Literární měsíčník Host mi před časem položil anketní otázku: Může být novinář osobně zaujatý a přitom si zachovat důvěryhodnost? Jak který novinář a jak v kterém médiu. Pro zpravodajce veřejnoprávní televize a rozhlasu či celostátních deníků je osobní zaujatost (předpojatost, bias) absolutním profesním tabu - často se dokonce musí řídit závazným redakčním manuálem, určujícím, jak správně napsat nezaujatou, tzv. objektivní zprávu. Naprostá většina novinářů však nejsou zpravodajci, ale komentátoři a publicisté. Předpojatí jsou už z podstaty věci. Co jiného než osobní zaujetí totiž předurčuje výběr tématu, o kterém se člověk rozhodne psát?
Zatímco v Čechách bývá dosud novinářská zaujatost chápána div ne jako porušení etických norem, v amerických médiích se mluví o tzv. advocacy jouralismu. Novinář - advokát vychází z přesvědčení, že není jen informátorem, ale především zastáncem veřejných zájmů. Pokud má tuto roli plnit, osobní angažovanosti se nevyhne. O některých tématech (např. rasismus, válečné konfliky, korupční či ekologické causy) totiž nezaujatě psát prostě nejde. Pomozme si příměrem: kdyby se Adolf Hitler objevil dnes, dostaly by "v zájmu objektivity" jeho antisemitské výplody prostor ve zpravodajství České televize? A považujeme snad Hannah Arendtovou a ostatní židovské kritiky nacismu za nedůvěryhodné jen proto, že mají důvod být proti Hitlerovi osobně zaujatí, neboť povraždil miliony příslušníků jejich národa?
Angažovaný novinář - advokát se neomezuje na neutrální referování o událostech, ale aktivně v médiích podporuje myšlenky a hodnoty, které považuje za pravdivé, správné a společensky prospěšné. Moderní teoretici masové komunikace (např. Michael Kunczik) tento přístup považují za zcela legitimní a komplementární nezaujatému zpravodajství. Důvěryhodnost novináře - advokáta je podmíněna jeho absolutní nezávislostí na jednotlivcích a institucích, s nimiž má shodou okolností na věc stejný názor. To také "advokáta" jasně odlišuje od placeného propagandisty či pracovníka public relations. Svou důvěryhodnost ztrácí přesně v okamžiku, kdy se prokáže, že měl na věci nějaký osobní či ekonomický zájem.
V Česku máme řadu specializovaných médií a pořadů, které lze označit za aktivistické či advokátské (namátkou třeba Reflex, Respekt, periodika ekologistů, sexuálních a etnických menšin, Na vlastní oči TV Nova, Fakta či Nedej se České televize). Jejich autoři se ale většinou ke své osobní zaujatosti a předpojatosti nechtějí znát, ačkoli je v jejich práci jasně identifikovatelná. Jediný větší spor zatím proběhl mezi Jaromírem Štětinou a Janem Čulíkem, který protirusky zaměřenému novináři vytýkal, že se angažuje na straně masakrovaných Čečenců a je tedy "neobjektivní". Čulík bohužel nepostřehl, že teorie masové komunikace už novinářskou objektivitu dávno odsoudila jako fakticky neuskutečnitelnou ideologickou fikci, respektive že ji uznává jen jako zpravodajskou profesní normu.
Osobně se ze svého advokátství otevřeně vyznávám. Za objektivního novináře se nepovažuji nejen proto, že nejsem zpravodaj, ale publicista, ale i proto, že nejsem objekt, ale subjekt. V ekologických causách, o kterých píšu, se snažím najít důvěryhodnou, vědecky doložitelnou pravdu a angažovaně ji prosadit v médiích jako protiváhu ideologické propagandy politického hnutí ekologistů, kteří jsou za její šíření dokonce někdy placeni průmyslovou lobby.
Psáno pro Host a Neviditelného psa

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku