Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 22.4.2003
Svátek má Evženie




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Papež vidí mraky na obzoru
 >SPOLEČNOST: Příběhy české justice (Příběh sedmý)
 >ZAMYŠLENÍ: 15 otázek pro Sudetské Němce
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Poslední jízda
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Neveselé Velikonoce
 >PSÍ PŘÍHODY: Příhoda s veverkou
 >REAKCE: Zaorálkova právní negramotnost
 >KOMENTÁŘ: Studený čumák (5)
 >ARCHITEKTURA: Vzhůru k newyorským mrakodrapům!
 >HUDBA A ZVUK: Nahrávání je věda i umění, etika i estetika
 >EKONOMIKA: Nejistota akciových trhů přetrvává
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (6,7)
 >NÁZOR: "Co je Vám do toho?"
 >NÁZOR: Váleční zajatci
 >GLOSA: O pohodlí a svobodě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
22.4. SPOLEČNOST: Příběhy české justice (Příběh sedmý)
Milan Hulík

O POCHYBNOSTI BEZ POCHYBNOSTI

Tento příběh je o jednom doznání k zločinu, také však o doznání pochybných metod v ještě pochybnější minulosti a také o možném pochybení v současnosti při nerespektování zásady "v pochybnostech rozhodovat ve prospěch obžalovaného." Tedy o chybující spravedlnosti.

PŘEPADENÍ

Pro dnešního čtenáře bude tento příběh možná nezajímavý. V dnešní době, kdy jsou přepady peněžních zásilek takřka na denním pořádku, je příběh poštovní loupeže z r.1976 tak vzdáleným, jako činy legendárního loupežníka Leciána z první republiky. A přece můžeme sledovat přímo čítankově, co je to ta kontinuita práva a ještě více soudního rozhodování, kontinuita spojující režim totalitní s režimem demokratickým.

Svátek Josefa 19.3. patřil za socialismu k jedněm z bouřlivě slavených svátků. Snad proto si jej vybralé několik pachatelů, kteří toho dne přepadli s kuklami na hlavách a s pistolemi v rukou v Brně poštovní Avii a uloupili přes jeden a půl milionu korun. Dnes směšná částka, tehdy však obrovská suma. Gangstersky provedená akce s varovnými výstřely do vzduchu prorazila bariéru cenzury a v době normalizačního klidu a nízké kriminality, vyvolala obrovskou pozornost. Tato dosud neobvyklá forma trestné činnosti přiměla k mediální aktivitě i nejvyšší stranické orgány, které informovaly pracující, že "Brno nebude druhým Chicagem a co je možné v USA, bude u nás přísně potrestáno".

Tak se i stalo. Od rozrušeného řidiče a jeho vyděšeného závozníka tehdejší Veřejná bezpečnost rychle dospěla k pěti údajným pachatelům a Krajský soud v Brně odsoudil na přelomu let 1977 a 1978 pět domnělých pachatelů k vysokým trestům odnětí svobody v rozmezí 12-15 let. Odvolání obžalovaných byla zamítnuta a tresty byly nastoupeny. Vedlejším trestem byly následné rozvody manželství, odcizení dětí a dodnes prováděné srážky z platu do výše 2/3. Byla tedy socialistická justice rychlejší a spravedlivější než dnešní ?

Nejpodezřelejší byli samozřejmě řidič a závozník. Byli tipaři a srozuměni s oněmi třemi dalšími pachateli, kteří nejprve poštovní vůz sledovali ve svém embéčku, aby po té jeden naskočil na jeho zadní stupátko a po krátké manipulaci s dveřmi do vozu vnikl, zatímco ostatní dva vůz zastavili ? Vyšetřování se rozběhlo na plné obrátky, když vyšetřovatelé našli při domovní prohlídce v bytě tchána závozníka J.B. v jeho diáři neumělou malůvku vzdáleně připomínající situaci na místě činu. Vysvětlení, že tchán chtěl svému zeti označit kde bydlí jeden známý, který tam skutečně bydlel, neobstálo. Byli zatčeni další příslušníci rodiny a vyšetřování pokračovalo způsobem, který si nezadal s metodami StB v padesátých letech.

DOZNÁNÍ

Ostatně dejme slovo hlavnímu podezřelému J.B. "Od této chvíle nepřipustili vyšetřovatelé jinou verzi. Vyšetřovatelé postupovali cestou nelidského nátlaku na moji osobu s cílem vynutit ze mě přiznání, že jsem autorem plánku a že jsem loupež naplánoval. Od připuštění teoretické možnosti, že jsem plánek nakreslil pro "spolupachatele" I. K. až k "plnému doznání" o spoluautorství loupeže, jsem prošel měsíci drastického nátlaku, ve kterém nechybělo vydírání, bití, vyhrožování pozavíráním celé rodiny a způsobení plného psychického a fyzického vyčerpání. Nakonec jsem se tedy přiznal, nikoliv však kajícně pod tíhou důkazů a bezvýchodnosti situace, ale ze strachu, že budu umlácen, když jim nevyhovím. Zrůdnost použitých prostředků byla v tom, že ve vás potlačí i ten nejmenší pud sebezáchovy a přinutí vás přistoupit na jejich hru. Nakonec si vsugerujete, že to vlastně jinak být nemohlo a že vyšetřovatelé musí mít pravdu. Tehdy jsem ještě neznal Orwellovu knihu "1984" a nevěděl, že nejsem první obětí takových metod. Jedinou útěchu jsem měl v tom, že u soudu se přece zjistí pravda a celá komedie skončí. Vždyť ve spisech je tolik lží a nelogičností, že jen fanatici nebo psychopati by byli schopni nás odsoudit.

Jeho "komplic" I.K. výpověď doplňuje: "Do vazby jsem byl vzat na základě výpovědi J.B. a měl jsem se vyjadřovat ke skutečnostem, které uváděl. Protože jsem je neznal, musel jsem si je vymýšlet. Byl jsem nucen neustále opakovat slova ""spáchal jsem poštovní loupež v Brně, spáchal jsem…" Nesměl jsem použít zápor ne. Při nočních výsleších jsem byl bit. Na nátlak vyšetřovatele jsem označoval další osoby jako spolupachatele, i když jsem je neznal. Vyšetřovatel říkal, že jsou stejně zavření a že jim už nemohu ublížit. Výslechy byly vedeny ve dne v noci. Asi dvakráte jsem náhodou zjistil při podpisování protokolů po posunutí papírů, že mi byly předkládány také prázdné papíry. Výpovědi byly vypilovávány a upravovány tak dlouho, až seděly. V případě, že mnou označený spolupachatel prokázal alibi, tak se jednoduše výpověď vrátila zpět ke mně a byla znovu upravena. Zlomem se pro mne stal okamžik, když mě vyšetřovatel řekl, že je zavřena celá naše rodina a že zůstanu ve vězení tak dlouho, dokud se nepřiznám. Protože jsem od nich nedostával poštu, tak jsem tomu uvěřil. Teprve po doznání jsem začal poštu dostávat. Nemyslel jsem na nic jiného, než aby se rodiče a bratr dostali na svobodu. Proto jsem se složil. Během soudního líčení jsem se nedokázal na nikoho podívat, seděl jsem se sklopenou hlavou a plakal jsem. Věděl jsem, že vše je lež, ale nedokázal jsem zvednout hlavu. Vyvrátil jsem si vlastní alibi, svědkům, kteří události popisovali podle skutečnosti, jsem tvrdil, že to tak nebylo. Těžko se dá popsat psychické trauma, které v sobě stále nosím. Ztratil jsem víru ve spravedlnost a právo.

Také další spoluobžalovaný A.S. napsal po letech svoji zpověď. Je její otřesnost dána jeho "prášilovským" talentem nebo prožitkem mučedníka "padesátých let". "Dne 1.6.1976 jsem byl zatčen ve svém bytě a odvezen do věznice v Bohunicích. Tam mi předestřeli výpověď I.K., podle které jsem s ním měl v březnu popíjet a připravovat loupež. Protože jsme něco vypili, nemohl jsem si vzpomenout o čem jsme mluvili. Byl jsem tak dlouho přesvědčován o jeho obsahu, až jsem mu uvěřil, což potvrdil i znalecký posudek, podle kterého bych takovou událost nemohl nikdy zapomenout. Toto přiznání však nestačilo a posloužilo jen k tomu, abych vstoupil do vyšetřovatelského pekla. Chodil jsem k výslechu každý den, od rána do večera a v noci. Střídali se na mně hodný a zlý vyšetřovatel. První mi domlouval, abych se přiznal a když jsem to neudělal, přišel druhý - sundal si sako, vyhrnul si rukávy a sundal hodinky. Stoupl si nad moji židli a se slovy: "ty kurvo, ty nebudeš mluvit", mě začal fackovat. Pak ho opět vystřídal ten hodný a tak se po půl hodinách střídali celé dopoledne. V té době se již dva spoluobvinění přiznali, čímž jsem se dostal do procesně nevýhodné situace, protože mi nezbývalo než tvrdit, že oni nemluví pravdu. Proto byly výslechy zostřeny. Musel jsem po dobu výslechů stát a nesměl se vyšetřovateli dívat do očí - "přece mi ty hajzle nebudeš lhát do očí". Pak jsem dostal úřední dopis, že moje manželka byla vzata do vazby a syn byl dán do dětského domova. K výslechu přivedli manželku oblečenou do tepláků a ta mě s pláčem prosila, abych myslel na syna a přiznal se. Když ji odvedli, začal mi vyšetřovatel nadávat, co jsem za hajzla, který nechá pozavírat celou rodinu, než aby se přiznal. Spoluobviněnými a vyšetřovateli mi byla přidělena role zloděje auta použitého k loupeži. Výslech sestával z jedné, stále opakované otázky: "kdo dovezl auto do tvé garáže ?" Každou otázku doprovázela rána do břicha. Nesměl jsem odpovídat, že tam žádné auto nebylo, ale bylo mi dovoleno říci, že odmítám výpověď, ale pouze ve verzi: "vím, kdo auto dovezl do mé garáže, ale odmítám odpovídat". Přes bolest, kterou mi působily rány, mi vztek a odpor nedovolovaly, abych se přiznal k něčemu, co jsem nespáchal. Až pak… Bylo před vánoci, když mi vyšetřovatel řekl, že jen na mně záleží, jestli pustí synka z Dětského domova a manželku z vazby domů. Tak jsem se přiznal, že jsem auto odcizil. Měl jsem již z výslechů povědomí, že to bylo někde u kostela v Jiráskově čtvrti a proto jsem ukázal na první ulici, když mě tam dovezli. Ale jak se ukázalo, nebyla to ona, to jsem poznal, když se mnou vyšetřovatel praštil o skříň se slovy: "ty si z nás nebudeš dělat prdel, máš na to, aby sis vzpomněl, v které ulici to bylo." Když mi šikovně prstem na mapě pomohli, tak jsem nakonec označil tu správnou. Nestačilo však, že jsem auto "ukradl." Spoluobviněný I.K. již rozšířil svoji výpověď, že jsem auto při přepadení i řídil. Svědkyně, která akci viděla z okna mě však při rekognici nepoznala a nepodařilo se to ani při jejím opakování, kdy jsem si s dalšími osobami musel sedat do auta za volant. Poznala mě až při třetím pokusu, poté, co strávila s vyšetřovateli hodinu v kanceláři. Tato její výpověď však platila jen do té doby, než I.K. svoji výpověď změnil a za řidiče označil mého otce. Svědkyně si pak "vzpomněla", že jsem vlastně seděl vedle řidiče. U hlavního líčení pak bezpečně a rozhodně za řidiče označila spoluobviněného J.B., který však jediný ze spoluobžalovaných nemohl auto řídit, protože byl závozníkem přepadené Avie. Poslední ranou která mě zlomila, bylo z magnetofonu přehrané přiznání mého otce. Vydržel jsem "usvědčení" ze strany spoluobviněných i svědkyně, tohle bylo ale příliš. Byl jsem vyčerpán dlouhým bojem proti vykonstruovaným přiznáním a najednou mi bylo všechno jedno. Tak jsem se přiznal a přiznání pak upřesňoval, aby ladilo s ostatními. Rekonstrukce už byla hračkou, svoji roli jsem se naučil perfektně. S obhájcem jsem poprvé mluvil o samotě po skončení vyšetřování a všechno jsem mu řekl. Bylo ale už pozdě. Přesto, že bylo před soudem prokázáno, že jsem čin spáchat nemohl, byl mi právě pro můj zatvrzelý postoj a přitěžující okolnosti uložen nejpřísnější trest - patnácti let. Během jeho výkonu jsem nejvíce litoval toho, že jsem čin skutečně nespáchal."

Je třeba citovat výpověď čtvrtého loupežníka B.Š. ? I on se nakonec přiznal. Přesto i jeho osud zaslouží vyprávět. Při zatčení byl odveden od svých dětí, dvojčat ve věku 20 měsíců. I v jeho případě se porušovala socialistická zákonnost platící i pro skutečné kriminální pachatele. Zažil konfidenta na cele, řvaní a bití. Nesměl požívat slova "nevím" a "neudělal jsem". Rány do břicha a do obličeje. Hodného a zlého vyšetřovatele. Nekonečné a neprotokolované noční výslechy. Nejhorší bylo setkání s A.S. starším. Toho k němu přivedli ubrečeného a zoufalého ve dvě hodiny v noci. "Prosím tě, přiznej se, ať už to skončí. Také vyšetřovatelé mu doporučili, aby se přiznal, i kdyby to neudělal. "Ono se na to stejně přijde a pak vás pustí!" Jen A.S. mladší se mu omluvil. "Nezlob se na mně, oni mě donutili". Dostal za to kopanec, až vyletěl ze dveří. Nechme však i jej vyprávět. "Vyšetřovatel na mně začal řvát: "Ty vrahu, oni se tě bojí, že je zabiješ, když se přiznají." Začal do mě bušit tak, že jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral, byl u mne ten hodný. "Pane Š. máte to zapotřebí, vždyť vás do toho zatáhli, mějte rozum a přiznejte se. Dostanete nejmíň, jen tak tři roky a pak budete doma a u dětí." Proboha tři roky a za co? Až jednou v neděli jsem to pochopil. Vyšetřovatelé oslavovali a jeden za mnou přišel v náladě. Řekl mi, že mi není pomoci, ať jsem vinen nebo ne a přitom ukázal na portrét Gustáva Husáka "ten pán si přeje něčí hlavu a bude to tvoje". Uvědomil jsem si, že budeme odsouzeni pro výstrahu, vždyť pachatele obdobné loupeže v Čakovicích nenašli. Rozhodl jsem se, že budu informovat prokurátora. Abych se k němu dostal, použil jsem fintu. Řekl jsem, že se přiznám jenom jemu. Jeho odpověď mi zní v uších ještě dnes: " Jste gauner nejhoršího zrna a okrádáte mě o drahocenný čas" a odešel prásknuv dveřmi. Za toto přiznání jsem vyfasoval pět set dřepů a když jsem už nemohl, tak mě vyšetřovatel škrtil a tloukl mne hlava nehlava. Nebyl jsem schopen schůze a až na celu mě musel bachař podpírat. Ten se zachoval lidsky, dal mi novou košili místo roztrhané a prášky proti bolesti. Po několika dnech mi řekli, že moje žena má jiného a že mi přijde žaloba na rozvod. Šestnáctiletý syn je prý ve vazbě pro spoluúčast a dali mi od něj dopis, ve kterém mě prosil, abych se přiznal, jinak prý ho nepustí. Teprve po uzavření spisů jsem dostal dopis od ženy. Psala mi, že mě po zatčení hledala tři dny a na SNB ji řekli, že jsem asi u nějaké kurvy.

Byl jsem jediný, kdo se nepřiznal. A to zvrátilo i pečlivě připravenou režii soudu. Ještě přede mnou však odvolali své doznání J.B. a oba S. starší i mladší. Neřekli ale nic o páchaném násilí. Přišel jsem na řadu poslední. Proces se začal hroutit. Popsal jsem všechno, co se mnou dělali a mluvil jsem přesto, že se mne předseda snažil zastavit. Když jsem mluvil o bití a mlácení, tak J.B. a A.S. vyskočili a křičeli, že mám pravdu. V sále to hučelo a bylo cítit, že pečlivě prověřené obecenstvo nejsou přece jen ovce. Pak začal křičet i předseda senátu JUDr.Fedorko. Nic se prý nebude protokolovat. Defilé sedmdesáti svědků nám nepomohlo, ale ani neublížilo. Nikoho z nás nepoznali. A ti svědci, kteří výslovně svědčili v náš prospěch byli soudem označeni za nenormální nebo opilce. Jediným "korunním svědkem" byla Vladimíra S. To proto, že byla i spoluobžalovanou. Slíbili jí, že když nás pomůže usvědčit, půjde domů. Tak se snažila, jen u mne dlouho mlčela, než odsouhlasila předsedovu otázku, zdali jsem u nich i já počítal peníze z loupeže. U soudu se prokázalo, že I.K. a J.B. se vůbec neznali. I s tím se předseda senátu vyrovnal. Pracovali jsme prý konspirativně, jako za odboje, kdy první neznal třetího. Nejhorší bylo, když Vladimíra S. usvědčovala svého muže a tchána. To mě bolelo i za ně. Nakonec jsem v závěrečné řeči řekl: "pane předsedo, nedělejte z jednoho zločinu dva a druhý horší prvního". Bylo to však marné."

SEDMILHÁŘI ?

A.S. starší již zemřel. Ostatní stále úporně opakují své výpovědi. Máme před

sebou dilema. Ti čtyři zbývající jsou buď notoričtí lháři a baví je to i po odpykání trestu a nebo mají pravdu. Proč by ale lhali ještě dnes ? Proč se naopak neověnčí aureolou antikomunistů, kteří bojovali proti totalitě, když komunistům sebrali takový balík peněz. Kde jsou ale ty peníze a proč žijí všichni v nuzných poměrech? Proč ? Je možné najít odpověď ve spise ? Bude korespondovat jejich výpovědím ?

Pravdu se pokusil zjistit spolek Šalamoun. Ten najal advokáta, který požádal soud v Brně o možnost studia spisu. Pohled na zaprášené balíky spisů nebyl povzbudivý; bylo jasné, že vyhražený a zaplacený týden nebude stačit. Také nestačil, ale to co advokát zjistil, stačilo! Neuvěřitelná absence obhájců při výsleších, desítky výslechů následujících za sebou, pokračující výslechy v nočních hodinách, pokládání nedovolených sugestivních a kapciózních otázek a především podivné posuny ve výpovědích, které se pohybovaly od teoretické možnosti provedení činu až k přiznání viny s podrobným popisem trestního jednání. Jiné protokoly zase signalizovaly používání nedovoleného nátlaku; po měsících a stovkách hodin výslechů, při kterých obvinění stále tvrdili, že jsou nevinní, najednou po několikahodinové přestávce přišlo kajícné a sebeobviňující doznání. Co se stalo v těch přestávkách, však ve spise sp.zn. 2 T 24/77 nebylo. Došlo tedy k odsouzení nevinných, nebo aspoň přinejmenším k procesnímu pochybení ve smyslu porušení zásady "in dubio pro reo" (v pochybnostech ve prospěch obviněného) ? Nemyslelo si to Nejvyšší státní zastupitelství v červnu 1994, kam se věc poštovní loupeže dostala poté, co Krajská prokuratura v Brně podala v r.1990 stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně, který k žádosti odsouzených povolil obnovu řízení, kterou nakonec zamítl Nejvyšší soud ČR. Podle Nejvyššího státního zastupitelství "důvodem pro uplatnění stížnosti pro porušení zákona podle paragrafu 266 tr.řádu nemůže být jakékoli porušení procesních předpisů. K narušení stability pravomocného soudního rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem opravňuje pouze takové procesní pochybení, které může mít vliv na věcnou správnost soudního rozhodnutí. Opakovaným přezkumem spisového materiálu nebyla zjištěna vada řízení natolik závažná, aby opravňovala k pochybnostem o věcné správnosti přezkoumávaných soudních rozhodnutí.

Mluvíme-li o pochybnostech, pak zůstává ta největší. Našel si někdo z tohoto zastupitelství čas, aby rozvázal provazy balíků spisů a ponořil se do jejich obsahu ? A zůstal v něm celý týden ? Zdá se, že to neudělal nikdo ani z ministerstva spravedlnosti, kam spolek Šalamoun prostřednictvím advokáta adresoval podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Bohužel ani ze spisů, nikoliv z vyprávění odsouzených, zjištěné skutečnosti, že obhájci nebyli ve většině případů informováni o konání výslechů, ani dopis jednoho z nich, že při výsleších dochází k násilí, ani zaznamenané celonoční výslechy, to vše k závěru o závažném procesním pochybení nestačilo. Tato minulost však postačila k tomu, aby si jeden z nejaktivnějších vyšetřovatelů vysloužil vysokou funkci policejního důstojníka u policie ČR, kterou dodnes vykonává.

Jestliže je přes názory výše uvedených orgánů pochybnost spolku Šalamoun opřená o analýzu advokáta a svědectví odsouzených nezávažná, pak bylo spravedlnosti jak za minulého, tak i nynějšího režimu, učiněno zadost. Ne-li, pak jsme konfrontováni s úděsnou skutečností, že pět lidí vykonalo více než desetileté tresty odnětí svobody jako nevinní lidé. Jejich životy byly prakticky zničeny, ztratili řadu nejbližších a stále splácejí nikdy nenalezené odcizené peníze. A co více, pak musíme pochybovat i o základu tohoto státu, neboť platí, že "Iustitia regnorum fundamentum" (spravedlnost - základem států).

Velikonoce 2003 JUDr.Milan Hulík




Další články tohoto autora:
Milan Hulík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku