Při domácím úklidu jsem našel starý blok a v něm zápis nazvaný Kronika naší doby z května, června a října 1983. Psal jsem jej tehdy s úmyslem přečíst si to po letech a připomenout si, čím jsme tenkrát žili a jak jsme uvažovali. Dnes už je mnohé zcela jasné všem, ale v té době se mé úvahy vymykaly z běžného průměru. Nic jsem nezměnil, a tak i jazyk odpovídá té době.

Píše se květen 1983.

Slavím svůj svátek. Praha je na mnoha místech rozkopaná. Na Karlově náměstí, na Jungmanově, u Anděla i jinde se připravuje nová trasa metra B. Národní divadlo opouštějí stavbaři a na listopad se chystá slavnostní znovuotevření.

Ve světě je neklid. Sýrie odsoudila libanonsko-izraelskou smlouvu připravenou pod patronací USA, v Ženevě pokračují americko-sovětská jednání o omezení jaderného zbrojení. To vše si zájemce může přečíst dnes i po letech v novinách.

Co si však myslí obyčejní lidé? Jak žijí? Jaké mají starosti?

To v oficiálních publikacích není. Vlastně je. Ale pečlivě vybráno, upraveno tak, jak to vyhovuje současným politickým potřebám. Ta pravá, skutečná tvář dnešní doby, zůstává našim potomkům utajena. Pokusím se vybrat a uložit své poznatky pro paměť budoucích generací. Pro mé vnuky a pravnuky bude dnešek dávnou minulostí. Jestli ovšem přežijí. Protože nejpalčivější otázkou dneška je: Bude nebo nebude válka?

Z nás obyčejných lidí válku nikdo nechce. Oficiálně se to vyhlašuje i ve sdělovacích prostředcích. Slyšíme i o protestech na Západě, o velikonočních pochodech, masových shromážděních. Sovětský svaz vyhlašuje nové a nové mírové iniciativy. Při tom to však byl on sám, kdo potichu vyzbrojil svá vojska raketami SS 20 a zamířil je na cíle v západní Evropě. Západoevropské státy se začaly cítit ohroženy. Minulost ukázala, že SSSR není žádný beránek. Před 2. světovou válkou násilně připojil pobaltské státy Litvu, Lotyšsko a Estonsko, během války a po válce rozšířil své území o část Finska, Polska, Zakarpatskou Ukrajinu, Besarábii, Kurilské ostrovy. Po válce s vypořádal s Maďary, obsadil ČSSR, vnikl do Afganistanu. Dnes vlastní snad největší a nejlépe vyzbrojenou armádu na světě, která je připravena, jak říká soudobá anekdota, uhájit mír a socialismus kdekoliv na světě.

Kapitalistické státy procházejí dlouhodobou krizí. Už ve škole nás učili, a dějiny to potvrzují, že východiskem z krize byla buď válka nebo sociální revoluce. Sovětský model socialismu je však pro západní demokracie nepřijatelný a pro lidi nijak přitažlivý. Vyspělý kapitalistický systém skýtá prostým lidem navzdory krizi a nezaměstnanosti více svobod a lepší životní úroveň než je v SSSR po letech socialismu. Zbývá snad druhé řešení – válka?

Červen 1983

Je první letní den roku 1983 a v Praze se schází světové mírové shromáždění. Bude to výrazný předěl v mírovém úsilí lidstva, anebo jen maškaráda, na kterou si po letech nikdo nevzpomene?

Těžko říci. Je nepochybné, že další existence lidstva leží na srdci statisícům poctivých lidí na celém světě. Avšak nejsou to tito lidé, kteří určují běh dějin, ale mocní tohoto světa: jak průmyslové kruhy Západu, tak i sovětské politbyro, v němž se definitivně ujal moci nový člověk, J. Andropov. Celá řada věcí ukazuje, že mírový kongres bude jen tahem na šachovnici ve hře, kterou hrají mocní tohoto světa. Ve hře, kde národy a kontinenty jsou jen pěšáky, které je možno obětovat v zájmu dosažení vyšších cílů.

Praha těchto dnů, a nejen Praha, připomíná jednou velkou Potěmkinovu vesnici. Organizátoři usilují už řadu měsíců o dokončení stavebních prací. Město se zkrášluje, dělníci přišlí z jiných měst opravují vozovky, natírají zábradlí atp. Mírové shromáždění je připravené do posledního puntíku. Každý delegát bude obklopen mimořádnou péčí a pečlivě sledován. Tlumočníci mají své dubly, kteří budou kontrolovat, zda se hostům neříká něco nežádoucího. Do obchodů přišla mimořádná nabídka zboží, které už dávno nikdo neviděl: zlato, diamanty, ale i dovezené zboží spotřební: boty, hračky. Delegáti musí získat o socialismu ten nejpříznivější dojem…

Vládní orgány mají ze shromáždění zamotanou hlavu. Do republiky může v tomto týdnu přijet kdokoliv a nesmí být nijak viditelně obtěžován. Jsou obavy z výtržností, demonstrací, provokací a občané na pracovištích jsou varováni. Na zítřek se plánuje manifestace na Staroměstském náměstí. Je snaha, aby organizované davy československých občanů zabránily západoevropským pacifistům vyjadřovat nesouhlas se sovětským zbrojením. Existují obavy, aby nedošlo k demonstracím před vojenskými základnami sovětských spojenců, obavy z drog atd. Praha je zaplněna příslušníky VB, kteří však prý nesmějí užít násilí a hovoří se i o četných přesunech vojsk v okolí Prahy v minulých dnech. Prostí lidé mají z obav politických představitelů legraci a vnitřní potěšení, projevují zvědavost, co se bude dít, ale nikdo neočekává, že by mělo dojít k nějakým významným událostem. Mírový kongres, na nějž se dobrovolně-povinně vybralo zatím na 60 milionů korun se obecně považuje za velkolepé divadlo, v němž poctiví lidé, obránci míru, hrají směšnou roli naivek, které se domnívají, že upřímné řeči a opravdové zaujetí může něco změnit na strukturách a cílech obou protivných systémů.

Říjen 1983

Na Staroměstské náměstí jsem byl osobně. Vyslechl jsem všechny projevy a pečlivě pozoroval své okolí. Hosté ze Západu byli ohromeni velkolepým divadlem. Dětmi, které za nimi přišly, péčí, kterou jim věnovali oficiální představitelé, plní porozumění pro jejich ušlechtilé cíle. Ohromila je i osobní bezpečnost, kterou skýtalo město ve večerních hodinách. (Tak krásné to zas není, poznal jsem to, když mě chtěli oholit krabičkáři v kavárně U Nováků při nabízené koupi tuzexových bonů. Hovoří se o vrahovi přepadávajícím ženy za vchodem do domu, o úchylácích, kteří stříkají kyselinu v dopravních prostředcích na sexy oblečené ženy atp. O tom se však nikdo oficiálně nedoví, protože noviny o tom nesmějí psát.)

Pro mládež byla povinná účast na manifestaci příležitostí k různým alotriím. Vytvářela hady, které prorážely davy, způsobovali vlny, jimž padlo za oběť několik lidí, kteří byli umačkáni nebo dostali srdeční záchvat. Ani o tom se samozřejmě v novinách nepsalo. Večer bylo město klidné, jen na Václavském náměstí prý došlo k zásahu VB proti demonstrantům, kteří, jak zní dobový jazyk „ chtěli využít mírového kongresu k protisocialistickým vystoupením.“

V minulých dnech se opět konalo shromáždění na Staroměstském náměstí, jemuž předcházelo předčítání mírových rezolucí s podpisy na závodech a v úřadech. Vypadalo to jako odraz velkých mírových shromáždění v NSR a jinde na Západě. Ve skutečnosti to však byla politická příprava na prohlášení, které včera vydala vláda ČSSR, NDR a SSSR, a které postavilo národy před hotový fakt: na území obou států budou rozmístěny taktické rakety s atomovými hlavicemi.

Jak to ve skutečnosti s atomovými hlavicemi je, to nikdo neví. V létě se dokonce mluvilo o tom, že kdesi u Turnova se konalo cvičení sovětských vojsk a že prý měla vybuchnout jaderná nálož a celá jednotka prý zahynula, kromě velitelů, kteří sledovali cvičení z bunkru. Ví Bůh, co je na tom pravdy.

Rozmístění raket na našem území se dalo očekávat, když Francie a Anglie odmítly započíst své rakety do rozhovorů o snížení raket ve střední Evropě. Těžko říci, jak se věci vyvinou. Zda jde jen o licitaci nebo o skutečnou přípravu k válce, v níž by živí záviděli mrtvým, jak se otevřeně říká.

Čas ukáže, kam věci spějí.

Autor měl zákaz výkonu novinářského povolání. Pracoval jako učitel v autoškole, takže měl možnost čerpat informace od svých žáků z různých vrstev společnosti.

Počet přístupů na stránku:

Redakce Neviditelného psa se rozhodla zrušit komentáře ke článkům, protože míra vulgarity zde překročila míru snesitelnosti.