Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 26.6.2003
Svátek má Adriana




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Další zdražení
 >POLITIKA: Orwell v Bruselu a v Čechách
 >TÉMA: Orwell: 100
 >TÉMA: Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Po dovolené jako po výprasku
 >PSÍ PŘÍHODY: Bartovo vítání navrátilců z výletu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Dvě města aneb Strach z techniky
 >Z CEST: Po referendu do Bruselu …
 >MÉDIA: Rada ČT zřejmě vyřadila Duhana neprávem
 >TÉMA: Bohatým investorům daňové prázdniny, domácím soukromníkům tvrdé odvody.
 >SVĚT: Angola - země plná kontrastů
 >MUZIKA: Marilyn Manson v Táboře
 >PENÍZE: Tygr zařval od Tater
 >POSTŘEH: O kohoutku
 >TÉMA: Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Německo  
 
26.6. TÉMA: Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání
Leoš Jeleček

V.
Jen na okraj poznamenávám, že i kartografické metody, použité při zpracování národnostních map, vědomě i nevědomě obrážely a obrážejí politickou potřebu či realitu, něco jako "sílu metody zobrazení" jevů. Německá kartografie často na národnostních mapách Česka nebo Československa používala jednu barvu (zpravidla červenou) která vyjadřovala - vyznačovala území, kde žili (také) čeští Němci. Jakoby tam s větším či menším podílem (na Mostecku např. 50 %) nežili také Češi a jiné národnosti. Tak se prostě vymezovala "německá území". Takto kreslené mapy v produkci SL dodnes převažují.
Objektivnější tzv. relativní metoda (znázorňující podíl příslušné národnosti na celkovém počtu obyvatelstva v daném území, městě, obci) vyjadřovala podíl německého obyvatelstva na celkovém počtu obyvatel. Tu SL ovšem téměř nepoužívá. Často se kombinuje s metodou absolutní, vyjadřující velikostí čtverců nebo kruhů počet obyvatel v místech či regionech a velikostí výseče např. podíl Čechů na celkovém počtu obyvatel. Aplikovaly ji jak naše národní atlasy z roku 1935 a 1966, tak Atlas čs. dějin z roku 1965.
I v této oblasti si necháváme nevědomky vnutit "jazyk" Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ve chvályhodné publikaci českých historiků "Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948" (Praha 2002) najdeme na str. 58 národnostní mapu Československa podle sčítání v roce 1921. Používá výše kritizovanou metodu, tj. jedním odstínem šedi, nazvaným v legendě "Němci", vyznačuje území našeho pohraničí a německých enkláv, v nichž, jak výše uvedeno, nežili jen Němci. Touto mapou se však výslovně sděluje, že v uvedených oblastech nikdo jiný než Němci nesídlili. Stejně tak jsou vyznačena území "Poláci", "Maďaři". Měřítko mapy moc nedovolovalo, raději bych takovou mapu dal do příloh ve větším měřítku a s rozlišením např. aspoň více než 20 % a více než 50 % % českých Němců na celkovém počtu obyvatel. Podobnou mapu najdeme i ve výše uvedené knize F. Koláčka, ten však aspoň legendu uvozuje "Oblasti úplně nebo většinou...".
I velmi užitečná a objektivní kniha německých historiků manželů Hahnových, která loni u nás v překladu vyšla, má na obalu mapu Česka, kde je jeho "sudetské pohraničí" vyznačeno jedním sytým odstínem modré barvy, zbytek Česka pak méně dominantní barvou bílou. Takto sestrojenou mapu považuji za "podprahovou informaci", jedno zda vytvořenou úmyslně či nikoliv. Kdyby pohraničí s podílem Němců třeba nad 20 % bylo v takové mapě vyznačeno jen šrafami, či méně sytými barvami v opačném gardu, nebyla by tato informace tak "průbojná". Myslím, že tu nejde o maličkost, hodnou mávnutím ruky, a to přesto, že nemám ani pojetí o sociální psychologii a o metodách manipulace se společenským vědomím.

VI.
Používání pojmu "sudetští Němci" tudíž konzervuje a evokuje geopolitický a územněsprávní stav platný jen během druhé světové války. Geograficky se pak jedná se o Němce nikoliv jen ze Sudet v užším vymezení, nýbrž z oné říšské župy Sudety z let 1939-1945. Přesnější název je však "čeští, moravští Němci", resp. "Němci z Čech, z Moravy, ze Slezska (kterého ale?)". Jelikož zemské zřízení u nás definitivně skončilo v roce 1949 a nebylo obnoveno ani po roce 1989 (možná z dobrých důvodů), je geograficky správným označením těch z nich, kteří v ČR žijí, "čeští Němci". Označení těch českých Němců, kteří byli odsunuti a žijí v Německu či jinde je spíše Němci z Česka. Když se však některý pojem, slovo dlouhodobě používá, tak se vžije.
Příklad možno nalézt třeba v MF Dnes ze 14. 6. 03, kde se píše o návrhu na státní vyznamenání vzešlém v poslanecké sněmovně. Návrh vyznamenat Franze Spinu, německého ministra v několika vládách předválečného Československa řádem T. G. Masyryka lze jedině uvítat. F. Spina je tu však označován nikoliv pro tu dobu a navíc pro jeho politické postoje relevantním pojmem český Němec, nýbrž jako "sudetský Němec". Je to projevem politického a jazykového "necitu" našich novinářů, dokladem rozkolísanosti národního a státního sebevědomí i sebe-uvědomění, panujícími v našich médiích i politice. Ze stejného těsta pochází třeba i to, že opět denně slyšíme i v ČT 1 o "Benešových dekretech", nikoliv jako dříve aspoň o "tzv. Benešových dekretech". Na estrádě na Hradčanském náměstí po referendu o vstupu do EU byli vzýváni občané Čech, občané Moravy a občané Slezska. Zatím jsem si nevšiml, že takové státy existují. Jsme občany České republiky, resp. Česka z Čech, Moravy a Slezska. Jiní zase vzývají Čechy, Moravany a Slezany....
Možná je ironií dějin, že označení čeští Němci by mohlo být pro sudetské Němce nyní politicky dokonce výhodnější. Jelikož však lpí na označení sudetští Němci, nechtěně tím možná prozrazují konečný cíl své politiky, tj. připojení "Sudet" k Německu či Rakousku. Je to spíše moje spekulace, ale kdo ví. Nejen papír, i reálné dějiny snesou všechno.
Politicky, tvrdím ve shodě s německou historičkou E. Hahnovou, jsou sudetskými Němci ti odsunutí čeští Němci, kteří se ztotožňují s politikou organizací Sudetoněmeckého landsmanšaftu, vlastně jeho asi 200 tisíc členů. SL tvrdí, že reprezentuje všechny "sudetské Němce", jichž je nyní v Německu, tj. včetně dalších generací prý 7 milionů. Přiznám se, že do statistik jsem nenahlédl. Pojmy jako "sudetoněmecký kmen" který je jedním ze čtyř bavorských kmenů, či dokonce sudetoněmecký "národ" jsou nejen zavádějící, ale i věcně nesprávné, řekl bych, že jsou čistě účelovým politickým instrumentem. Tady ono Třeštíkovo "vymýšlení národa" vskutku sedí.

Závěrem

Z dnešního denního tisku: Spolková rada Spolkové rady Německo připomněla na svém jednání 20. 6. v Berlíně později zrušenou starou výzvu Evropského parlamentu ke zrušení (tzv., L.J.) Benešových dekretů. Není se co divit. Ve Spolkové radě má převahu CDU/CSU a její soustavný tlak v tomto směru je zcela ve shodě s jejím volebním programem (srov. můj článek v NP 13. 6. 2003).
I sociálně demokratický "přítel" G. Schröder (ČSSD) v rozhovoru pro Passauer Neue Presse charakterizuje odsun velmi zajímavě. Podle Práva z 20. 6. řekl, že "Vyhnání Němců z Polska bylo takříkajíc přímým důsledkem války, aniž k tomu existovaly nějaké právní akty (konference v Postupimi se zřejmě nekonala, L.J.), zatímco Benešovy dekrety mají přirozeně co do činění s německým přepadením tehdejšího Československa a jsou reakci na to....Tvoří ale současně právní základ nejen pro vyhnání, ale také i téma právních nároků." (Polsko přepadeno nebylo?, Mnichovský diktát nebyl? atd.). Jak jsem 13. 6. v NP uvedl, pojem "odsun", užívaný protokolem Postupimské konference z 1. 8. 1945 vyjadřuje právní stav, proto nároky není možno vznášet, pojem "vyhnání" vyjadřuje ovšem bezprávní stav, umožňuje vznášet nároky (tak se označují děje před a po válce do konce července 1945, doprovázené ovšem i masovým útěkem Němců na západ). A "o tom to je", jak by řekl herec Pitkin.
Že byli naši tehdejší spoluobčané (i odsunutí na území tehdejší NDR a tzv. Novorakušané - v roce 1938 nebyli občany Rakouska) odškodněni vládou SRN z fondu vzniklého tím, že se Československo vzdalo nároků na jakýchkoliv reparace od Německa za škody jím způsobené okupací a válkou snad již netřeba hovořit. Tzv. Starorakušasné (osoby, které měly rakouské občanství před anšlusem) byli na základě dohod ČSSR a Rakouska z let 1964 a 1974 odškodněni částkou miliardou šilinků.
Konečně. Co říci na závěr? S výše uvedenými skutečnostmi je vhodné si srovnat IV. článek česko-německé deklarace z roku 1997: "Obě strany se shodují v tom, že spáchané křívdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti....., přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti." Byla z německé strany podepsána kancléřem H. Kohlem, předsedou CDU. Doporučuji srovnat si znění tohoto článku se zněmím výtahu z nového vládního programu CDU/CSU pro roky 2002-2006 volebního programu. Sudetoněmecký landsmanšaft tu má podporu: česko-německou deklaraci prostě nepřijímá. A to deklarace není právním dokumentem, je pouze politickým dokumentem, ukazujícím cestu, kudy třeba jít.
Podle velmi zajímavé publikace "Benešovy dekrety" - záměrně živený spor , Edice Přísně tajné - literatura faktu, Pražská vydavatelská společnost, 2002" "Transfer sudetských Němců stejně jako polských Němců (proč v případě našich Němců autor nepoužil obdobné označení "českých Němců"? - pozn. L. J.) dnes může být kritizován, ba i odsuzován., ale nelze ho odčinit hromadným transferem v opačném směru. Němci z českých zemí i z území připojených k Polsku se musí smířit s tím, že ztráta jejich původní vlasti patří k nenahraditelným válečným ztrátám stejně jako ztráty na mrtvých". (str. 7n).
A nedá mi to. Velký rozdíl v postavení Polska a Česka v Německu jsem si silně uvědomil večer při sledování pořadu ČT 2 "Kancléři", který vznikl v SRN. Tentokrát byl o Willy Brandtovi. Byla v něm zachycena pohnutá scéna, kdy kancléř tehdy jen části SRN položil věnec k památníku obětí Varšavského povstání, avšak po urovnání stuh neodešel, jak je zvyklostí, ale na delší dobu poklekl. To byl čin státníka, který razil vědomě cestu k usmíření. Zločinní Češi se takového gesta nedočkali. Kancléř sjednotitel H. Kohl po podepsání česko-německé deklarace v roce 1997 nejel třeba položit kytici k památníku do Lidic. Namísto toho šel nakupovat a koupil si kýtu pražské šunky. I takhle se mj. dají propásnout historické příležitosti, ev. relativizovat význam mezistátních dokumentů, jako např. jím podepsané deklarace.

Praha, 23. 6. 2003




Další články tohoto autora:
Leoš Jeleček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku