Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 23.1.2004
Svátek má Zdeněk




  Výběr z vydání
 >NÁZOR: Důchodová reforma se zcela jistě nepovede
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 4 : kontrasty
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - sportovní střelnice
 >PSÍ PŘÍHODY: Ve sněhu na Dívčích hradech
 >POSTŘEH: O barvě
 >NÁZOR: Otázka svobody v povinném spoření
 >Radčin světelný gramofon: Deníček Alicie Keys
 >SVĚT: Atlantická halekačka (2)
 >Odtrhnout dítě od rodiny je jednoduché
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 5 : k příbuzným a hodování
 >MEJLEM: Několik originálních vtípků od čtenářů
 >PENÍZE: Hypotéky: méně peněz pro více lidí?
 >VĚDA: Lokalita pro ITER: Velká politika nad velkou vědou aneb Tak kdo si zaslouží to první umělé Slunce?
 >SOFTWARE: Legální či...?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
23.1. SVĚT: Nakřáplé filipíny 5 : k příbuzným a hodování
Ota Ulč

Jakmile se odjede z hlavních boulevardů, těžko vyjít z údivu, proč si válkou zdevastovanou Manilu takhle mizerně znovuzbudovali. Kultura bydlení je v nepříznivém kontrastu třeba ke kultuře oblékání. Vidím elegána v barong tagalog, což je bělostná, pečlivě vyšívaná košilka s dlouhými rukávy - utkáno z ananasového vlákna, průhledné, chladivé, velice vhodné do tamější klimatické mizerie. Tedy takto vyšnořený elegán s náramnou krasavicí po boku nasednou do přepychového automobilu a přitom vyšli z domu, dělajícího dojem smrduté barabizny. Dojmy v Asii ale často matou a interiér je nezřídka snesitelnější než pohled zvenčí.
Dům našeho příbuzenstva rovněž vypadal nevalně. Vlastně nebyl za fortelnou šedivou zdí ani vidět. Na dvorku parkovala dvě auta - opel a renault, dvě na Filipínách neobvyklé značky. Má to svou výhodu, míň se kradou, dostalo se mi poučení. K tomu patří isluhové, kteří s přiděleným povozem jsou prakticky oženěni, a je to tedy matrimonium na čtyřiadvacet hodin denně. V noci spí na houni u pneumatik, ve střehu proti lupičům. Přes den též střeží a povrch cídí. Potkal jsem se s očima jednoho z nich a ptal jsem se pak uvnitř domu na jeho kádrový profil. Prý k nim přišel - dohozen či prodán - jako desetiletý. Teď je mu třicet. Ale proč by si on měl stěžoval? Doma na ostrově Leyte mřel hlady, tady se denně nají. A že nechodí ven? Co by chodil, vždyť nikoho nezná. Nic mu nechybí. Ještě pár roků, pak bude mít dost nastřádáno, vrátí se domů, na Leyte koupí pár kokosovníků, obstará si ženu a povede se mu medově. Ovšem, bude mu chybět pětadvacet let, probenděných v nevolnictví se železnou nevěstou.
Čínská teta prohodila peprný vtip a kravatu mi ozdobila špendlíkem s drahokamem nezanedbatelné velikosti. Její dcera, tedy sestřenice mé manželky, má americký doktorát v biochemii a v New Yorku se věnuje výzkumu rakoviny. Přítomna byla též sestřenice Elizabeth a k té jsem se hrnul obzvláště, neboť je lékařkou. Na ostrově Viti Levu ve fidžanském souostroví mě v korálových vodách zasáhla mořská bestie jménem stonefish, pravici jsem měl stále ještě nezhojenou, mokvala mi to a žádný ranhojič si s tím ještě nedovedl poradit. Snažili se v království Tonga, v Nové Kaledonii, Nových Hebridách a dokonce i v Papuánsku. Teď jsem svěřil zmučený úd sestřenici, ta mne propíchala mnohými injekcemi a přímo s čarodějnickou rychlostí mi navrátila zdraví.
Teď představuji manilského bratrance Alfreda: Je v byznysu, o jehož úplné zákonnosti mám pochyby. Něco vyváží, něco přiváží, penězi nepohrdá, zachoval se k nám předobře a věnoval nám plno času.
Jak jinak v čínském domě nelze, začali jsme hodovat. Náhoda tomu chtěla, že v televizi zrovna totéž činil Charles Laughton v roli Jindřicha VIII. mezi popravami svých četných manželek. Tohle čínské jídlo bylo lokálně ovlivněné. Čekal jsem, že filipínská kuchyně bude pepřená rapsodie, až hrdlo ztuhne. Přece tradice španělská, kde jde o vášeň, a tradice orientální, kde kořením brojíme proti pachu z rozkladu. Ale kdepak. Ve srovnání zejména s čínskou krmí sečuánskou byl obsah talířů téměř mdlý. Je to ovšem relativní. Podle britských či skandinávských kritérií se i tam dostává na jazyk krmě s řízností meče.
Filipínská vepřová knedlík a zelí se jmenuje adobo a je to všelijak míchaný guláš ze slepic, prasat a skotu. Předcházet by mu měla národní rybí polévka sinigang, trošku do kysela. Přednost dávám výtvoru lechon - seleti, důkladně propečenému na rožni nad dřevěným uhlím.
Domorodci popíjejí sladkokyselou kokosovou kořalku tuba a tekutinu lambagog, vytvořenou z palmových šťáv. Doporučuji San Miguel, jedno z nejkvalitnějších piv světa, tvrdím já, v Plzni narozený.
Číňané někdy dělají dojem maximálních kulinárních zvrhlíků. Důkaz poskytuji informací o proceduře obalit živou slepici hlínou a začít péct, stále zaživa, ale pomaloučku. Opeřenec se potí, a proto má k zobáku přistavenou kádičku s přesně připraveným kořeněným roztokem. Chudák pták se může upít, a to je právě v zájmu sadistických konzumentů, neboť krmě se jim takto sama interně koření. Když pak přece jenom nastane smrt, s upečenou hlínou se sloupne i peří a hody mohou započít.
Méně komplikovaná jsou tak zvaná stoletá vejce. Stačí je zahrabat na měsíc či dva, vajíčka zmodrají, zrosolovatí, zesýrovatí a maximálně páchnou. Jíst to můžu, ale opakování této zkušenosti nepožaduji.
V kontrastu s čínskými mravy jsou filipínští labužníci umírněná kasta, až na jednu výjimku, kterou jsem vzdor úslužnému úsilí nebyl schopen spolknout. Touto problematickou delikatesou je kuřátko ve skořápce, těsně před vylíhnutím. Tedy máte pulzující nebožátko zaživa a s chlupama schlamstnout.
Příbuzní se tázali, v jakém pořadí chceme vidět krásy země. Alfred odpověděl za mne, že chceme začít s Intramuros čili s místní hradčanskou variantou.
Intramuros, jak slovo naznačuje, je původní staré město za tlustou zdí. Budovalo se tři století, pak přišli Japonci a při nuceném odchodu zbourali, co se dalo. Bývalo tu dvanáct katedrál. Zásluhou Hirohitových vandalů zbyl jen kostel svatého Augustina, nejstarší náboženské stavení v zemi. Z devastace vznikl Luneta Park. Mezi fontánami, houpačkami a zelenými plochami je rovněž kus historie. Tam v hanebných kobkách, kde úřadovali zástupci španělské a pak japonské policejní moci., byl popraven dr. José Rizal, první patriot země a člověk renesanční, jaké naše století asi nerodí. Pocházel z přebohaté plantážnické rodiny a vystudoval lékařství. Oftalmolog byl také poeta, politik a gigant. Když mu bylo třicet pět roků, v šachové hře na nejvyšší úrovni doběhl Španěly, vyprovokoval je, aby ho popravili, tím i kanonizovali a dali tvořícímu se národu vzor. Na vězeňskou zeď napsal slavnou báseň své poslední noci MI ULTIMO ADIOS, dneska tamtéž přeloženou do tuctu jazyků. Tehdy jsem ovšem nemohl tušil, že by se komunistický tábor míru ještě za mého života rozpadl, já se mohl znova do rodné země beztrestně podívat, a že se mi pak dostane překvapení v Litoměřicích, kde na hlavním náměstí budu číst pamětní desku k poctě ředitele tamější reálky F.Blumentritta, Rizalova blízkého přítele. Slavnostního odhalení desky se zúčastnila oficiální vládní filipínská delegace.
Hned vedle muzea lékaře a buditele Rizala je muzeum prezidentských automobilů. Jeden byl proděravěn údajně komunistickými kulkami. Nápis tvrdil, že tak zahynul v roce 1948 prezident Roxas se ženou. ( Nápis však lhal. Prezident Roxas zemřel za jiných okolností. Jde o unikátní případ, kdy kniha zabila vládce. Autorem knihy byl můj blízký přítel David Bernstein, vydavatel novin tady u nás v Binghamtonu, vyrostlý ale v Albánii, kde jeho otec byl prvním americkým vyslancem, a kde on měl za spolužáka Envera Hodžu, pozdějšího stalinského tyrana.. Za druhé světové války Bernstein pracoval u americké špionážní OSS v Pacifiku a podařilo se mu objevit materiály o projaponském kolaborantství pozdějšího prezidenta. Bernstein knihu napsal v roce 1948 a poslal Roxasovi. Ten překvapení nepřežil. Ranila ho mrtvice.)
Prohlížel jsem si sbírku divadelních plakátů a mezi nimi sdělení o představení Brechtovy "Slečny ze Sečuanu" v režii Ladislava Smočka, Čecha a navíc i Plzeňáka.
V akvárium s tropickými rybičkami měli piraňu a oznámení, že byla popravena v národním zájmu. Rozsudek smrti vynesl soud na základě žaloby, přednesené rybáři, tvrdícími, že tyto potvory jim užírají úlovky.
Vpluli jsme do katedrály a do atmosféry asi tak osmnáctého století. Varhany duněly, půl tuctu biskupů konalo velice oslavnou mši a farníky bylo nabito. Seňory a seňority, lorňony a krajkoví, kadeti a seladoni, inu tropicky andaluská elegance, jakou jsem v Seville neviděl.
Alfredovi se z osmnáctého století zřejmě nechtělo a proto nás odvezl za město ke kostelíku Las Pinas, kde augustiniánský mnich tři roky budoval světovou specialitu, varhany z bambusu. Stejně autoritativní jako i nespolehlivé zdroje se rozcházejí v detailech. že to byl rok 1794 (nebo 1818), že těch bambusových píšťal je celkem 850 (950), že je augustinián na půl roku zahrabal do písku, aby je ušetřil od hmyzu a aby mu vyschly (nezahrabal, ale máčel v solné vodě, aby se mu konzervovaly a zatáhly a la necky). Každopádně kostelík a varhany dosud přežily naprosto všechna zemětřesení, tajfúny, války a dokonce i termity.
Ochotný mladík se opřel do kláves a z bambusů vzešel "Ó, Tannenbaum". Ovšem, za čtrnáct dní budou Vánoce, ťukl jsem se do zpoceného čela.
K O N E C
Z připravované knihy "Klokánie,obtížné sousedství,lovci lebek,moderní teroristé"




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku