Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 15.6.2002
Svátek má Vít




  Výběr z vydání
 >NOVA: Převrat na Barrandově, Železný těžce zasažen
 >EKONOMIKA: Ministři o penzijním systému
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Křik z hloubi času
 >GLOSA: Alternativa
 >SERIÁL:Příběh zapeklitého starce 12.
 >MEJLEM: Z mítinku ODS
 >MEJLEM: Pohled na volby
 >MEJLEM: Den D
 >SCI-FI: Krásný výhled na Prahu aneb Vrazi z Cha-songu
 >POVÍDKA: Když chlapi pláčou
 >PROGNÓZA: Jak dopadnou volby
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >POLITIKA: Nevoliči a voliči příliš slabých stran "volí" své ideové nepřátele
 >POLITIKA: Volby a ústava
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Strýc Podger znalcem politiky

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
15.6. ŠAMANOVO DOUPĚ: Křik z hloubi času
Jan Kovanic

Kdyby nebyly buštěhradské domky tak otřískané a šedé, kdyby nepadal březnový sníh, ale svítilo červnové slunce, připadali bychom si skoro jako v Dubrovníku. Asi ty spojovací schody na svazích, prastaré zdi a klid nedělního odpoledne v nás vzbuzovaly takový pocit.

Říkali jsme si se ženou Ivanou na jarním výletu.

Ale rybníky na dně údolí dokazují, že jsme v Čechách. Ten spodní, větší, uzavřený za hrází dlouhou pivovarskou zdí, patřil kdysi tatínkovi Oty Pavla. Veslují po něm kačenky a labutě, připlouvají ke břehu a loudí drobečky. Pavlovi za války bydleli kousek dál, u toho horního menšího rybníka, v domku, který má číslo 11. Ne v dnešní ulici Oty Pavla, musíte sejít po betonových schůdkách o patro níž, až na dno údolí. Otlučená omítka prozrazuje místo, kde asi byla umístěna pamětní deska.

Přes blízký horizont nahlížejí komíny Poldovky. Městečko působí chudě a ošuntěle. Čistě, leč záplatovaně. Místy jsou známky zušlechťovací činnosti. Nová střecha hotelu na náměstíčku se tváří blahobytně. Zezadu, od rybníka. Od náměstí nás vítá zašedlá fasáda. Tady pamětní deska zůstala. Hasičský sbor vzpomíná bratrů umučených v Terezíně. Zástupce velitele Josef Maizl zemřel až 18. července 1945, tyfus netušil, že už skončila válka.

Přes kopec jsou Lidice.

Na jejich okraji trčí zrezavělá konstrukce obludného pavilónu slonů. Nepochopitelné, za co se utrácely desítky milionů. Na prázdném parkovišti u muzea se naše Felície skoro bála. Bylo po třetí hodině, domek s promítacím sálem byl už uzavřen. Travnaté lidické údolí je však přístupné stále. Odtud naštěstí bolševické obludárium není vidět.

Přicházíme k základům Horákova statku. Tady bylo 10. června 1942 zavražděno 173 mužů. 196 žen a 98 dětí bylo "vysídleno" do Rawensbrücku. Vrátilo se jich jen pár. Ves byla srovnána se zemí. Jméno obce mělo být "na věky vymazáno". Hitler po smrti nadějného vraha, pana policejního generála Reinharda Heydricha, běsnil. Úder takového rozsahu měl zastrašit Čechy.

Zastrašil. Ale i znenávistnil. V roce 1943 už bylo rozhodnuto: Němci musejí po válce z Československa pryč! Goebbelsovští mistři propagandy se nenadáli, jakou bude mít barbarský akt v Lidicích vliv na světové veřejné mínění. "Nejsem si zcela jist, co přispělo více k posílení odhodlanosti amerického lidu v této válce, zda Pearl Harbor, anebo Lidice", řekl tehdy Janu Masarykovi "vážený americký státník".

Po válce se odkazu protifašistického odboje zmocnili komunisté. Po sametové revoluci usoudili zase lidé, kteří myslí pouze v ideologické lajně (buď-anebo, kdo není s námi...) ve své anti- logice, že Beneš byl jako Stalinův kámoš bolševik, a z odboje se staly komunistické kecy. Když on ale svět má tolik barev! Škoda, že lidé tak často myslí černo/bíle. A tak národní kulturní památka omšela, na věčný plamen pověsili visací zámek a za své vzal pověstný lidický růžový sad. Na plošině nad údolím se místo růžových keřů rozrůstá jen bejlí. Ale už se tu vedle zakořenily i nové sazeničky od Britů...

Údolí zůstalo pusté. Vesnička pro navrátilce vyrostla bokem. Před čtyřiceti lety, když jsem tu byl se školou, mi to připadalo divné. Dnes jsou stromy v okolí i na louce vysoké, louka sama však svými hrboly vypovídá. Ty domky tu stále chybí.

Ve svahu nad Horákovým statkem stojí působivé sousoší 82 dětí z Lidic zavražděných plynem v roce 1942. "Na památku milionů dětských obětí II. světové války", praví nápis. Ležel tu osamělý narcisek. Zapálil jsem svíčku zhašenou větrem.

Někam sem "na lidický pole" musela chodit pracovat maminka Oty Pavla, "... a vracela se často uplakaná, protože na hrobech rostla z krve a těl zabitých veliká hustá tráva".

Jeli jsme domů na Lužiny přes zličínský shopping-park. Potřebovali jsme dokoupit zeminu do nového obrkvětníku, kam jsme na lodžii přesadili svůj třináctiletý přísavník.

Myslel jsem na Lidice, na lidi, na Buštěhrad, na Otu Pavla. Na jeho brášky a mýho tátu, které vezl z Prahy do Terezína v březnu 1943 stejný transport.

"... my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet..."

Není to tak daleko. Dvacet kilometrů a skoro šedesát let.

Psáno v Praze na Lužinách dne 22. března 2000

(V textu užito citátů z povídky Oty Pavla "Kapři pro wehrmacht", Zlatí úhoři, Čs. spisovatel, Praha 1991 a z kapitoly "Memento", Dramatické a všední dny protektorátu, Jan Gebhart a Jan Kuklík, Themis, Praha 1996)

Poprvé vyšlo ve Psu 23. března 2000

Dnes se v Lidicích koná od 10.00 hodin pietní slavnost. Bude slavnostně otevřen i obnovený Růžový sad. Obludárium je již zbořeno.
Sousední Buštěhrad se také zvedá. Nedávno tu bylo otevřeno nové muzeum Oty Pavla v ulici Palackého čp.56. Návštěvní dobu mají o víkendech, vždy od 10.00 do 17.00 hod. ( Mimo tuto dobu lze sjednat návštěvu i pro skupinu aspoň 10 lidí na tel 0732-912 681 nebo 0732-912 332.)


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: