Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 7.1.2004
Svátek má Vilma




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: Koruna vůči dolaru posiluje na historická maxima
 >SPOLEČNOST: Causa Goldflam
 >EKOLOGIE: Věda o globálních změnách klimatu
 >MROŽOVINY: Evropa v mlze
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Na tři krále o hodinu dále
 >PSÍ PŘÍHODY: Kauza zmrzlých uší
 >NÁZOR: Emigranti mediálně a umělecky vytváření
 >FEJETON: "Queen Mary 2 potopena !!!"
 >PŘÍBĚH: Nepochopitelný
 >POSTŘEH: O velikosti
 >SVĚT: Předvánoční plavba 5.: Kostarika bez armády a diktatury
 >GLOSA: INDOŠ se moc nepovedl, ať žije INDODO !!
 >MEJLEM: Vtip
 >ARCHITEKTURA: Tajuplné pražské ghetto
 >FRANCIE: Kde ty hroby jsou, kde jsou ti vojáci ?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
7.1. NÁZOR: Emigranti mediálně a umělecky vytváření
Ota Ulč

Úřady odhadují, že za dobu komunistického vládnutí onu ČSR/ČSSR opustilo téměř půl milionu občanů. Pro stát nikoliv gigantického rozsahu to znamenalo statistickou pravděpodobnost, že každý měl nějakého příbuzného či bývalého kamaráda "tam venku." Jednou za sedm let se nám vymění všechny buňky v těle. Když jsme po listopadu 1989 začali přijíždět do rodných končin, objevovali jsme tam tedy i několikrát jinačí. Po původním přivítání, jací že jsme to byli kabrňáci, ve světě se neztrativší, následovala proslulá a zdá se že nevymýtitelná česká závist a přepisování reality: opustili jsme vlast, zbaběle dezertovali, kdežto oni setrvali v režimu, proti němuž se pak vyrojilo přemnoho dodatečných bojovníků. Nutno nám emigrantům vyspravit si image, kaceřoval nás státník Jiří Payne a další předáci.
Kauze emigrace se občas dostává mediální pozornosti. Před několika roky dospěla do českých domácností zásluhou šestidílného televizního seriálu "Konec velkých prázdnin"autorů Pavla Kohouta a jeho manželky Jeleny Mašínové. Opatřil jsem si video záznam a doma se na něj podíval, dokonce dvakrát - čili dvanáct hodin před obrazovkou ocenit dílo a podumat. Scénář, kamera, herecké výkony - musím salutovat. Podařilo se evokovat brutalitu totalitní moci (odtrátovaná hranice), vulgaritu oné doby (potupné zacházení se šťastlivci, kteří směli vyjet, šmátrání jim zrcátkem pod autem). Ledacos se povedlo, ale přece jenom jsem se nemohl zbavit pocitu, že při pominutí antikomunistického kontextu a při soustředění na osud prchajících se tento opus mohl s požehnáním cenzury docela dobře vysílat za totality. Pokusím se vysvětlit, byť poněkud oklikou.
Psychologové, ať už na Západě či Východě, tvrdí, že emigrace krátí v průměru život o pět až deset let. Mně se to nezdá a to nejen při pomyšlení na davy, prchající z Kosova, Rwandy, Libérie, Somálska, atd. Však i při návratu do Čech si ověřujeme, kolik našich vrstevníků už má obřad v krematoriu za sebou.
I když tedy Viktor Dyk pravdu tak docela neměl, často aspoň uslyšíme, jak ochuzený, vykolejený je život v emigraci, nezřídka končící v bezútěšné samotě, případně v kriminálu či blázinci. Slovy rudého katechety Jiřího Bagára (ve skutečnosti fiktivní postavy, jejímž jménem psali střídající se členové redakce) "Emigranti …ze zlatého telete, za kterým se vypravili, na ně padá toliko stín a jejich životní pouť za hranicemi je souhrnem strachu, napětí, omylu a osobních porážek."
Tato mravokárná úvaha, nazvaná "Cesty za zlatým teletem," vyšla v Tvorbě 9.června 1982, před začátkem letních prázdnin - novou sezónou útěků i správně časovaných varovaček před takovým krokem. Například 19.června téhož roku 1982 v sobotní příloze Rudého práva se objevil horor pod titulem "Nejcennější co mám" z pera Jany Musilové. Napřed hrůza v Traiskirchenu, rakouském uprchlickém středisku, poté hrůza v Austrálii."Když jsme zastavili před hotelem, jeden z emigrntů se zdvihl na sedadle a zoufale zvolal: "Kterej blbec to napsal, že je Austrálie krásná země!" Přidali se k němu další a žádali řidiče, aby se vrátil na letiště. … Pavel se seznámil s člověkem s dvěma akademickými tituly. Za devět let se mu nepodařilo najít práci. Irena viděla, jak dospělí chlapi probrečí celé noci."
Čili druh megatonáže, bijící onu druhou stranu barikády třídně rozděleného světa hlava nehlava -slovem, zvukem, obrazem. Připomeňme si například žertéže Žentela v tomtéž Ruďasu a jeho malovánky obézních kapitalistů s cylindrem na hlavě a v tlamě místo zubů řadu atomových bomb. Svého času mi způsobila potěšení kniha nazvaná Emigranti autora Luboše Juríka (Pravda, Bratislava, 1977, stran 336).V dramatu s varovně-převýchovnými prvky se setkáváme s touto emigrantskou čtveřicí:
1. Lékař Steiner, utíká kvůli ženské, která ho pak beztoho zradí;
2. Dělník Zeman, kvůli automobilům - pozlátko kapitalismu;
3. Číšník Lichner, kvůli spáchaným zločinům,uniknout před trestem;
4. Literát Hrabina, člen strany, renegát, podlá osoba.
Tvorům s takovou motivací nadělil osud po zásluze. Pomýlený a poučivší se lékař se vrací do Bratislavy, dělník rovněž poučený se vrací po automobilovém karambolu, ale bez nohy, číšník se dostane do kapitalistického kriminálu a renegát literát se děsí existence v podmínkách nelítostného vykořisťování.
Teď tedy zpět k manželům Kohoutovým, co má jejich seriál s něčím takovým společného. Společné má toto:
1.Slovenský zubní lékař se s rodinou poučen vrací do Bratislavy, poté co zjistil, že v Americe by znovu musel podstoupit kvalifikační zkoušky, což on vzdělanec včas nepostřehl, vůbec netušil.
2. Zahradník - manuální pracovník pracovat nemůže, poněvadž se rozmázl na motorce a má roztříštěny obě ruce. Jeho podstatně starší láska, koncertní pianistka, nemá šanci pokračovat ve své kariéře.
3. Šejdíř, snažící se vzkřísit kariéru kouzelnickou, prohraje všechny peníze v kasinu a pro krádež peněz jde za mříže.
Padouch partajník dle Juríkova mustru se v tomto scénáři nevyskytuje. Jsou tam ale jiné postavy, jimž se rovněž dostane potrestání za opovážlivost jít jinam a tak uplatnit ono lidské právo, svatosvatě potvrzené mezinárodní konvencí. Slavný herec jménem Čech při útěku tunelem z Jugoslávie do Rakouska přijde o dítě (slabé srdce, smrt) a přijde o manželku (přesedlá k bohatému západoněmeckému lékaři). Profesor, hodný starý pán, se oběsí, poněvadž nedostal vízum do Kanady. Dezertér od pohraniční stráže se vrací kvůli dívce, pluje přes řeku, na slovenském břehu začnou vystřelovat poplašné rakety a tím seriál končí.
Tedy ani jeden případ člověka, který šel za svobodou, za lepším (však proč by se někdo chtěl pachtit za horším?) a jeho tužby se mu naplnily. Kohout posadil drama do doby roku 1983. Přesně v tu dobu jsem rovněž pobýval v týchž místech - jednak v Traiskirchenu, jednak v rakouskou vládou rovněž financovaném penzionu v podhorské vesnici. Věnoval jsem se průzkumu profilu a motivace právě těchto uprchlíků. Výsledky, totálně odlišné od Kohoutovy ságy, uveřejňoval na několik pokračování časopis Západ v Kanadě a po listopadu 1989 též Sociologický časopis v Praze.
Sluší se dodat, že Pavel Kohout ani v tom nejmenším nebyl typický emigrant. On přece nikdy neutíkal a tím míň by býval musel někam do Traiskirchenu. Z Prahy byl nedobrovolně vyvezen, a místo do uprchlického lágru zamířil do vídeňského Burgteátru. Pokud vím, nikdy do žádného z exilových časopisů nepřispěl, interview neposkytl, zkrátka si s námi, emigrantskou pakáží, nezadal. Na což jistěže měl právo a my nemáme právo mu ho ubírat. Ale snad máme právo podrbat se na hlavě, s otázkou, proč tento od exilu tolik se distancující autor, se pustil do právě takového tvůrčího tématu.
K O N E C




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku