Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 25.6.2003
Svátek má Ivan




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání
 >MROŽOVINY: Čísla, o která jde až v první řadě
 >EKONOMIKA: Málo obchodů s dluhopisy i s korunou
 >POLITIKA: Další předčasné volby
 >ZAMYŠLENÍ: Co mají společného Albrecht z Valdštejna a naše armáda po roce.
 >HUDBA A ZVUK: Něco středověku
 >MUZIKA: Hello, Moby, kam běžíš, Moby?
 >NÁZOR: Nepodceňujme odborové bossy.
 >NÁZOR: Příspěvek k veřejným financím
 >EKOLOGIE: Skončí oceány prázdné?
 >LÉTO: Opalovat či neopalovat?
 >PENÍZE: Dluhy - cesta do pekla
 >INFO: Mimořádný provoz Rodičovské linky v den vysvědčení
 >MÉDIA: Jaká by mohla být Česká televize
 >POLITIKA: Už dost

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Německo  
 
25.6. TÉMA: Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání
Leoš Jeleček

I.
V tomto článku, navazujícím do jisté míry na moji stať v NP z 13. 6. tr., se pojednává hlavně o uplatňování "síly slova" v tzv. sudetoněmecké otázce. Cílem je naznačit, jak přejímáme terminologii druhé strany aniž bereme v potaz, co to může mít za politické, kulturní, geopolitické aj. důsledky. V diskusích o tzv. sudetoněmecké otázce, o odsunu českých Němců atd. si málo uvědomujeme, že slova, zde hlavně zeměpisná jména, měla různý a proměnlivý obsah, že v čase působila v rozdílných podmínkách, že se jejich význam a konotace měnily a mění. Čtenáři jistě neušlo, že jsem v této větě použil označení "čeští Němci", v minulosti, a to aspoň do roku 1948, česky jediné správné pojmenování tzv. "sudetských Němců". Prostřednictvím našich netečných médií i některých politiků se nám nenápadně "zadírají pod kůži" pojmy užívané představiteli Sudetendeutsche Landsmanschaft (Sudetoněmeckého krajanského sdružení, Sudetoněmeckého landsmanšaftu, dále i zkratka SL), což oslabuje pozici Česka v dané trvale diskutované otázce.
Přejímáme tyto pojmy a nedochází nám, že si necháváme postupně vnutit "jejich pojmosloví", které má jiné kořeny, obsah a hlavně politický smysl a cíl. Ve všech těchto souvislostech je potřeba zamyslet se, co vlastně znamená pojem "sudetští Němci", jakou současnou historickou, právní, politickou realitu vyjadřuje zejména v tom ohledu skutečnost, že se SL snaží sudetské Němce definovat stále více jako národ či národnost. Jde tu o "vymýšlení národa" se jménem, které je zavádějící, ahistorické a matoucí.
Sudetští Němci sami sebe označují jako jeden "ze čtyř kmenů Bavorska" - jakoby nežili v celém Německu a nepocházeli nejen z celého Československa, ale ani z dnes polské strany Sudetské horské soustavy. Připomínám, že zatímco od nás bylo odsunuto asi 3 mil. českých Němců, z území dnešního Polska to bylo celých asi 8 mil. Nadto Německo se ve prospěch Polska muselo vzdát asi 1/3 svého území ve vymezení Říše z roku 1945 (Slezsko, Pomořany, Východní Prusy aj.). Vůči Polsku se však takové kampaně jako vůči Česku nevedou. Holt jsme se stali v roce 1993 ještě menším státem a na rozdíl od nás by si to Poláci líbit nenechali. Každý vám činí to, co mu dovolíte.
Dnes již téměř nikomu vůbec nevadí a ani si to neuvědomujeme, že sudetští Němci názvem své organizace Sudetendeutsche Landsmannschaft navázali na v říjnu roku 1933 (v němž se ujal moci v Německu Hitler) v Československu založený Sudetendeutsche Heimatsfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta), která byla založena na ideologii nacionalismu a šovinismu. Po rozpuštění vládou ČSR byla 30. 4. 1935 SHF přejmenována na Sudetendeutsche Partei (SdP) - Sudetoněmeckou stranu, která se již jasně přihlásila k nacistické ideologii a stala se expoziturou nacistického Německa vedenou K. Henleinem. Vskutku tedy byla jeho pátou kolonou (Miloš Zeman oprávněně jen použil tento historicky doložený fakt) pomáhající zničit československý stát. Pro tuto stranu hlasovalo ve volbách v roce 1935 pak asi 66 % německých voličů, našich tehdejších spoluobčanů, přičemž SdP tyto volby vyhrála (15,2 %). Druhá byla agrární strana (14,3 % hlasů). Žádná z ostatních čs. stran se SdP ovšem do koalice nešla. V obecních volbách konaných v červnu 1938 získala SdP volební podporu již více než 90 % hlasů v tzv. Sudetech. Sebeurčení v rámci Říše a vytvoření "sudetoněmeckého národního území" se ovšem po Mnichovu nekonalo. Naopak čeští Němci v ní byli "rozpuštěni", rukovali na frontu, ev. sloužit třeba jako dozorci v koncentračních lágrech umístěných v nejen protektorátu apod.

II.
Pojmy Sudety, sudetský aj. odvozeniny ovšem nespadly z nebe, původně měly a dodnes mají geografický, úžeji fyzickogeografický, geologický a geobotanický obsah. Jméno Sudety, resp. pojmy jako Sudetská soustava a ostatní jeho odvozeniny (Západní Sudety, Východní Sudety aj.), je vžitý geografický název, po staletí užívaný pro označení horské soustavy táhnoucí se zhruba od Šluknovského výběžku (Lužických hor) až po Nízký Jeseník. Nemíval žádnou politickou náplň, natož územněsprávní obsah. Z hlediska historické geografie a geografie vůbec se jedná o terminus technicus. Poprvé se objevil v podobě Sudéta óre na Ptolemaiově mapě světa z 2. století našeho letopočtu. Jméno je to zřejmě původu keltského, v překladu znamená les kanců. Uvedená mapa jím označovala vedle Gabréty (Šumavy) jedno z horstev ve střední Evropě, patrně Krušné hory a přilehlá pohoří. Jako "Sudeta Montes" se tento pojem objevil v jeho spise Geographika Hyphegesis.
Pojem Sudety se pak znovu objevil v literatuře a mapách období humanismu opět jako vymezení výše zmíněné horské soustavy. Zdomácněl nejen v německé, polské a jiné geografické, historické, biologické, geologické i statistické literatuře. Byl ovšem běžně používán i v českých odborných publikacích geografických, geobotanických apod. Použil jej například i přírodovědec a statistik Karel Kořistka ve své tehdy unikátní rajonizaci zemědělství Čech ze 70. let 19. století.
V období od 19. století až do roku 1918 byl pojem Sudety a jeho odvozeniny používán hlavně v německy psané statistické literatuře (nikoliv ve statistických pramenech). Vyskytl se i pojem "Sudetské země" jako synonymum pojmu "země Koruny české", a to při členění Rakousko-Uherska na regiony zvané podle horských soustav (Alpské země, Karpatské země apod.). Neměl ovšem žádný politický (územně správní obsah), neoznačoval politickou jednotku. V 19. století se v německo-rakouské literatuře začíná též sporadicky objevovat v pojmu Sudety už i etnický obsah. Pojem "sudetský Němec" se v tisku poprvé objevil v roce 1866, častěji pak v literatuře z 80. a 90. let 19. století. Tehdy byl dovršen proces českého národního obrození, zformování moderního českého národa, tehdy definitivně zanikl tzv. dvoujazyčný (česko-německý) zemský bohemismus (resp. moravismus), došlo k etnicko jazykovému odlišení Čechů a českých (moravských) Němců. Mnohé v té době naznačovaly tzv. jazykové bouře, kdy se čeští Němci ostře stavěli proti uznání češtiny jako druhého úředního jazyka (nikoliv v Rakousku samém, jen v Čechách!).
V němčině začali být asi po roce 1848 obyvatelé žijící v zemi Čechy (něm. Böhmen) a mluvící česky (Češi) označováni jako Tschechen (nikoliv Böhmen) a obyvatelé mluvící německy (Němci) jako Deutschböhmen. tj. němečtí Češi. Německé pojmy Böhmen, böhmisch se postupně staly pojmy výhradně geografickými, v češtině byly vyjádřeny pojmy Čechy, český (v němčině Böhmen, böhmisch). Čeština nepřevzala totiž pro označení Čech ani latinské synonymum Bohemia, bohemian atd. Adjektivum český se proto vztahuje jak k území Čech, tak Česka, historických českých zemí. Tento vývoj byl ovšem mnohem složitější, ale pro náš článek je takovýto výklad snad dostačující. V této souvislosti je vhodné podotknout, že zeměpisné názvy států v češtině vznikají od adjektiva jména příslušníka většinového národa - srov. Němec, německý, Německo. V našem případě tedy je to Čech, adj. český, od toho jméno Česko, které bylo v roce 1993 oficiálně zavedeno.
Za I. republiky začal být pojem Sudety používán pro území severních a západních Čech, v nacionální propagandě českých Němců pak vůbec pro území naší republiky se smíšeným obyvatelstvem, což však z geografického hlediska neodpovídalo jeho původnímu územnímu rozsahu.
Fyzickogeografické pojmy Sudety, Karpaty byly pak užívány dokonce pro označení území celého současného Česka a obdobně Slovenska. Například v první československé německy psané učebnici geografie Československa z roku 1927. Její autor, v Praze působící německý geograf F. Machatschek, ji nazval "Landeskunde der Sudeten-und Westkarpatenländer", čímž mj. vyjádřil svůj nesouhlas se vznikem Československé republiky a jejím zeměpisným jménem Československo. Za povšimnutí stojí, že první geografie Československa napsaná českým geografem F. Koláčkem, vyšla až v roce 1934. Tradici v malé schopnosti se prosazovat a reprezentovat jako stát na mezinárodním foru tedy máme dlouhou. Dřívější potíže s prosazením oficiálního zeměpisného jména České republiky Česko do praxe a stále trvající potíže s jeho anglickou mutací Czechia jsou více než výmluvné. Vládní garnitura v tom projevila nepochopitelnou a velkou ignoranci. V tomto případě čeští geografové a další odborníci tentokrát "zabrali" a jména Česko, včetně něm. Tschechien se již v médiích téměř vžily.
Je logické, že utvářející se fašistické, resp. nacistické hnutí tzv. sudetských Němců nemohlo užít označení čeští Němci (nebo aspoň böhmische nebo mährische Deutschen), které bylo a je zeměpisně, historicky atd. správné, stejně jako zcela běžné označení slovenští, rakouští, američtí, brazilští apod. Češi, němečtí turci, Kurdové apod. Označení "tschechische Deutschen" by totiž vyjadřovalo a upevňovalo integritu vícenárodnostního českého státu, skládajícího se dnes z již jen historických zemi Böhmen, Mähren a Schlesien. Proto zbytek Česka dostal označeni Protektorat Böhmen und Mähren, nikoliv Protektorat Tschechei (nebo Tschechien). Proto nemají sudetští Němci rádi pojem Tschechien a stále používají zemské názvy. Vědí co činí. V rozhovoru pro MFD však B. Posselt v překladu používá Česko (Tschechien). Asi také ví proč. Těmto potížím se nakonec není co divit - vždyť na oficiální webové stránce prezidenta České republiky je uveden i seznam jeho předchůdců ve funkci od roku 1918. Podle anglické verze tohoto seznamu byl E. Hácha státním prezidentem "Protectorate of Czech (!!!, nikoliv správně Bohemia) and Moravia". Tak jsme měli, paní Müllerová "Protektorát Čech a Morava" (srov. http://old.hrad.cz/president/prezidenti_uk.html). Že sestavitelům seznamu nebyl znám rozdíl mezi názvem našeho státu politickým a zeměpisným svědčí, že od Masaryka po Novotného všichni byli prezidenty "of Czechoslovakia", od Novotného (jeho 2. funkčního období) po G. Husáka byli všichni prezidenty "...of Czechoslovak Socialist Republic". (srov. Presidential Elections 1918-1989, http://old.hrad.cz/president/volby_uk.html) Z toho mohou v zahraničí usoudit, že až do padesátých let 20. stol. náš stát neměl politický název Československá republika. Ukázkou našeho Absurdistanu je, že naopak začátkem 90. let neměla Česká republika zase zeměpisný název. Dlužno uvést, že tato stránka vznikla v době prezidenství V. Havla. Bude jako ostatní části postupně přepracována novou KPR na Hradě.
Po roce 1945 najdeme název Sudetská horská soustava v práci J. Hromádky o orografickém členění Československa, jakož i v první naší poválečné syntéze geografie Československa z roku 1960, jejímiž autory byli V. Häufler, J. Korčák a V. Král. Málokdo asi ví, že v návrhu geomorfologického členění Česka z počátku sedmdesátých let 20. století, vypracovaném Geografickým ústavem Čs. akademie věd (v roce 1993 byl bohužel zrušen), byla oblast od Lužických hor po Jeseníky logicky opět označena jako Sudetská soustava. Celé toto členění bylo schváleno Názvoslovnou komisí při Českém úřadu geografickém a kartografickém v Praze a předloženo mezinárodní konferenci OSN pro standardizaci geografického názvosloví. Na zákrok našich politických orgánů, které "reagovaly na stížnosti pracujících", však musel být pojem Sudetská soustava z tohoto členění stažen a nahrazen pojmem Krkonošsko-jesenická soustava. Toto označení je proto v každém našem dnešním atlase pro školy, protože se již vžilo. Naproti tomu třeba polská geografie používá označení Sudety do současnosti.
Je skutečností, že v důsledku politického vývoje ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století byl termín Sudety v našem historickém vědomí a jazykovém cítění politicky zprofanován a vyvolává u mnohých Čechů nepříjemné asociace.
Je také skutečností, že po roce 1989 se v našich médiích a často i v promluvách některých českých politiků stal pojem Sudety téměř synonymem pro pohraničí málem celého Česka. Při našich hranicích se Slovenskem však žádní Němci nesídlili. Je přitom pozoruhodné, že využití půdního fondu tamní krajiny, či její tvář se po roce 1945 měnily stejně jako v tom pohraničí Česka, kde došlo k odsunu.
Nemají to zeměpisná jména v dějinách holt lehké. Přitom za nic nemohou. Takové prý urážlivé "Tschechei", německý ekvivalent Česka, si nevymyslel Hitler, který jej používal a tím podle odpůrců názvu Česko zdiskreditoval i ono Česko. Užití zeměpisného jména Tschechei je doloženo již k roku 1918 a v obou meziválečných vydáních Brockhausovy encyklopedie. Bylo buď zkrácením zeměpisného jména Československo (Tschechoslowakei), nebo označením jeho západní části, tedy Česka. I tak bylo po konzultaci s vládou SRN v roce 1993 jako zeměpisné německé jméno Česka zvoleno jazykově správné jméno Tschechien (srov. německá jména Belgien, Italien, Spanien...).

III.
Jsou lidé, kteří tvrdí, že začlenění tzv. Sudet do Československé republiky muselo být přinejmenším problematické, a to přestože se jednalo historicky o území českého státu, ale žilo zde především německé obyvatelstvo.
Zde je třeba předně zdůraznit, že německé obyvatelstvo sem z lidnatějších oblastí dnešního Německa postupně přicházelo od 13. století na pozvání českých panovníků a šlechty, aby pomohlo kolonizovat pohraniční území a zvýšit tak ekonomickou (zemědělskou) využitelnost území (půdy) Česka. Z vnitrozemí bylo toto území v protisměru kolonizováno Čechy. Obdobně např. přicházeli, přicházejí a začínají počtem převažovat na jihozápadě USA Hispánci, do Srbska (Kosova) Albánci a nakonec třeba do Německa Turci (představme si v budoucnosti stejné počínání jejich potomků v rámci Spolkové republiky). Kosovským Albáncům se jejich "Heim ins Reich" (tj. odejít do původní vlasti i s územím státu, do něhož v minulosti přišli) s aktivní podporou NATO téměř povedl, čímž se vytvořil nebezpečný precedent.
Podíl českých Němců na celkovém počtu obyvatelstva pohraničních tzv. soudních okresů (územně byly velké asi jako dnešní obvody obcí III. stupně, jež možno označit za tzv. malé okresy) se po roce 1918 pohyboval od několika do více než devadesáti procent. Výsledky sčítání lidu z roku 1930 dokládají značné regionální rozdíly v tomto ukazateli, dokonce často mezi soudními okresy ležícími v sousedství. Tak například podíl českých Němců na počtu obyvatel s. o. České Budějovice byl 14 %, v nedalekém s. o. Lišov jen 0,4 %, v s. o. Nová Bystřice to bylo 88 %, v s.o. Jindřichův Hradec 21 %, Nýrsko 93 %, avšak v s. o. Klatovy 3 %, Rokytnice n. Jizerou 82 %, Jilemnice 5 %, v s.o. Most 51 %, v s.o. Louny jen 1 %. Na Moravě možno uvést jako příklad dvojice s.o. Slavonice se 72% podílem a Dačice (2 %), Břeclav (4 %) a Hustopeče (32 %), Jihlava (30 %) a Třešť (0,5 %), Svitavy (89 %) a Jevíčko (12 %). V kritickém období září 1938 přitom V. Británie a Francie naléhaly na československou vládu, aby odstoupila Německu všechna území s podílem českých Němců nad 50 %. Tím by ovšem vznikla nepřehledná a hlavně nespravovatelná směs územních jednotek patřících dvěma státům (srov. jistou obdobu mezi Arménií a Ázerbajdžánem s jejich exteritoriálními jednotkami).
V některých okresech, často ležících ve vyšších polohách, však podíl českých Němců byl větší než 90 %: s. o. Aš, Bruntál, Lomnice nad Popelkou 99 % (avšak sousední s. o. Jičín měl podíl jen 1 %), s. o. Benešov nad Ploučnicí, Hora sv. Kateřiny, Rýmařov, Javorník 98 %, Kadaň 94, Nýrsko, Krnov 93, Hlučín 92 %. Za I. republiky obce, v nichž bylo více než 20 % českých Němců, měly nárok např. na zřízení školy s německým jazykem vyučovacím apod.

IV.
Čeští Němci (toto označení, někdy i "naši Němci" užívali jak T. G. Masaryk, tak E. Beneš - srov. jeho Paměti), původně součást vládnoucího národa (rakouských Němců), se stali po 28. říjnu 1918 v Československu menšinou. Menšinou o to menší, protože byl pragmaticky vytvořen tzv. československý národ, jehož členy byli Češi a Slováci, s cílem přesvědčit vítězné mocnosti, že v případě Československa nepůjde o žádný Balkán a zmenšit relativní podíl německé menšiny (čs. Němců bylo v té době více než Slováků, tehdy slovenské větve československého tzv. státního národa). Události roku 1938 a 1993 tento účelový pragmatismus naší politiky jen potvrdily.
Čeští, resp. českoslovenští Němci však odmítli ztotožnit se s novým státem. Poslanci říšské rady z řad českých Němců proto postupně ve dnech 29. 10. až 3. 11. 1918, vyhlásili provincii Deutschböhmen s centrem v Liberci (pokrývala území sz. a severního pohraničí Čech), provincii Sudetenland s centrem v Opavě (v českém Slezsku - to byl první "oficiální" výskyt pojmu Sudety v označení územně-správní jednotky, ovšem nelegální). Obě provincie měly dohromady asi 21 tis. km2 (tj. 27% rozlohy českých zemí) s asi 2.9 mil. obyvatel. Dále byly vyhlášeny provincie Böhmerwaldgau se střediskem v Českém Krumlově (jižní Čechy) a provincie Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě (jižní Morava). Ty jako úzké pruhy území (celkem asi 5 tis. km2 se 100 tis. Němci) neměly šanci na samostatné fungování a měly být připojeny k rakouským zemím Horní resp. Dolní Rakousy. V roce 1930 činil podíl českých Němců na počtu obyvatel Čech 31,9 %, Moravy (země Moravskoslezské) 22, 8 %.
Mnichovský diktát, označovaný i u nás většinou jako dohoda (což je další příklad přejímání terminologie druhé strany) měl tak svého druhu generálku s předstihem dvaceti let. V roce 1918 ČSR s vědomím států Dohody zasáhla vojensky a od 29. listopadu začala svá pohraniční území obsazovat. Pomíjím tu pokus tzv. punktací z roku 1890 (ujednání mezi staročeskou stranou a německými stranami ve Vídni), podle nichž měly být Čechy správně rozděleny na území, kde by v jednom, "výhradně německém" území (tj. pohraničním) byla úřední řečí jen němčina a území "dvoujazyčné", kde by byly úřední řeči čeština a němčina.
Tzv. pařížské dohody vymezující tzv. nástupnické státy habsburské monarchie, resp. hranice a postavení Německa, vycházely z principu hlavně historického. V případě Československa nebyl národnostní princip vůbec uplatněn (srov. jižní hranici Slovenska). Šlo tu o to, aby nový stát byl pokud možno životaschopným celkem. Jeho západní část byla zachována v historických hranicích, v nichž byla většina pohraničních území více nebo méně osídlena českými Němci a ostatní území bylo téměř úplně české (až na některá velká města a jazykové ostrovy). Tyto dvě části Česka by neměly samy o sobě naději správně, ekonomicky, , vojensky apod. fungovat. Připojení našeho pohraničí k Německu bylo ovšem znemožněno ustanovením Versaillské smlouvy (čl. 82).
Tou dobou se začínali Němci z Čech a Moravy označovat jako sudetští Němci a české země jako sudetské země, čímž chtěli manifestovat svůj nesouhlas či neztotožnění se s novým státem. Původní idea E. Beneše o vytvoření obdoby Švýcarska nutně neuspěla, protože ze strany českých Němců ve srovnání se Švýcarskem chyběl k tomu základní předpoklad. Jím byla vůle žít s Čechy ve společném státě. Tato "sudetoněmecká" identita českých Němců je potom asi tak stará jako československá identita Čechů a Slováků v období trvání Československa, jejíž státní vyjádření ovšem v roce 1993 skončilo v propadlišti dějin.
Odtržení našich pohraničních území, přetvoření většiny z nich v Říšskou župu Sudety a jejich připojení k Německu (do něhož bylo již od 12.3. 1938 začleněno Rakousko) v roce 1938 tak poprvé v českých dějinách reálně rozbilo územní integritu českého státu. Integritu trvající jen s malými změnami hranic (v případě Čech zejména) asi tisíc let, tedy státu s hranicemi patřícími mezi nejstarší v Evropě (podobně jako hranice mezi Francií a Španělskem, švýcarské hranice aj.). Tímto odtržením a správním roztříštěním českého pohraničí se popřel jeho historicky svébytný vývoj v kontextu českého státu. Nutno dodat, že tento stát a s ním i Češi, měl podle záměru vlády nacistického Německa stejně zmizet z povrchu i z dějin.
Hranice především mocenského jádra jak přemyslovského, tak od 14. století lucemburského státu (s politickým názvem "země Koruny české") tj. hranice Čech, vesměs shodné s přírodními hranicemi horských hřbetů, byly jedním z rozhodujících prvků zachování jeho celistvosti. Lze tvrdit, že také díky těmto přirozeným hranicím český stát (Česko) přežil tlak ze západu, jsa vklíněn do nitra "německého území", respektive do německého živlu. Stačí se jen podívat na mapu Svaté říše římské nebo Německého císařství po roce 1871 a především Velkoněmecké říše z roku 1938 po anšlusu Rakouska. Není divu, že Hitler Československo označoval za "dýku vraženou do srdce německého území". Vždyť Česko mělo v období 1939 - 1945 pouze asi 250 km hranic s neněmeckým státem, tj. se Slovenským štátem. V historických hranicích pak 2000 km hranic s nacistickým Německem. Měli jsme bojovat, zejména po našem "předhození lvům" v Mnichově?
Pojem Sudety se tudíž do roku 1938 nevztahoval k žádné geografické či územněsprávní jednotce, která by kdy byla totožná s naším pohraničním územím s převažujícím německým obyvatelstvem. Přesto na výše citované webové stránce prezidenta ČR (již inovované) lze číst, že "...V roce 1938 zabavilo sousední Německo část území republiky (Sudety) ve svůj prospěch." (srov. Česká republika, http://www.hrad.cz/cz/ceska_republika/). I na Hradě V. Klause si zřejmě myslí, že Sudety je jméno veškerého pohraničí Česka, které dříve bylo více či méně osídleno českými Němci.
Německá menšina však nežila jen v příhraničních oblastech. Tzv. "sudetští Němci" žili i v Praze - zde jich bylo v roce 1935 asi 5 %, nebo v Brně(30 %), Jihlavě (30 %). České Budějovice (14 %), Olomouci (23 %) - a jiných velkých i menších městech ve vnitrozemí.
Termín "sudetští Němci" se vztahoval pouze k jediné správní jednotce a nadto jen po šest let, která byla vytvořena nacistickým Německem. Byla to Sudetská župa (Sudetengau), která zahrnovala téměř celé po Mnichovu obsazené pohraničí českého Slezska, severních a západních Čech až po s. o. Horšovský Týn. Jejím hlavním městem byl Liberec (v roce 1935 s 82 % českých Němců). Přibližně je ji možno vymezit spojnicí měst (jedno zda byla či nebyla v župě) Horšovský Týn - Lovosice - Mnichovo Hradiště - Jablonec n. Nisou - Josefov - Broumov - Náchod - Polička - Úsov - Nový Jičín - Slezská Ostrava.
Pohraniční oblasti jižních Čech a Moravy, které byly rovněž po Mnichovu odtrženy, nebyly nikdy jako Sudety označovány. Byly připojeny k Bavorsku, nebo k župám Horní resp. Dolní Dunaj (tak Hitler přejmenoval rakouské spolkové země Horní, resp. Dolní Rakousy). Obě tato území (obdoby "žup" z roku 1918) lze přibližně vymezit spojnicemi: Horšovský Týn - Český Krumlov - Kaplice - Suchdol nad Lužnicí - Znojmo - Ivančice - Břeclav. Po Mnichovu se tak pohraničními městy staly mimo jiné Turnov, Mělník, Louny, Plzeň, Domažlice, Sušice, Dačice a téměř i Brno.
Výmluvné rovněž bylo, že hranice českými Němci více či méně osídleného pohraničí Česka, odtrženého mnichovským diktátem, byly nakresleny podle výsledků sčítání lidu v roce 1910. To umožnilo jeho mnohem širší vymezení, protože tehdy se národnost zjišťovala podle "obcovací řeči", tedy jak tázaný mluvil na veřejnosti. Nebyl tázán, za příslušníka jakého národa se považuje, což zpravidla přesněji tehdy určovala jím uváděná mateřská řeč. Národnost ukazovaly objektivněji výsledky sčítání lidu z roku 1930, které ji zjišťovalo podle mateřského jazyka. Pro potřeby nacistického Německa nebyly tyto výsledky samozřejmě použitelné.

dokončení zítra


Další články tohoto autora:
Leoš Jeleček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku