzných.

Po válce při pietním aktu v Lidicích se společně s Josefem Stříbrnými tito dva muži vyjímali velmi neobvykle mezi samými ženami. Měli to těžké hned několikrát - jejich české rodiny byly vystříleny kompletně v Kobylisích. (U Horáků šlo o 17 lidí - krom paní Anny, která byla v té době těhotná. Porodila 19. června v esesácké nemocnici - svoji Věnušku mohla chovat jen pár dní, než ji jí Němci odebrali. Dodnes neví, co se s ní pak stalo.) Josef Horák tu měl svou anglickou ženu a dva krásné zdravé kluky. To muselo vzbuzovat u nešťastných lidických žen, které neměly muže (všichni postříleni na dvoře Horákova statku), děti (ze 105 se jich vrátilo jen 17) ani rodiče bolest, závist - až nenávist. Však některé lidické ženy mu daly najevo názor, že osobně byl tou tragédií vinen. Že on i jeho kamarád jsou vrahové jejich dětí a mužů... Oba Josefy ta otázka jistě taky trápila. Nicméně po duševních traumatech následovalo jejich zcela materiální vyústění:

Štábní kapitán Josef Horák si zapsal: "Na schůzi k zákonu o nových Lidicích se řešilo, zda se domy postaví pouze pozůstalým ženám nebo i mužům, kteří přežili válku, tedy Josefovi Stříbrnému a mně. Předseda Společnosti pro obnovu Lidic vysvětlil všem zúčastněným, že finance stačí jen na domy pro lidické ženy. Pokud se postaví dva navíc, tak bude všem něco na jejich domech chybět."

"No tak šly ruce nahoru, samozřejmě," dodává paní Anna. "Tam to bylo tvrdý, a na to já jsem odešla. Tady bych byla přišla vopravdu už o rozum..."

Jenže pak přišel rok osmačtyřicet, převzetí moci komunisty a příprava na první zmanipulované volby s jednotnou kandidátkou Národní fronty. Volby byly povinné, bílé lístky vhodí jen zrádci. Ve volebním boji poprvé komunisti lživě zneužili Lidic - a pak ještě mnohokrát - jako ikony komunistického odboje. Ale komunistům se anglický letec jaksi do scénáře nehodil.

Paní Wynne vzpomíná: "Jednoho dne jsem se probudila a všechno bylo jinak... Lidé nám začali nadávat: Proč nepracujete pro stát, když je neděle?... A taky říkali: Nejezděte autem, choďte pěšky. Máte přece nohy, vy kapitalistko!"

Josef Horák si zapsal: "Wynne letí s chlapci do Anglie. Já jsem na přednášce v Brně, nemohu ji vyprovodit ani na letiště. Nevím, kdy je zase všechny uvidím. Nemohl jsem popřát Wynne ani k jejím čtyřiadvacátým narozeninám. Můj dárek, zlatý náramek, jí zabavili na letišti... Moje rozhodnutí přejít hranice do pondělka bylo silnější, než kdy předtím. Okolo 15.45 jsem přijel do Prahy. Schůze Společnosti pro obnovu Lidic ještě nezačala. Zapsal jsem se na prezenční listinu. Nepřišel dostatečný počet účastníků, aby se schůze mohla usnášet. Ani po obtelefonování všech členů se nikdo neukázal. Smál jsem se všem, kteří mne dnes chtěli vyloučit a viděl jsem, jak naštvaně se předseda tváří. Schůze byla přeložena na 16. dubna. Doufal jsem, že touto dobou už nebudu mezi těmito sobeckými, fanatickými a omezenými lidmi."

"Bratr mě říkal: Aničko, já bych tě moc prosil, kdybysi se přihlásila na tu výzvu Klementa Gotwalda - a vstoupila do KSČ," vypráví dál paní Anna. "Co to říkáš? Ty todle mně? Tak když mě moc prosil, tak jsem v Teplicích vstoupila do strany." Její bratr už mohl utéci trochu klidnější:

"Vzal jsem si něco k snědku a oblékl se k odjezdu ze země. Nemohl jsem si vzít svoje auto, aby špioni nehlásili, že nejsem doma. Pořád nás měli pod dohledem. Ani ve snu by je nenapadlo, s jejich omezeným myšlením, že bych někam jel a nechal auto doma. Jsou příliš hloupí na to, aby dokázali myslet jinak."

Josef Horák uprchl na jaře roku 1948. Svou druhou emigrací se vyhnul smutnému osudu svého kamaráda Josefa Stříbrného, kterého komunisti dokonce jeden čas věznili v Domečku na Loretě, než ho jeho neohrožená sestřenice vyhádala ven. Jenže stejně strávil svůj další život pod věčným a bedlivým dohledem. Josef Horák se v Anglii opět sešel se svou rodinou. Ne nadlouho. V zimě 1948 začal létat jako instruktor RAF a už v lednu 1949 havaroval ve špatném počasí a zabil se. Wynne se znovu vdala a vychovala další tři děti. V Anglii ve Swindonu je nenápadný hrob Yosefa Horáka. A ještě tam žije jeho bývalá žena. A jeho syn Josef Horák mladší. Paní Nešporová se také znovu vdala, od roku 1952 žije v Lidicích.

Vnucené členství v KSČ a lidická legenda ji jistě ochránily od nejhorších nepříjemností, které patřily k životu příbuzných "zrádců československého lidu," jako byl její bratr Josef. Do filmu se už nevešlo, jak ji po dlouhá léta navštěvovali pánové od StB, kteří se stále zajímali o to, jak se její bratr dostal ven. Poslední taková nevítaná návštěva za paní Nešporovou přišla ještě za slavné perestrójky, pouhé dva roky před naším sametovým listopadovým převratem!

Paní Nešporová ve filmu vzpomíná nad hromadným hrobem lidických mužů, kteří tam leží pod vápnem už šedesát let: "Naši chlapci bojovali v Anglii proti hitlerovskýmu panování. A tady ty chudáci mrtví, ty bojovali mrtví. Ve všech zemích, kde lidi byli lidma, všude bojovali i za tu naši republiku..."

Psáno v Praze dne 3. června 2002

Film Druhý život Lidic bude promítnut na ČT 2 ve středu 5. června ve 20.00.
V sobotu 15. června se v Lidicích pořádá pietní slavnost k 60. výročí tragedie.

Šamanova poznámka: Komunisté jsou příliš hloupí na to, aby dokázali myslet jinak. Nebo chytří? Naše hrdiny, lidické muže, kteří jediní přežili, pronásledovali. Zato esesácký vrah z Lidic dostal od Zápotondy milost, aby mohl pracovat pro komunistickou StB.


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: