Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 13.6.2003
Svátek má Antonín




  Výběr z vydání
 >TÉMA - EU: Podnikání na cestě do Evropské unie
 >PRÁVO: Alibistická nezávislost soudců.
 >SPOLEČNOST: Levice v božích rukou - jejich jest království nebeské
 >TÉMA: Sudeťáci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: No ano, už si připomínám
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart nic netuší
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá- jsou to uši krokodýla!
 >PRÁVO: Soudci
 >MÉDIA: Česká digitální média V. - přestávka.
 >DOPRAVA: Jezdím nebezpečně - a vy?
 >MOBY DICK: Týden v Českých Textárnách
 >PENÍZE: Životní pojištění - jak spoříme?
 >NÁZOR: Doublebulvár a strakonická výzva
 >TÉMA - EU: Evropská unie - a co teď?
 >TÉMA - EU: Ted, když máme co jsme chtěli´...

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Německo  
 
13.6. TÉMA: Sudeťáci
Leoš Jeleček

Co je nového po vystoupení B. Posselta v České televizi 24. 3. 2002 v tzv. "sudetoněmecké otázce", aneb "The year after".

V článku "Česko-německá deklarace z roku 1997 a B. Posselt o ní v ČT na ostro", který vyšel v NP 26. 3. 2002, jsem kriticky reagoval na výroky a stanoviska naléhavě presentovaná předsedou Sudetoněmeckého landsmanšaftu B. Posseltem v tehdejším pořadu ČT "Na ostro". Ten v dobře hrané roli oběti a morálního žalobce mj. tvrdě kritizoval "Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji" z 21. ledna 1997.
V tomto článku se pokusím jen o neúplný nástin toho, co je v této věci "nového pod sluncem". V postojích Sudetoněmeckého landsmanšaftu (v dalším i zkratka SL) je nového téměř nic, spíše se přitvrzují, než naopak. Zvětšuje se však oficiální politický tlak na Českou republiku z jejich strany, a to prostřednictvím Evropského parlamentu a zneužívání našeho vstupu do EU. To má stoupající podporu od bavorské CSU. B. Posselt proto nyní vystupuje v Česku hlavně jako poslanec EU, přičemž již může působit v Praze zřízené kanceláři SL. Že před rokem mohl "jen" vystoupit na živo v České televizi, bylo tehdy pro mnohé neslýchané. Pokrok nejde zastavit, dnes má B. Posselt prostor v řadě medií, atd. Nového je v tomto směru tudíž mnoho.
S blížícím se vstupem Česka do EU aktivita Sudetoněmeckého landsmanšaftu tedy opět narůstá. V Evropském parlamentu SL neuspěl s pokusem o prosazení požadavku zrušení tzv. dekretů prezidenta ČSR E. Beneše. Jeho hlasování proti přijetí Česka do EU bylo chabou náplastí na tuto prohru. Dnes SL ovšem interpretuje naše případné členství v EU (psáno 10. 6. 2003) pro sebe jako vítězství, jako naplnění známého "Es kommt der Tag" - vždyť se vrátí do staré vlasti jako "občané" EU. Možná, že za tím byla taktika vystrašit nerozhodnuté účastníky referenda v Česku. Kdo ví. Proti tomuto důsledku našeho vstupu do EU nelze ovšem nic namítat. SL však nedosáhl svého hlavního cíle, jímž bylo "předběhnout" v možnosti se stěhovat do Česka a zakupovat občany ostatních států EU. Jen se táži, kdo by se chtěl dnes usídlit v našem pohraničí, když se jako všude v Evropě periferie vylidňují.
Pan B. Posselt v posledních rozhovorech pro česká tištěná media hraje stále starou písničku o tom, že český stát, jeho ústavní činitelé (až na místopředsedu Senátu PČR Jana Rumla) nechce s nimi jednat v jeho pozici předsedy SL "jako rovný s rovným". Tedy, aby z hlediska mezinárodního práva byl SL na stejné úrovni s českou vládou, prezidentem, Parlamentem ČR. V důsledku toho by Sudetoněmecký landsmanšaft byl také na stejné úrovni jako vláda SRN. Dočítáme se, viz níže, že SL nemá nic proti českému národu, ale že své "oprávněné nároky" vznáší "jen" proti českému státu. Tato snaha SL je průhledná. Český stát, jeho vláda, může o otázkách a nárocích vznášeným SL jednat jen s německým státem (se spolkovou vládou) - ten je pro něj jediný partner. Se SL může jednat a přijímat případné závazky ve své kompetenci pouze jakýkoliv obdobný subjekt na české straně (např. Svaz bojovníků za svobodu).
Své právo na vlast, na navrácení majetku apod. SL jako společenská organizace a fyzické osoby také mohou vznášet. Vláda Německa však nikoliv, protože podle poválečných mezinárodních dohod nesmí vznášet vůči státům vítězné koalice žádné majetkoprávní nároky. To bylo potvrzeno i ve smlouvě o sjednocení Německa (tzv. 2+4). Německo prostě podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, nedá se nic dělat. Lpění SL na pojmu "vyhnání" (Vertreibung, angl. Expulsion) je také zcela logické. Vyhnání je totiž projevem bezpráví a je proto žalovatelné, na něm možno založit nároky. Postupimská smlouva však mluví o odsunu (Transfer, něm. Aussiedlung), což je právní stav, která není soudně napadnutelný, nelze vznášet nároky.
Naše media někdy tento rozdíl nerozlišují, nelze se pak divit, že mladá generace, která již toho moc o našich dějinách neví, jej ani nemůže vnímat. Obdobně je tomu i v případě dekretů prezidenta Československé republiky z roku 1945, schválených později Národním shromážděním. Sudetští Němci je zásadně označují jako "Benešovy dekrety". Zřejmě proto, aby tím naznačili, že šlo o zvůli jednotlivce, nikoliv o výsledek politiky státu opřený o mezinárodní dohody. Zřejmě mj. i proto, aby takto hanobili úlohu E. Beneše při obnově Československa ve 2. světové válce. Kolik obyčejných lidí v Evropě kromě toho ví, kdo to byl E. Beneš? Označení "Benešovy dekrety" bežne slyšíme i v ČT (třeba 8. 6. v Událostech, když bylo referováno o srazu SL v Augsburgu). Necháváme si vnutit terminologii druhé strany, což oslabuje naše pozice a argumenty. O "síle slov" v této kauze více v příštím příspěvku.
Sudetoněmecký landsmanšaft i nadále trvá na odškodnění za majetek, který tady čeští Němci zanechali, což je požadavek zcela neoprávněný. Československo se po válce totiž vzdalo svých reparačních nároků vůči poraženému Německu, přestože byly menší než škody, které mu během války způsobilo. Německo z této "položky" naše bývalé spoluobčany pak odškodnilo.
V rozhovoru pro MF Dnes 31. 5. 2003 s B. Posseltem a s lísajícím se titulkem: "Češi a sudetští Němci jsou bratranci" (cože tak najednou?) v otázkách "vracení majetku" jmenovaný přesto očividně lže, když tvrdí, že "každá německá vláda říkala, že konfiskace našeho majetku byla nelegální a proti lidským právům - to je oficiální pozice německé vlády." Pravdu však zřejmě má když dále tvrdí, že německá vláda "...hraje špinavou hru - nám říká, že naše nároky jsou stále živé. A české straně říká: nebojte se, my nebudeme nic chtít." Zapomíná ovšem uvést, že to je zakotveno v česko-německé deklaraci z roku 1997.
Jak B. Posseltovi a jeho bližním, tak některým našim publicistům vadí, že se Češi "...omlouvají jen za 'excesy', nikoliv za násilné vysídlení Němců jako takové". No prosím. To by se však museli za toto vysídlení omluvit i Američané, Britové a národy tehdejšího Sovětského svazu, jejichž představitelé podepsali Postupimskou dohodu. Ta prostě vystavila "předběžný účet" (k mírové konferenci bohužel nedošlo) státu, který válku rozpoutal a prohrál, podepsal bezpodmínečnou kapitulaci a který nemohl a nemůže tedy počítat s tím, že důsledky toho budou pro něj lepší než pro vítěze.
B. Posselt tvrdí nyní již zcela zúženě a ahistoricky, že: "...kolektivní zbavení práv a vyhnání více než tří miliónů lidí kvůli mateřské řečí nebo původu to nejsou bagately dané dobou, ale elementární otázkou lidských práv." Došlo k odsunu tedy jenom kvůli tomu? Stará písnička, žádná následnost jevů, ahistorismus, sebereflexe, mlžení, jakoby žádné války a toho, co jí předcházelo a následovalo, ani nebylo. Při oslovení "Drazí čeští krajané...", tvrdí, že jeho hlasování (proti přijetí ČR do EU) není proti českému národu, nýbrž proti českému státu - čí je pak tento stát? (viz "Dopis české veřejnosti", NP 3. 6. 2003). Pak musí tvrdit, že "Nacionalismus a myšlení kolektivní viny musí patřit jednoznačně minulosti". Má recht a dal si tím gól do vlastní brány.
SL a osobně B. Posselt postupují osvědčenou salámovou technikou, krůček po krůčku. Na rozdíl od loňska je pak možné, že jakoby náhodou při otevření "kanceláře SL" v Praze, která "nečekaně" (?) spadla z nebe ausgerechnet poblíž Parlamentu ČR, B. Posselt kancelář nazve jakýmsi "sudetoněmeckým velvyslanectvím." Je to další z nenápadných kroků o postupnou legitimizaci povyšování občanského sdružení na "mezistátní úroveň". Že se při této akci opíral o politické krytí známými figurami české politické věrchušky a jejich novinářské páté kolony nepřekvapuje.
Posledního požehnání k tomuto dílu se SL dostalo na letošních sudetoněmeckých dnech v Augsburgu (7.-8. 6.). Tam bavorský premiér a předseda CSU Stoiber naznačoval, že do své delegace při návštěvě Prahy zařadí i přestavitele SL. Znovu se projevilo, že pro mnohé sudetské Němce II. světová válka zřejmě začala jejich odsunem. Chudák delegát spolkové vlády byl proto "oprávněně" vypískán za své opovážlivé upozornění, že válku rozpoutalo Německo. Nejvíce tam cenil zuby šéf agresívního Witikobundu kupříkladu výzvou, že přijde doba (sic!) "kdy v EU zavládne právo a čechizovaný majetek se bude vracet." (Právo 9. 6.). Že by tímto výrokem chtěl pomoci našim euroskeptikům před referendem o EU se mi nechce věřit. Nu což, kdyby k tomu vracení došlo, bylo by komu co vracet. Na rozdíl od arizovaného majetku Židů, kterým předchůdci p. Überlackera nenechali ani právo na život a miliony z nich nevyhnali z vlasti, nýbrž prohnali komíny krematorií.
V diskusích o stále živené otázce "sudetských Němců" se utěšujeme česko-německou deklarací o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997, která již "vše vyřešila a my se směle můžeme dívat do budoucna". Podivné vyjádření kancléře H. Kohla po jejím podpisu o majetkových otázkách a stupňující se tlak sudetských Němců nasvědčuje, že tato smlouva je zranitelná a zcela určitě nevyvážená. Ač se tvrdí opak. Nechme mluvit znění její příslušné části, v níž se uvádí, že :

"Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo......společně prohlašují:
II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.
III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny (zde postrádám odkaz na Postupimskou dohodu - pozn. L.J.). Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány."
***
Tak vám nevím. Stát, který tuto válku rozpoutal, prohrál a podepsal bezpodmínečnou kapitulaci (Německo), první ze svých hříchů jen "přiznává", druhého "lituje" a třetího si je "vědom". Německem dočasně rozbitý stát, člen vítězné koalice 2. světové války (Česko jako jeden z nástupnických států Československa), naopak všech svých tří hříchů lituje, druhého z nich "zejména", třetího "nadto". Zvolená uvozující slova jsou svým obsahem nesrovnatelná, nejsou synonymy, tedy neodrážejí ani vyváženost.

Epilog, jenž nepotěší:
V dohodě o suverenitě Západního Německa, přijaté v Paříži 23.10.1954, se stanoví (kapitola 6, čl. 3), že "Spolková republika Německo nesmí vznést žádný majetkový nárok vůči zemím vítězné koalice", mezi nimiž je tehdejší Československo výslovně jmenováno. Platnost tohoto ustanovení byla znovu potvrzena ve smlouvě o sjednocení Německa z roku 1990. Tím bylo argumentováno V. Havlem a J. Dienstbierem při zdůvodňování naší neúčasti na jednání 4 + 2 a nevynucení si, na rozdíl od Polska, další potvrzení poválečných dohod v této smlouvě.
Ve svých postojích nejsou B. Posselt a jeho SL ovšem sami, není to okrajová záležitost okrajové skupiny v Německu. Má pnou podporu mocné politické strany, která se střídá ve vedení státu se SDP. V Neviditelném psu vyšel před časem "Výtah z nového vládního programu CDU/CSU pro roky 2002 - 2006". Není nad řeč pramenů:

"Výkonnost a bezpečnost - čas pro činy"
7. kapitola: Důvěra pro německo v Evropě a ve světě.
podkapitola: Evropa se musí řádně spravovat

strana 65:

Němečtí vyhnanci a německé minority ve střední a východní Evropě mají v dnešní době významnou spojovací funkci (funkci mostu) při spolupráci Německa se sousedními východními státy. Také proto je poskytována finanční podpora německým minoritám na východě. CDU/CSU bude s ohledem na východní rozšíření Evropské unie usilovat o pozvednutí otázky o oprávněných žádostech vyhnanců (odsunutých). Svoboda volného pohybu v rámci EU a svoboda usadit se platící pro území EU je krokem k uskutečnění práva na vlast německých vyhnanců (odsunutých) - v Evropě, která je právním a hodnotovým společenstvím a ve které národy a minority mohou svorně žít vedle sebe - a to bez právní diskriminace plynoucí z minulosti. Právo na vlast platí.

strana 66:

Vysídlovací (vyhnanecké) dekrety a zákony jsou bezpráví (křivda). Stojí v protikladu k duchu a hodnotám Evropské unie a mezinárodnímu právu. Odsun (vysídlení, vyhnání) a etnická čistka nesmí být nikde částí existujícího právního pořádku. V protikladu k SPD a Zeleným, kteří chtějí vysídlence z přijetí naprosto svévolně vyloučit, my se přiznáváme k dějinám všech Němců. Založením "Centra proti vyhnání (odsunu)" v Berlíně chceme dát znamení, že se bezpráví (křivda) vyhnání (odsunu) musí připomínat a nesmí být nikdy zapomenuto.
Pozn.: tučně a kurzivou - není zjevné, zda to provedl překladatel, či je v originále.
Pramen: www.jokl-appraisal.cz, sekundarni: http://pes.eunet.cz/st_nahled.php3_....

K tomu netřeba nic dodávat. Není nad jasná slova, nad řeč ano-ano, ne-ne. Vlastně lze s jistou nadsázkou něco dodat. V. Havel a J. Dienstbier třeba věděli, proč nejet na jednání 4+2, bylo by to vskutku zbytečné, ovšem z opačného důvodu. Vždyť jim "dějiny dávají za pravdu". Podle programu CDU/CSU je i toto ujednání v naší kauze cárem papíru.

Praha, 10. 6. 2003




Další články tohoto autora:
Leoš Jeleček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku