Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 29.4.2003
Svátek má Robert




  Výběr z vydání
 >IRÁK: Levicová válka?
 >Z KNIHY: Kmotřička smrt
 > ŠAMANOVO DOUPĚ: Sudetoněmecké smíření ve smyslu dobrého evropského sousedství aneb Vraťte uloupené majetky!
 >MÉDIA: Chystané znárodnění Novy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Druhá invaze Marťanů
 >PSÍ PŘÍHODY: Příliš obtížný úkol
 >FEJETON: Povím vám o tom, jak bývalí kuřáci pijí kafe
 >ARCHITEKTURA: Okna, dveře a Bruce Springsteen
 >PENÍZE: Banky změnily podmínky při ztrátě karty
 >EKONOMIKA: Letní korekce bude nákupní příležitostí
 >HUDBA A ZVUK: Na návštěvě v Supraphonu
 >SPOLEČNOST: Malá vzpomínka na velkou oběť
 >INETRNET: Co číst?! aneb Vzpomínka na předscény
 >LITERATURA: Odraz světa v ploškách krystalu
 >DOPRAVA: Stupidita, nebo gaunerství?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  
 
29.4. ŠAMANOVO DOUPĚ: Sudetoněmecké smíření ve smyslu dobrého evropského sousedství aneb Vraťte uloupené majetky!
Jan Kovanic

Když byl minulý týden Václav Klaus na státní návštěvě v Rakousku, zveřejnilo tamní Sudetoněmecké krajanské sdružení (SLÖ) otevřený dopis, ve kterém ho jako českého prezidenta vyzvalo k "jednání o odškodnění sudetských Němců odsunutých po roce 1945 z českého pohraničí". Třeba by se mohl zasadit o to, aby byla posunuta hranice majetkových restitucí až do roku 1939. "Zrušila by se tím diskriminace bývalých židovských a sudetoněmeckých občanů někdejší ČSR", píše se v dopise. Až se uloupené majetky vrátí ("v souladu s většinovým míněním českého národa") pak se "podaří dát novou šanci na smíření ve smyslu dobrého evropského sousedství".

Václav Klaus odvětil, že mluvit se může o všem, ale jednat nikoli. Dobře, promluvme si tedy o jednom konkrétním případu, jak (tedy ne zrovna sudetorakušan, ale liberecký Němec) Otto Kramer přišel po válce o majetek. Náhodou mám jeho případ zdokumentovaný, takže právoplatný majitel či spíš právní zástupce jeho dědiců, se na mne může obrátit. Až se ty restituční hranice posunou na onen rok 1939. A konečně se smíříme.

V roce 1945 existovala v Reichenbergu firma "Mira, Rechenmaschinen-Fabrik, Otto Kramer, Niederhanichen". Byla to továrnička, která měla v roce 1939 44 zaměstnanců a vyráběla "počítací stroje" - tedy mechanické kalkulačky s kličkou, dnes je můžete vidět leda v technickém muzeu, ale v našich kancelářích dožívaly ještě koncem šedesátých let minulého století.

Po válce se z Reichenbergu stal zase Liberec a "Mira" - jakožto německý majetek - byla podle dekretu zemského národního výboru v Praze ze dne 13. června 1945 pod číslem jednacím 767/1945 zavedena pod národní správu. Zároveň byla přejmenována na české "Mira, továrna počítacích strojů, Otto Kramer, Dolní Hanychov".

Ve Státním okresním archivu v Liberci je dodnes uložena složka firmy "Mira" pod jménem vlastníka Otty Kramera. Nezcizitelný (přesto dekrety protiprávně zabavený) německý majetek získal pan Kramer 12.2. 1941. Razítko průmyslové a obchodní komory, která změnu potvrdila, má datum 21.2. 1941. Změnu? Ano, změnu, protože do té doby se firma nejmenovala podle svého držitele, ale nesla přízvisko "Kovanic & Co." Podle tohoto dokumentu byl do té doby pan Kramer pouze "správce věrné ruky" (treuhänder) po jednom uprchlíkovi.

Knihy Obchodní a živnostenské komory Liberec z období 1841-1949 obsahují též firemní rejstřík Liberce z let 1930-1938, který registruje firmu "Mira, továrnu počítacích strojů, Kovanic a spol. v Dolním Hanychově (Nieder-Hanichen)", jako komanditní společnost se dvěma komanditisty, "osobně ručícími společníky". (U společnosti s ručením omezeným se ručí jen omezeně, v komanditní společnosti celým majetkem.) Jedním komanditistou byl Otto Kramer. Druhým jistý Petr Kovanic, po němž se firma jmenovala. Jenže na originále původního dokumentu je Petr Kovanic škrtnut a jako jediný oprávněný komanditista je uveden Otto Kramer již v roce 1939. Čili ta firma by se podle návrhu rakouských vysídlenců měla vrátit právě jemu!

Někdo tu firmu musel řídit, když můj prastrýc Petr Kovanic se svou rodinou i s rodinami dvou svých bratrů utekli před záborem pohraničí v roce 1938 do Prahy. Tehdy uteklo dalších více než sto tisíc Čechů. Tedy - aspoň podle publicisty Emanuela Mandlera - neutekli, avšak "navrátili se" (včetně těch, kteří se tam narodili ještě v 19. století, jako moje babička Ema). Strejdové a tetičky se "navrátili" i proto, že krom toho, že byli Češi, spadali zároveň pod norimberské zákony. Nevyčkali ani listopadové Křišťálové noci, kdy liberečtí Němci vypálili místní synagogu a užívali si posledního pogromu (než se toho ujal samotný německý stát). Příbuzní se raději včas "navrátili" do Čech, avšak majetek nechali opuštěný.

Ti českoslovenští občané, kteří byli registrováni podle norimberských zákonů jako Židé, ale cítili se jako Němci a přes všechno vyhánění zůstali v Německem osvobozeném pohraničí, ti byli odsunuti už do konce května 1939 do sběrného zařízení u Mnichova, které se jmenovalo Dachau. (V Sudetské župě jich tou dobou na svobodě zůstalo 2.373 přesně.)

Avšak strejda Petr se jako Čech zachránil v Praze a v libereckém obchodním rejstříku strašilo stále jeho jméno. Aby pan Kramer zajistil svůj majetek, oznámil gestapu, že jeho dřívější společník se věnoval špionáži proti Říši. Petr jako obchodník často vyjížděl do zahraničí a tam měl své kontakty. Chvíli to však trvalo, než se německá jurisdikce rozšířila i do "Rest-Tschechei". Pak však zlosyna dopadla a uvěznila.

Jeden čas seděl strejda v soudní věznici u Novoměstské radnice. I tehdy se chodilo na radniční věž rozhlížet se po pražském panoramatu. Když se teta Hilda dověděla termín vězeňské procházky, mohla tam vzít synky Jindru (*1924) a Harryho (*1927), aby se mohli jít na tatínka podívat, jak z věže vypadá. Německá spravedlnost byla někdy pomalá, ale důsledná. Petr byl popraven až 5.6.1942 ve 14 hodin ve Flossenburgu. To už byla jeho žena i s dětmi odsunuta nejdříve do Terezína (transportem At - 7.5.1942) a odtud téměř bezprostředně (9.5. 1942) dalším transportem Ax do Sobibóru, Ossowa, odkud se už nevrátili. Jejich popel leží rozvát někde na polských či německých pláních, stejně jako popel asi padesáti strýčků, tetiček, bratranců, sestřenic, babiček a dědečků z mé rodiny. Stejně jako popel šesti milionů obětí holocaustu a a dalších pěti milionů koncentráčnických obětí rozpínavosti německého národního socialismu.

Kdežto popel strýčka Petra leží zakopán v hrobu jeho otce, mého pradědečka Viléma, který měl tolik rozumu, že umřel ještě před válkou (ale tolik nerozumu, že se svou druhou ženou zplodil deset dětí do takové doby...). Německá spravedlnost byla totiž skutečně důkladná a pozůstatky popravených vracela. Bohužel už neměla téměř komu. Dosud neodsunutí příbuzní popel do onoho hrobu uložili bez označení. Už nebyly peníze na kameníka, zlatníka a podobné zbytečnosti.

Ale já si to pamatuji, i když jenom z vyprávění. Ale k něčemu mám i doklady. Něco lze napravit - třeba vrátit majetek, který v roce 1939 právoplatně připadl rodině pana Kramera. Vlastním z kuponové privatizace jednu akcii společnosti "Nisa Proseč", ve kterou se po roce 1948 Petrova "Mira" změnila. Ale má cenu jen asi 15 korun - tedy měla, než ji stáhli z volného akciového trhu. Rád ji panu Kramerovi a jeho rodině vrátím.

Pokud dokážou vrátit život lidem, které kvůli tomu majetku nechali zavraždit!

Psáno v Praze dne 27. dubna 2003

Viz i ŠAMANOVO DOUPĚ z 28.9. 2002: 2002: Vyhnání z pohraničí - a proč o tom píšu

Poznámka 1: Proč SLÖ zmiňuje ausgerechnet rok 1939 a ne rok 1938, kdy bylo po Mnichově zabráno české pohraničí? Nu, protože v roce 1938 došlo pouze k oprávněnému obsazení dědičného území sudetské domoviny, čímž byla smyta nespravedlnost, se kterou čeští imperialisté anektovali sudetoněmeckou otčinu v roce 1918. To ovšem v onom dopise není otevřeně řečeno.

Poznámka 2: Nemohu se smiřovat s nesmiřitelnými. Ne s těmi, kteří opakují svoje lupičské požadavky! Smiřovat se mohu jen se smířlivými lidmi. Třeba s těmi Němci, kteří dali peníze na stavbu smíření - novou libereckou knihovnu a židovskou motlitebnu na místě vypálené synagogy.
Stará synagoga před zničením


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku