Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 8.1.2004
Svátek má Čestmír




  Výběr z vydání
 >EKOLOGIE: Lidé bojují proti úložišti.
 >FEJETON: U stolu se toho řekne nejvíc
 >POLEMIKA: Proč má kůň černou moč
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Mrznou vedle nás
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Za roboty do Brna
 >PSÍ PŘÍHODY: Setkání s rozumnou paní
 >ÚVAHA: Kam ten svět spěje
 >SVĚT: Předvánoční plavba 6. : závěrečné dojmy s vyúčtováním
 >PŘÍBĚH: Sloužím Lidu - Sokolovský závod branné zdatnosti
 >FEJETON: "Domorodci z New Yorku"
 >AFÉRA: Ohňová ostuda v Evropské Unii na pokračování
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >POSTŘEH: O významu
 >EKONOMIKA: Koruna vůči dolaru posiluje na historická maxima
 >SPOLEČNOST: Causa Goldflam

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
8.1. SVĚT: Předvánoční plavba 6. : závěrečné dojmy s vyúčtováním
Ota Ulč

Zbývaly ještě dva dny plavby bez zastávky. Někde tam kolem v mlhách v blízkosti Nikaraguy aby byly ostrůvky Cayos de Albuquerque, Isla de Andrés, Isla de Providencia, které patří Kolumbii a pak jsou s tím komplikace. Kvůli jedné takové isle, zcela neobydlené, vznikla dokonce takzvaná "válka vlajek", ve světě právem ignorovaná. S vládním požehnáním z Managuy, skupina patriotických Indiánů odveslovala na předmětné opuštěné místo, strhla tam vlající kolumbijský prapor a vztyčila vlastní. Časem byl tento akt agrese odhalen a Bogota se revanžovala odvetným opatřením. Což tyto státy nemají jiné starosti? Jak asi dodržují pořádek na takových výspách, když si s ním nedovedou poradit před nejbližším svým prahem?
Předpokládali jsme, že dojde k možnosti exkurze do podpalubí, nahlédnout a ocenit mechanismus, který tento kolos pohání vpřed. Žel, přání nebylo splněno, důvody bezpečnostní, zas ten zatracený terorismus. Opatrnosti na kvadrát, aby tam škůdce nemohl proniknout. Našemu návratu z přístavů na palubu předcházela důkladná inspekce - ne sice se zouvánim bot, ale kontrolou každého zavazadla. A nikdo pak nesměl vkročit dál bez dokladů a předložení identifikační karty, jejíž kód elektronicky zaznamenal minutu našeho návratu. Kapitán, respektive jeho security officer, tak měl hned přehled, zda se již všechny ovečky vrátily, nikdo se nezatoulal, nebyl unesen. Teprve pak došlo k závěrečnému odtroubení. Nic rušivého se nepřihodilo, kotvu jsme vždy zvedli včas.
Vplouváme do yucatánského průlivu, vpravo od nás míjíme západní cíp Kuby, Ostrova svobody, návštěvního místa pokrokových poutníků, a za ním už jen floridská úžina a náš cíl. Palubní lékař nás první den varoval před prudkým sluncem, antihistaminy a pilulkami proti seasickness - ta že se nedostaví, poněvadž plavba bude poklidná. Poslední dva dny věru nebyla. Pod šedivou oblohou za přibývajícího vichru jsme proráželi rostoucí vlny, loď se sice nekolébala, ale my se kolébali, rozkročmo, rozvážným krokem ostřílených námořníků se pohybovali. Ubývalo příchozích k večeřadlu, ubývalo i plavců v bazénech, z nichž se voda vyšplouchala směrem k oprávněně opuštěným lehátkům. Zájemcům sportovcům vítr odvál balonky přes palubu. Mít takové povětrnostní podmínky celou cestu, mé závěrečné hodnocení by nebylo tak vřelé.
Přispěl k tomu čas a teď i nevlídné počasí, že kolébající se pasažéři, v naprosté většině si vzájemně neznámí, se s ubývajícími zábranami pouštěli do konverzace. Ledy věru roztávaly. O takový výsledek se lodní management pokoušel od samého začátku, obdařit tento víc než tisícový organismus když ne pocitem, tak aspoň ponětím jakési pospolitosti. V divadle docela věrohodný imitátor Elvise Presleye seskočil z pódia rozdávat dámám polibky, jedné po druhé. Jiný bavič se pouštěl do debaty s diváky v úmyslu z nich vymámit něco veselého a šedovlasý pán na otázku o svém povolání, odpověděl, že je patolog.
Kapitán předsedal ceremoniálu s oceňováním věrných veteránů: stříbrná medajle pro ty, kteří na palubě flotily Holland America už pobyli 200 dní, zlatá pro absolventy 500 dní a platinová pro ještě větší výkony. Měli jsme čtyři zlaté a jednu platinovou - tu pro jednu dámu, která již poplula 700 dní a nocí. Což se tedy rovnalo téměř dvouročnímu pobytu v takovém prostředí. Začal jsem počítat a došel k závěru, že ona osoba nenápadného zjevu a chování za takovou zálibu utratila aspoň dva miliony dolarů. Ta už musela projet všechny nabízené trasy aspoň tucetkrát! Ta přece tucetkrát neodspěchá do téhož přístavu, loď jí už určitě přestala být příležitostí k poznávání něčeho nového. Spíš se jí stala útulkem, prostředím důvěrně známým, s pohodlím, jaké jiným poskytuje pobyt například v privátním golfovém klubu.
Přeptal jsem se sdílné funkcionářky v rezortu public relations na její zkušenosti s cestující klientelou. Bez zábran odpověděla, že 98 procent jsou pasažéři příjemní, oceňující tuto zkušenost a též snahu posádky k dobrým dojmům co nejvíc přispět. Ne že by vždy hýřily brilancí ducha, jak vidno ze vznesených otázek, zda loď se zásobuje vlastní elektřinou či zda jí čerpá z jiných zdrojů, zda televize v kabině je kabelová či přes satelit, zda posádka též spí na lodi a v jaké nadmořské výšce na nachází po moři plující loď. Pak jsou tam ovšem ona dvě procenta permanentně si stěžujících, nerozumných, neprávněných výhod se domáhajících protivů. Aha, to znám z dob svého číšničení. I takové málo dovedlo pořádně zkazit náladu.Však kolik zákazníků mi má plivnout do polévky, aby přestala chutnat?
Všichni jsme se přejídali a úplně na závěr jsem viděl pár nenasytů či spíš impulzivních chamtivců, kteří neodolali nacpat si kapsy a z paluby odnést například ubrousky a maličké marmelády. Zauvažoval jsem, zda někdo se smyslem pro absurdno kdy zorganizoval WEIGHT WATCHERS CRUISE, námořní výlet zájemců, usilujících o zhubnutí.To přece by byl parádní oxymoron, vzájemně se vylučující nonses.
Všem nám přibylo na váze a ubylo na kontě. On takový výlet není nejlacinější špás. Za cokoliv alkoholického se musí platit a když každá sklínka vína přijde na něco kolem pěti dolarů, závěrečná cifra se začne nepříjemně košatit. Vábničkou jsou i zpravidla předražené exkurze. Zájemci či spíš zájemkyně vyjdou ze salonu ne nutně zkrášleny, ale určitě s odtučněným kontem. Rovněž přeprava do přístavu z domovů nezřídka tisíce mil vzdálených není zadarmo.
A nezapomínejme na zpropitné. Na tento téměř univerzálně tolerovaný zlozvyk, nemrav, jsem zvlášť alergický, ač právě ten mi umožnil přežít na amerických studiích. Z takového výdělku letním číšničením v restauraci u pana Vašaty na Manhattanu jsem pak mohl mohl přežít celý rok. Přesto to pokládám za potupnost, nezřídka odlišitelnou od vyděračství. Proč mám či musím dávat víc, než je mi účtováno? V Hongkongu v hotelu hajzldědek se hned hnal oprášit a případně i zapnout můj poklopec, s druhou rukou nataženou k ocenění tak protivného servisu. V komunistické Číně tomu tak nebývalo a teď v rámci modernizace znovu je. Jen pár míst jako například lahodné Tahiti tomu tak není či, přesněji, nebývalo.
Holland Line nám poskytla tištěné informace, že zpropitné se nevyžaduje, leč stejně se mu i nezabraňuje, když pasažér ocení zvlášť pozorný servis.A každý předpokládá takové ocenění a k tomu nám jsou rozdány příslušné obálky. Tedy na ně píšeme jména příjemců, od učitele, který se vzorně staral o naši kabinu, po číšníka hlavního a podřízeného, též servíra nápojů a doprovodný personál společnosti, která nám výlet zařizovala. Všeho všudy výdaj necelých 500 dolarů - v tomto případě vlastně akt zahraniční pomoci indonéským a filipínským pracujícím.
Konec hlášení o příjemné cestě a zkušenosti.
K O N E C



Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku