Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 19.7.2002
Svátek má Čeněk




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >ÚVAHA: Žít skoro 100 let aneb už se těším na -špidlisty-.
 >POLITIKA: Klausova dobrá analýza?
 >POLITIKA: Rudo-duhová koalice na obzoru
 >POLITIKA: Zpověď občanských demokratů není úplná.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Bída letních dešťů...oops!
 >PSÍ PŘÍHODY: Potopeň není nic, co by mělo zajímat pejsky
 >EKOLOGIE: Všechny barvy nenávisti
 >SHERWOOD: Situace není zoufalá
 >LIDÉ: 130. výročí narození krále pochodů Julia Fučíka
 >HUDEBNÍ RECENZE: Waitsův dvojitý zásah
 >NÁZOR: In flagranti
 >PŘÍRODA: Milování
 >PENÍZE: Rychle nebo levně?
 >ZDRAVÍ: Jezte čokoládu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
19.7. LIDÉ: 130. výročí narození krále pochodů Julia Fučíka
Darina Svobodová

V ruchu letošních oslav 100 výročí narození velikánů české dechovky Vacka, Poncara a Vejvody téměř zaniklo další významné hudební jubileum. Před 130 lety, 18. července 1872 se v Praze narodil hudební skladatel a vojenský kapelník Julius Fučík.
Fučíkův rodný dům stával na Karlově náměstí vedle Novoměstské radnice, na místě nynější budovy soudu.
Julius byl od dětství nadaný, již jako školák hrál na housle a doprovázel doma otce, velkého milovníka opery a majitele zvučného barytonu, v áriích, které slyšel v divadle. Po ukončení měšťanky se měl jít učit rukavičkářem, neboť rodina byla chudá a hudební vzdělání drahé. Avšak na zásah jeho učitele a přímluvu babičky, která slíbila přispět, svolil otec, aby šel Julius ke zkouškám na konzervatoř. Zkouška dopadla dobře, a tak od roku 1885 navštěvoval Fučík pražskou konzervatoř, nejdříve oddělení houslí, později si zvolil za hlavní nástroj fagot u profesora Ludvíka Mildeho. Když přišel na pražskou konzervatoř Antonín Dvořák a otevřel kompoziční třídu, přešel sem Fučík s dalšími jedenácti spolužáky (mimo jiné s Josefem Sukem a Oskarem Nedbalem), aby získali skladatelské a instrumentační znalosti. To byl pro Fučíka jeden z nejdůležitějších životních momentů, který určil posléze i další směr jeho profesionálního působení. Na závěrečném koncertě v květnu 1891 byl Fučík třikrát vyvolán a jako jediný musel na přání ředitele konzervatoře opakovat skladbu, kterou sám instrumentoval a řídil. V té době už měl za sebou i první skladatelské pokusy.
Na vojnu nastoupil Fučík do Kremže k hudbě 49. pěšího pluku, kde hrál v dechovém obsazení na velký buben a ve smyčcovém na fagot. Zde složil také několik skladeb a také se věnoval svému koníčku, malování.
Po návratu z vojny roku 1894 založil se svými spolužáky z konzervatoře dechové trio ve složení dva klarinety a fagot a vystoupil s ním na několika úspěšných koncertech, mimo jiné též v rámci Národopisné výstavy v Praze roku 1895, kde účinkoval jako fagotista též ve výstavním orchestru pod vedením Karla Kovařovice.
Se skončením výstavy skončil svou činnost též výstavní orchestr a Fučík byl angažován jako první fagotista do městského divadla v Záhřebu. Tím započalo jeho dlouhodobé účinkování mimo české země v rámci rakousko-uherské monarchie. V Záhřebu příliš spokojen nebyl, a tak rád využil nabídky z blízkého Siska, aby se stal městským kapelníkem a sbormistrem dvou místních pěveckých spolků. Pro tato tělesa pak napsal několik sborů a pro městský orchestr také některé menší skladby.
Když bylo v Sarajevu u 86. pěšího pluku vypsáno místo na uvolněné místo kapelníka, přiblížil se Fučíkovi jeho sen stát se vojenským kapelníkem. Osobně se jel o toto místo ucházet, ačkoliv si mnoho nadějí kvůli velkému počtu žádostí nedělal. Přesto byl přijat a od listopadu 1897 se stal kapelníkem šestaosmdesátých. V Sarajevu byl Fučík spokojen, byl zde bohatý společenský život a vojenská hudba zastávala výsostné postavení v místním kulturním životě. Zde vznikl mimo jiné jeden z nejznámějších Fučíkových pochodů, Vjezd gladiátorů.
V roce 1900 byl 86. pluk přeložen ze Sarajeva do Budapešti. Zde bylo jiné prostředí, ve městě sídlilo 8 vojenských hudeb, mezi nimiž vládla často nečestná konkurence. Přesto se Fučíkovo budapešťské období stalo jeho nejúspěšnějším. Složil zde většinu známých a oblíbených skladeb, jako např. Florentinský pochod, předehru Marinarella, polku pro fagot Starý bručoun, valčík Zimní bouře, pochody Triglav, Fantastický, Děti pluku, Veselí venkovští kováři a další. Prostřednictvím svých skladeb se stal Fučík světově známým a oblíbeným hudebním skladatelem, jeho díla měla velký ohlas zejména v zahraničí. Zatímco v cizině sklízel úspěchy, doma se mu nevedlo. V roce 1907 uvedl s Českou filharmonií svou suitu Život, ale vlivem několika nepříznivých okolností se koncert nesetkal s příznivým ohlasem, což Fučíka velmi rozladilo a nadlouho zanevřel na českou hudební scénu.
V roce 1909 byl 86. pluk opět přeložen, tentokrát do provinční Szabadky. Fučík s tímto místem nebyl spokojen a rozhodl se změnit pluk. Zjistil, že je volné místo kapelníka v Terezíně u 92. pěšího pluku, zažádal o přijetí a jako známý skladatel a kapelník byl přijat. Ze Szabadky, kde vznikly mimo jiné valčík Baletky, předehra Svatý Hubert či pochod Strýček Teddy se tedy po 13 letech roku 1910 opět ocitl v Čechách. Fučíkovi se za krátkou dobu podařilo z terezínského orchestru vytvořit výborné těleso, se kterým zajížděl hrát často též do své milované Prahy. To se ovšem nelíbilo pražským kapelníkům, kteří protestovali a vymohli si, že ministerstvo vojenství zakázalo Fučíkově hudbě hrát v Praze. To byla další rána od pražského hudebního světa. Když nesměl do Prahy, začal Fučík jezdit hrát do lázeňských měst v severních a západních Čechách a také do ciziny, několikrát hrála hudba 92. pluku s velkým úspěchem v Berlíně. V době Fučíkova terezínského působení vznikly mimo jiné předehra Miramare, pochody Hercegovac a Boží bojovníci.
Znechucený intrikami u pluku a přetížený prací se Fučík rozhodl v roce 1913 ukončit svou vojenskou činnost a věnovat se plně komponování a vydávání svých skladeb. Za své působiště si vybral Berlín, kde sestavil vlastní orchestr z českých umělců, se kterým pořádal koncerty až do vypuknutí první světové války, kdy se orchestr rozpadl. V roce 1915 založil Fučík vlastní hudební nakladatelství Tempo, ale stačil vydat jen jedinou svou skladbu. Věnoval se zejména skladatelské činnosti, dokončil operetu Dvorní intendant a rozpracoval druhou verzi opery Osud. V Berlíně složil též valčík V říši snů, pochody Zvuky fanfár a Vzpomínka na Trident, smuteční pochod Pax vobis a burlesku Manželské levity.
V lednu 1916 náhle onemocněl, natekla mu noha, měl velké boleti a horečky. Zdravotní stav se zhoršoval, od května nemohl vůbec chodit a ani následná operace nepřinesla úlevu. Ačkoliv byla naděje zachránit Fučíka i za cenu amputace v Praze, němečtí lékaři nepovolili převoz. Za neustálých bolestí umírá Fučík v Berlíně na sarkom 25. září 1916. Po smrti bylo tělo převezeno na Vinohradský hřbitov, kde se za malého zájmu hudební veřejnosti konal pohřeb.
Za svůj krátký život složil Julius Fučík přes 400 skladeb, z nichž je čtvrtina pouze ve skicách a mnohé nemají ani opusové číslo. V poslední době se zásluhou Ústřední hudby Armády ČR a Hudby hradní stráže a Policie ČR některé z těchto skladeb dostaly do povědomí veřejnosti na vydaných CD. Ačkoliv je Fučík znám především jako "král pochodů", skladatel valčíků a předeher, významnou část jeho tvorby tvoří písně a sbory, skladby pro klavír a též hudba duchovní. Reagoval též na moderní skladatelské proudy, složil například tango, two step a bolero. Ve svých skladbách často využíval motivy a rytmy charakteristické pro oblast, kde působil, zejména uherské či jihoslovanské.
Bohatost a úspěšnost Fučíkova skladatelského díla prozrazuje, co ještě mohl vytvořit, kdyby nezemřel v plné tvůrčí síle 44 let. Bohužel nepříznivé okolnosti za jeho života i po smrti způsobily, že jeho odkaz nebyl vždy naplňován tak, jak by si zasloužil. Tento stav trvá dodnes, zvláště po druhé světové válce byla osoba Julia Fučíka zastíněna jeho synovcem, novinářem a spisovatelem se stejným jménem, mnohdy záměrně. Osobnost Julia Fučíka ani jeho dílo nebyly dosud náležitě zhodnoceny, jediná česká biografie zůstala v rukopise. Ani jinak není v Čechách Julius Fučík připomínaný. Pojmenovat po něm ulici patrně není možné vzhledem k "nevhodným" asociacím, v Terezíně není ani označen dům, kde bydlel. Pamětní desku má pouze v Rakousku, a to jen díky své manželce, pocházející ze Štýrska, která ji nechala pořídit z tantiém.


Další články tohoto autora:
Darina Svobodová

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: