Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 19.10.2002
Svátek má Michaela




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: I ten bezmocný hlas znamená mnoho
 >Boj o ADSL - zeptali jsme se Českého telekomunikačního úřadu a alternativních operátorů na to, co vás nejvíce zajímá
 >FEJETON: Bosenské majky
 >PENÍZE: Od magnetu k čipu
 >HISTORIE: Hrob neznámého vojína
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích
 >POSTŘEH: Vibráto
 >INFO: Kam za básněmi a písněmi?
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >ZE ŽIVOTA: Zkušenost
 >NÁZOR: Konsenzuální hlava státu
 >ZEMĚDĚLSTVÍ: Palas - povodně jsou překážkou restitucím
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě k McDonaldovi a o cestě k ráji
 >PSÍ PŘÍHODY: Podivné setkání na ranní procházce
 >HISTORIE: Water-Loo (aneb Císařovy nové hemoroidy, Díl 3.)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
19.10. VÍKEND: O chalupách a chalupářích
Václav Vlk

Vetřelec v Krušných horách

Jsou houbaři, kteří chodí na houby po celý rok. Pak se jim ovšem neříká houbaři, ale daleko vznešeněji - mykologové. Ať si říkají, zda tak, či onak, tiše jim závidím, že si klidně sbírají houby v době, kdy já pátrám po první sněžence či dokonce, když se brodím ve sněhových závějích na běžkách. Ale člověk nemůže mít všechno. Ne, že bych neviděl růst houby v zimě, či na jaře a nebo na začátku léta. Většinou jsou to však houby roztodivné, rostoucí na dřevě stromů či pařezů, nebo dokonce na kamenech u mě na chalupě ve sklepě (a ty dokonce vypadaly jedle) a podobně .
Poučen odbornou literaturou, časopisy a vyděšen líčením předsmrtných agónií těch, kteří pozřeli muchomůrku zelenou či něco podobného, omezuji se na houby osvědčené, kozáky, křemenáče, borováky, masáky, pošvatky a podobně. Lišky jsem si dlouho pamatoval jen z mládí a obrázků, jak vypadá syrovinka jsem do loňska skoro zapomněl. Ale protože, svět div se, dneska už zase i u nás, v horách Krušných, rostou. Jen neprozradím kde.
Celý život však vyrážím na houby ponejvíce v končícím létě a nebo ještě raději na podzim. Ono babí léto a houby, ta tráva na loukách a slunce takhle šikmo svítí, to je krása. Akorát, že v tom šikmém světle se mi špatně hledá. Vůbec se dá říci, že v rodině jsem spíš na to sbírání a hlavně čištění. Sbírání v tom smyslu, že mi žena a nebo syn podají houbu, či dokonce ukáží, kde roste, já jí seberu a očistím. Rozkrojím, zjistím, že je červivá, zahodím. Někdy není a pak ji uložím do košíku. Každý houbař najde občas nějakou tu neobvyklou houbu. Pro potěšení stačí třeba "kříšť" anebo "hřib sinný", který vypadá jako, no jako, když se obyčejný hříbek tak děsně lekne, až celý zesiná. Úplně sinale bílej! A má pocit objevitele. Aspoň místního. A skoro, tedy skoro, mykologického odborníka. Ale lze najít i něco jiného…
Onoho památného dne jsme opět vyrazili do lesa na houby. A jak se ukázalo, byla to výprava nezapomenutelná, onoho 20. září 1987. Kráčeli jsme směrem severním do obce Srní, jak si pak odborníci zapsali, ve výši asi tak 750 metrů nad mořem. Kterým mořem, to nevím, ono se to u nás prý několikrát měnilo. Ale nad mořem. Stoupáme po louce, slunce svítí, bylo teplo. Na září neobvyklé. Až 25 °C přes den, v noci na místní krušnohorské poměry vedro, okolo 16 °C. Jak se dále uvidí, to není zbytečné rozplývání se nad počasím, či zápis do deníčku horského turisty - statistika. Je to svědecký doklad. Překročíme potůček na louce a blížíme se k pocuchaným a prořídlým krušnohorským lesům, pár stovek metrů nad námi začíná holina, osázená holina, osázená břízkami a smrčky, několik let vápněná, což možná mělo také svůj význam. Pod smrky, velikými a ještě živými, vstupujeme do lesa po staré cestě. Léty zarostla mechem a trávou. Nedávno, při svozu dřeva ji "protáhli" buldozerem a převrátili hlínu, směs písku, kamínků a jílu na strany. Na těch pomalu zarůstajících jizvách rostou borováci a holubinky a čechratky podvinuté a také muchomůrka růžovka, zvaná masák a plno dalších hub. Vstupujeme hlouběji do lesa a najednou žena něco uvidí na odhrnuté hromadě hlíny. Díváme se. Z dvaceti kroků to vypadá jako vyvržené vnitřnosti nějakého zvířete. Když přijdeme blíže, tak jako pařát vyrůstající z vajíčka, pařát rudý a krvavý, už z dálky nelibě páchnoucí. Po pětiprstém pařátu lezou mouchy a rozčileně bzučí. Více zblízka to trochu připomíná nějakou chcíplou zmutovanou mořskou hvězdici. Na suchu a s pařátem a smradem .
Opodál je ještě jedna rudá příšerka, která se při podrobnějším zkoumání podobá polorozvité rudé medúze, prý smrtelně nebezpečné. Okolo obou exemplářů vykukuje ze země několik vajíček, od malých až po velká, jako malá slepičí vejce. Všechna pokrytá šedivou mrtvolnou kůží.
Dohadujeme se nad nálezem. Nic chcíplého to asi není. Snad to bude nějaká podivná houba. Syn Martin básní, že jsme objevili určitě nějaký nový druh, něco, co nikdo ještě neviděl, a kolik za to je, když se něco najde nového. Pragmatik v jedenácti letech. Ubezpečuji ho, že i kdyby to bylo nevím co, není za to nic. V týhle zemi určitě. Jsme rozpačití. Ve vzduchu je cítit podivný a intenzivní pach rostliny, či tvora, či co to je. Ono to vypadá a páchne jako něco, co sem nepatří, ale uchytilo se to a pak to chcíplo. Další vajíčka však ukazují, že to "něco" se nevzdává, že po těchhle dvou nehybných a zdánlivě mrtvých pařátech přijdou další. Jen co se vylíhnou.
Po poradě se rozhodujeme, že půjdeme dál na houby a pak, až se budeme vracet, vezmeme to s sebou. Dohodnuto, uděláno, jdeme rovně po svahu a sbíráme úrodu hříbečků sameťáčků, žena jde svahem nahoru na ostružiny na paseku.
Po hodině se sejdeme. Celou dobu hledání hub odbíjím, víc přemýšlím, co to vlastně je. Nelíbí se mi to. Mám pocit, že to sem nepatří. Je to v tom jehličnatém lese nepatřičné, ta rudá barva a ten zápach.
Přijdeme zpět na místo a na mne zbude úkol "úlovek" sebrat a uložit v tašce. Nechce se mi. Váhám, chodím okolo a pak opatrně složenými novinami věc nabírám a pokládám do tašky. Mouchy rozčileně bzučí. Jedno chapadlo se ulomilo, přes veškerou mou opatrnost. Prohlížím si některá další "to" podrobněji. Z jednoho už naprasklého "vajíčka", s měkkým obalem, ve kterém je rosolovitá, páchnoucí hmota, vyrůstá nožka. Kůže na vajíčku vypadá jako lidská. Ovšem žádná dívčí pleť po použití Nivey. Stočená nožka uvnitř je nejprve bílá, se strukturou stařecké kůže nebo něčeho podobného krepu, pak postupně rudne, jako by byla namočená v krvi. Pět "chapadel" je podobných drápům, ale dovnitř prohnutým jako ptačí spár.
Pak se nakláním a nesmírně opatrně vyndávám ze země ještě "vajíčka", nepříjemné již tím, že vypadá jakoby potažené mrtvolnou stařeckou kůží. Nejdříve beru nejmenší, ze skupinky asi 15 vajíček. Je téměř kulaté, velikosti vajíčka liliputky. Pak dochází na větší vejce, velké jako pořádné slepičí vejce. Vytrhávám jej ven a vidím, že má několik ocásků - kořínků a část, která byla uschována v zemi, je promodrale fialová. Otáčím vajíčko v ruce a málem jej upustím na zem. Na jednom konci je prasklé, pootevřené, plné čpícího ztuhlého rosolu. Prasklinou dlouhou asi 30 mm a širokou asi 15 mm vidím uvnitř složená chapadla, svinutá tak, aby se mohla vymrštit. VETŘELEC! řve mi to v hlavě a musím se vší silou přemáhat, abych nezaječel a nepraštil s vajíčkem na zem. Jen strach, že bych "to" tím úderem o zem probudil, mne nutí položit opatrně naprasklé vajíčko na zem.
Zvedám se a lapám po dechu. To byla chvilka čisté hrůzy. Čert vzal ty sci-fi příběhy a dovedné filmaře. "Je to houba, je to houba", opakuji si a pak s přemáháním ukládám vejce do tašky. Do Prahy jsme kořist dovezli v kufru auta, které po otevření zavánělo, jako bychom vezli týden uleželou mrtvolu. Přes noc byla taška na verandě a ráno, hupky do auta. S tímhle se nedalo jít mezi lidi. MHD nepřipadala v úvahu. Směr výstava hub na Staroměstském náměstí. Po starodávných schodech do výstavní síně. Rozpačitě ukazuji, že jsem něco přinesl.
"To je ale veliká vzácnost," nechá se slyšet pán u stolečku s lístky a volá na někoho dozadu. Jsem zajat. Přichází vědecky vyhlížející pán s dalšími pracovníky výstavy, přičichne si k tomu zapáchajícímu děsu a řekne: "Dneska tu máme samé krásné věci. Samé kuriozity. Tohle je Květnatec Archeúv. Ten ale smrdí, co?" pronese pak dodatečně a pro jistotu si přičichne. Proč, to nevím, já to cítím už od včerejška a stačí mi to i z dálky. "Podívejte se paní učitelko," nabízí mladé ženě v čele žáčků, "čuchněte si"; což ona udělá a zavrávorá. "Tohle se sem dostalo z Austrálie," dodává a shání misku, na kterou úlovek položí. "Z Tasmánie," opraví jej jiný muž, kterému ostatní z úctou říkají pane profesore a který mi, nevím proč, připomíná Smotlachu.
Pak se mne ujme jakási žena a musím se podrobit vědeckému výslechu, kde jsem to našel, kdy jsem to našel, proč jsem to našel, jak jsem to našel a podobně. Odpovídám rád, zvláště když se dozvím, že je to skutečně "Vetřelec", původem z Tasmánie.
Zavlečený do Evropy údajně na ovčí vlně. A že v Krušných horách jej doposud nikdo neobjevil. Jsem tedy první. I když mě to vyděsilo k smrti. Pak dostanu informaci o Květnatci Archeově, tedy o Anthus Archei, že je nejedlý (to by mne zajímalo, kdo to zkoušel sníst) a že o něm psali v časopise Naší přírodou a snad taky v Živě.
V redakci časopisu Naší přírodou si pak přečtu, tedy spíše nakouknu do článku od ing. Kunce č. 2/83 a jsem trochu zklamán, že jsem sice první v Krušných horách, ale jinak ne. Už prý je našli i v NDR, tyhle vetřelce.
Večer se žena vyptává. Líčím, jak hned napsali cedulku, že jsem to našel já a kde, když žena oponuje rezolutní fistulí: "Jaký ty, našla jsem to snad já!".V čemž jí musím dát za pravdu. A pak na omluvu dlouho vysvětlovat, že objevy a vynálezy si vždycky snaží přivlastnit nějaký mrzký nevzdělanec a uzurpátor, ale pravda vyjde najevo a ten pravý objevitel je posmrtně uveden v učebnicích. Žena mi řekne, že jsem blbec, ale druhý den přijde odpoledne s tím, že se byla na výstavě podívat a že ten náš vetřelec už je skoro celý chcíplý. Copak o to, ten velký a rudý vypadal polochcíple už když jsem jej sebral. Ale o tom velkém vajíčku se jeden z odborníků - mykologů vyjádřil, že by se z toho ještě mohl vylíhnout. No to snad ne!
A tak byl hlavní užitek pro mne, mimo toho, že jsem přispěl prvně v životě k vědeckému bádání, že jsem se mohl podívat na výstavu hub zadarmo i další den. Jak pravil pán v kase: "Ještě abyste platil, když jste přinesl takovou krásu."
Vzpomněl jsem si na vrávorající učitelku, ale byl jsem takticky zticha. A tak jsem konečně v klidu mohl obdivovat "Kotrče", velikého jako tichomořská houba, a také "Hřib královský", krásně žlutý, jako by byl zespodu ze zlata. Ovšem také srostenec "Satanů", přinesených někde od Kladrub, táááákhle veliký, že jsem si nejdřív myslel, že jsou ze sádry. Bylo jich snad šest a každý musel mít víc než kilo. A tvářili se jako skuteční Satani.
Zasmál jsem se jim do očí. Co děláte srabi "bu bu bu", to já přinesl jiného strašáka. Květnatce Archeova. A to je jinačí strašidýlko. Z ciziny!
Ještě se musím se zeptat, kdy bude další výstava hub. A hledat a hledat. Abych přinesl něco zajímavého. To je pak vstup zdarma. Ale musí to být původem alespoň z Tasmánie.
Od té doby už nacházím jen takové ty obyčejné houby. Ale nešť. V octě a nebo sušené jsou nejlepší!




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: