Před útokem na Irák informoval český tisk o tom, že 70 procent národa je proti jednostranné akci Spojených států. Česká vláda v souladu s veřejným míněním, a v rozporu s tehdejším prezidentem, zdůraznila, že české jednotky nejsou a nebudou součástí akce „Irácká svoboda“ bez mandátu OSN.

Podle konzervativní části amerického tisku a Bushovy administativy je to jinak. Mnohé evropské země, zvláště pak tzv. „Nová Evropa“, země Višegrádské, prý podporují současnou politiku americké vlády. Poté, co se žádné zbraně hromadného ničení v Iráku nenašly, Bílý dům zahájil tzv. ofensivu půvabů („charm offensive“) (14) namířenou zvláště na země východní Evropy. I česká politická elita byla pozvána do Bílého domu, bylo s ní setrváno v „srdečném rozhovoru“ delším než obvyklá půlhodina, byla pochválena a polichocena a vyznamenána medajlemi.
Dnes je postoj České republiky k Bushově doktríně nejasný a to není dobře. Pokud ji Česko nepodporuje, neměli bychom figurovat na seznamu (15) koaličních členů, který publikovala americká vláda. Pokud naše vláda ji podporuje, a plánuje vysílat vojenské jednotky, nejen nemocnice, do akcí v Iráku a případně i Iránu, a to i přes nesouhlas Evropské unie a OSN, měli bychom si o tom pohovořit v parlamentu a v tisku.

Abychom pochopili proč nevyjasněný postoj není pro nás dobrý musíme znát cíl ofenzivy půvabů namířené na malé a chudé evropské země. Členství v „koalici“ je prezentováno americké veřejnosti jako souhlas s Bushovou doktrínou. Velké evropské země, Francie a Německo, ji zavrhly a americká veřejnost nechce, aby byla Amerika úplně izolována. Proto je třeba veřejnost přesvědčit že Evropa, podobně jako Amerika, je dnes nerozhodnutá.
Nejde zde o minulost, o Irák, ale o dalšího člena Osy zla, kterým je Irán. Otázky týkající se jeho nukleárního programu již byla Spojenými státy vzneseny. Otázka ktero si nyní Irán musí zodpovědět je tato:

„Má smysl spolupráce s inspektory OSN? K čemu vlastně je OSN dobré?“

Podle Bushovy doktríny, nezávisle na tom jak moc bude Irán spolupracovat s OSN a na tom co inspektoři OSN najdou či nenajdou, může prezident Spojených států nařídit obsazení Iránu, obnovení trůnu šáha, policie SAVAK, druhý balíček karet...
Je Česká republika vskutku stoupencem koalice s tímto programem? Pokud ne, má povinnost to světu říci. Pokud ano, má naše vláda povinnost to říci nám. Pokud koalice nemá takový program, má povinnost to světu říct. To by ovšem bylo opuštění Bushovi Doktríny.

Jak naše budoucí bezpečnost závisí na na úspěchu Bushovi doktriny, ukazuje si naše historie mezi dvěma světovými válkami: Zkušenosti se sladkou Francií a hrdým Albionem nebyly dobré a přimknutí se k mocnému to dubisku rozhodně také nefungovalo.

Je spojenectví s USA o mnoho lepší? Pohleďme historii zcela nedávnou:
Brzy potom, co Irán svrhl svého šáha, který nebyl sice nikdy zvolen, ale byl přítelem Spojených států, započal Sadám Husajn válku proti Iránu. Byl americkým spojencem a USA mu dodávaly strategické informace. Husajn se domníval, že jeho přátelé ve Washingtonu nemají námitek proti tomu aby zabral také Kuvajt a nasměroval svá vojska k jihu. Zmýlil se. Vyšlo najevo, že je diktátorem. Pak se zjistilo že je i nebezpečným tyranem. Dnes už není ani esem v balíčku karet.

Tyto historické připomínky ilustrují známý fakt, že v hobbesovském světě země nemají přátele, ale jen spojence a zájmy. A ti spojenci jsou prostředkem k ochraně těch zájmů. Pro malé země je hobbesovský svět nebezpečný. Spojenci a koalice nestačí. Spoléhat se na zásluhy, dohody, smlouvy, sliby a přátelství je nebezpečným kantovským snem. Máme ale jinou možnost?

Závěr

Evropa má potenciál stát se rovnocenným partnerem americké federace, ale jednotlivé evropské státy, ani ty větší, se jím samy nikdy nestanou. Myšlenka dobrovolné asociace zemí, které se vzdají některých suverénních práv výměnou za rovný hlas všech občanů, hlas který s většinou ostatních rozhodne o základních právech a zahraniční politice vede ke kantovskému uspořádáni té části světa, která je takové dobrovolné asociace schopna. Neokonservativní ideologové jako Kagan a Friedman, vyjádřili pohrdavý názor, že nejen národy světa obecně, ale ani národy Evropy nejsou takové integrace schopny. Podle nich to byla americká iniciativa, která vedla ostatní země k vytvoření Ligy národů a OSN, a která moudře vsunula do stanov právo veta pro hlavní mocnosti, takže země menší a méně jednotné nemohou svou vůli Spojeným státům nikdy vnutit.

V silné Evropské unii by Polsko nemělo svou vlastní zahraniční politiku, pouze by mělo příslušné hlasy v určení politiky celé Unie. Rozhodnutí celé Evropské unie by mělo podstatně větší vliv na rozhodnutí americké vlády o příští jednostranné akci, než různorodé názory jednotlivých států. Silná Evropská Unie a Bushova doktrína jsou neslučitelné. Máme tady neobvyklou situaci, kdy třeba polský občan, ačkoli nemá žádný hlas ve volbě amerického prezidenta, může ovlivnit budoucnost Ameriky, a tedy i budoucnost světa a to mnohem více než by odpovídalo mocenské, vojenské či ekonomické síle této země. To je ta zvláštní situace, kdy motýl může ovlivnit rozhodnutí Buridanova oslíka, vydat se doprava či doleva, jednat hobbesovsky anebo se stát částí většího celku a tak se přiklonit vizi kantovské.

První střet Kaganova popisu světa s fakty byla orientace dělicí čáry. Tato nerozděluje Ameriku od Evropy ale přívržence a odpůrce Bushovi doktriny, a to i v Americe, i v Evropě. A zde je druhý střet: Kagan popisuje ty dva modely světa jako by byly objektivními skutečnostmi fyzikálního světa. Jako třeba expanze vesmíru, kde již od počátku bylo dáno, zda potrvá navždy, anebo zda se směr jednou obrátí a vesmír se znovu smrští do jednoho bodu.

Jakou cestou se oslík s motýlem vydají, to nebylo ještě rozhodnuto.

Morální aspekt nebyl rozhodnut předem při stvoření vesmíru. Každý z nás má něj malý vliv, ale je to něco co si lidstvo jako celek samo vytváří. Dnes jsme my, občané zemí Višegrádské skupiny, v neobvyklé situaci. Jistě neobvyklé pro nás, ale i obecně vzácné. Totiž v takové, ve které se naše vidění světa může stát jeho skutečností. Ve střední Evropě jsme spíše zvyklí na to, že tvrdá realita se nám vysvětlí, a my se jí musíme přizpůsobit. Jaká vize světa, hobbesovská či kantovská, převládne v Evropě, na to mají země Višegrádu a zvláště Česká republika podstatný vliv. Tento vliv nepotrvá věčně. Po přijetí evropské ústavy a amerických volbách v listopadu 2004 budou karty rozdány a ani sebezběsilejší mávání křídly neučiní z motýlů hráče ve světové politické hře.

Světové událost na sebe vezmou podobu, v níž se události mohou nevyhnutelně valit, jako v řecké tragedii, podobně jako se tomu stalo nejednou v naší historii. Zahraniční politika a vzájemná obrana jsou nerozlučně spjaty. V silné federaci, jako jsou Spojené státy, Kalifornie ani Florida nemají svou zahraniční politiku. Není pochyb o tom, že kdyby byla Florida napadena, všechny státy americké unie by ji bránily. Otázka: „přidou nám jiné státy na pomoc?“ by Floridě nai nepřišla na mysl.

„První den svého prezidentsví roztrhám Bushovu doktrínu. “

Takže otázka není „pro a nebo proti“ Americe, ale s kterou částí rozvaděné Ameriky chceme být přátelé a s kterou možná jen spojenci. Pro mnohé Američany je to Dean spíše než Bush, který představuje americké ideály. Amerika šla do války o nezávislost s heslem:

„Žádné daně bez reprezentace v parlamentu (který o nich rozhoduje).”

Dvě stě let poté by podobné heslo, nesené týmž ideálem rovnosti lidí mohlo být:

„Žádné proléváni krve ve válkách, o jejichž vyhlášení jsme nemohli hlasovat.”

To není postoj proti všem válkám. Některé války jsou spravedlivé a některé i nezbytné. Je to postoj, který zaručí, že NATO bude zachováno a že USA a EU budou postupovat společně jako rovnoprávní partneři. Je to postoj, který zaručí, že války, které společně uznáme za nezbytné, skončí rychlým a rozhodným vítězstvím. Je to postoj, který zaručí že náš hlas a naše zájmy budou uváženy.
Je dobře že brilantní příspěvek amerického politologa Roberta Kagana k transatlantickému dialogu byl přeložen do češtiny. Dva filosofické omyly nesnižují hodnotu díla pro pochopení současné americké politiky. Američané jsou lid praktický a vždy měli potíže s německými filosofy. Dodneška některým není jasné, co vlastně Kant myslel tou „věcí o sobě“. Přesto, možná proto, jsou dnes Spojené státy světovou supervelmocí. Kaganova analyza nám může pomoci použít náš hlas moudře. Pomůže nám osvětlit širší souvislosti a možné důsledky našich místních rozhodnutí. Umožní nám osvícené sledování našich vlastních zájmů. A o to zde běží. Je totiž na čase abychom přestali být obětí, lide český.

REFERENCE

14. Ofensiva půvabů -Nová Evropa nás podporuje.
    (Charm offensive - New Europe supports us)
    • Zde je překlad části článku publikovaného konzervativní nadací Heritage:
      Nová Evropa dokazuje, že Rumsfeld jednal správně ohledně Iráku
      Leden 2003 autor: John C. Hulsman, Ph.D.
      
      Článek se zabývá odpovědí amerického ministra obrany, Rumsfelda na otázku holandského novináře:
      Proč .. tedy Evropa nepodporuje váš útok na Irák? Vy přemýšlíte o Evropě jako by to bylo Německo a Francie. Já myslím, že to je Stará Evropa. ... nyní je spousta nových členů a těžiště se posunuje na východ ....
    • a později ve stejném článku:
      „... Nová Evropa, o níž se Rumfeld zmínil, včera promluvila jako jeden muž a podpořila americkou politiku týkající se Iráku. Zorganizováni Blairem a Aznarem, premiéry vlády anglické a italské, vůdcové Itálie, Polska, Maďarska, Česka, Portugalska a Dánska .. podpořili Bushovu politiku k Iráku..”
      (..The new Europe Rumsfeld spoke about yesterday rose with one voice in support of the American position on Iraq. Organized by Prime Minister Blair of Great Britain and Prime Minister Aznar of Spain, the leaders of Italy, Poland, Hungary, the Czech Republic, Portugal and Denmark published a joint op-ed in the Wall Street Journal.)
    • Server nadace HERITAGE
      
      bylo otištěno ve Wall Street Journal
    • Stojíme v jednotě s Amerikou

      bylo otištěno ve Wall Street Journa

      Za Česko je podepsal odcházející prezident Havel, jehož postoj se tehdy lišil od postoje české vlády. Prohlášení hovoří o vděčnosti, kterou cítíme k Americe za její boj proti fašismu a komunismu, který umožnil naši dnešní svobodu a pokračuje větou:

      „.. irácký režim a jeho zbraně hromadného ničení jsou zřejmou hrozbou bezpečnosti světa.”
      (...The Iraqi regime and its weapons of mass destruction represent a clear threat to world security.)

      Zdá se že se Rumsfeld nepodělil s osmi vůdci o tom, co asi již věděl, že totiž Irák zbraně hromadného ničení nemá.

      
      

    • ČESKÝ PREZIDENT KLAUS PODPORUJE BUSHOVU POLITIKU V IRÁKU
      Článek říká, že Česká republika podporovala vojenskou akci Iraqi Freedom tím, že poskytla vojenskou pomoc a zřídila vojenskou nemocnici v Basře.
      (...The Czech Republic backed the war in Iraq, contributing military resources and establishing a military hospital in Basra. )
      Výňatek z amerických novin Star Telegram ze září 2003:

    • Laskavosti neminuly ani premiéra Špidlu
    • neminula ani ostatní členy Višegrádu a také Vilniovskou desítku
      

    
    

15. Země, které „jsou členem koalice“
    Oficiální USA seznam v abecedním pořádku:
    
    Afghanistan, Albania, Australia, Azerbaijan, Colombia, the Czech Republic, Denmark, El Salvador, Eritrea, Estonia, Ethiopia, Georgia, Hungary, Iceland, Italy, Japan, Korea, Latvia, Lithuania, Macedonia, the Netherlands, Nicaragua, the Philippines, Poland, Romania, Slovakia, Spain, Turkey, the United Kingdom, and Uzbekistan.
    
    

    
    

16. OSN jako debatní společnost, podobná francouzské kavárně
    Zde je citát z neokonzervativní analýzy či propagandy, Doslova přeloženo z článku
    „Elity ve východní Evropě, která právě setřásla pouta komunismu, ví až příliš dobře, že je to moc, at již užita pro dobro či pro zlo, která hraje i nadále hlavní roli v historii. Toto je skutečnost která je se čast vytratí v diskusích Pařížských či Berlínských kaváren. Poláci, Češi a Madaři vědí, že je to americká vojenská ekonomická a politická moc, která je zárukou bezpečnosti světa, a ne debatní společnosti jako je OSN ..!
    
    V originálu:
    (Eastern European elites, having just shaken off the shackles of Communism, know all too well that force, for good or evil, continues to play a central role in history, a fact often lost in the cafes of Paris and Berlin. The Poles, Czechs, and Hungarians know that it is American military, economic, and political might that safeguards the world, not debating societies like the United Nations. From a European point of view, it stands to reason that to maximize influence, European countries must engage the sole remaining superpower if they are to remain relevant.)

    Server nadace HERITAGE
    

    
    

17. Moc vede ke degeneraci a absolutní moc vede k absolutní degeneraci
    (Power tends to corrupt; absolute power corrupts absolutely)

    
    Často citovaný výrok anglického historika Actona.
    (An observation that a person's sense of morality lessens as his or her power increases. The statement was made by Lord Acton, a British historian of the late nineteenth and early twentieth centuries)

    • Moc vede k degeneraci
      
    • a absolutní moc?
      Na příkladech z historie Evropy Acton píše o

      Vox populi Vox Dei... ... právu které Bůh dal všem lidem, totiž právo zbavit se vládců, kteří přestali hlasu lidu naslouchat ..
      (doctrine of the Divine Right of the people to raise up and pull down princes, ..)
      

    • Lid má právo povstat proti vládci
    
    

    
    

18. Dnešní problémy evropské integrace se podobají těm, které Amerika řešila před 200 lety

    • Senát a kongres

      Otázky jako: Budou velké státy utlačovat malé státy a otázka silné federace ( či velké integrace) proti volnému sdružení států (čí malé integrace) byly debatovány a řešeny tím že v americkém senátu mají všechny státy, malé i velké, dva senátory.
      (To balance power between the large and small states, the Constitution's drafters agreed that states would be represented equally in the Senate and in proportion to their populations in the House. Further preserving the authority of individual states, they provided that state legislatures would elect senators..)

      
      

    • Historie: Ústava Spojených států

      Pohleďme na dvě prístupy k Ústavě :

      1. Ústava slabá unie či konfederace, navržená jihem, začína takto:

         18tého Března, 1861
         ÚVOD

         My, občané konfederačních států, kde každý stát jedná jako suverénní a nezávislý ..
         (March 11, 1861 PREAMBLE
         We, the people of the Confederate States, each State acting in its sovereign and independent character,)
         

      2. Severní koncept silné unie, který nakonec převládl, začíná takto:
         Ústava Spojených států

         My, občané Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší unii, zavedli spravedlnost a zajistili domácí pořádek, zřizujeme společnou obranu...
         (The Constitution of the United States We the People of the United States, in Order to form a more perfect Union, establish Justice, insure domestic Tranquility, provide for the common defense, promote the general Welfare, and secure the Blessings of Liberty to ourselves and our Posterity, do ordain and establish this Constitution for the United States of America.)

    • Válka Sever proti Jihu

      v níž se rozhodlo o dalším posílení federace Spojených států-
      Jih a Sever v Americe roku 1850 v této analogii odpovídají Východní a Západní Evropě roku 2000.

      Východní Evropa je chudší a více zemědělská. Některé postoje a popisy ametického jihu nelze rozeznat od těch které slyšíme dnes tady:

      „Chtěl bych doložit že srážka mezi Jihem a Severem, která vyvrcholila v roce 1861 vypuknutím Války Jih proti Severu byla částí ideologického zápasu dvou neslučitelných pojmů svobody, jeden byl založen na rovnosti a rovnostářství a ten druhý na místní autonomii a nezávislosti na centrální vládě...”
      (I would like to argue that the clash of the North and South which culminated in the 1861 outbreak of Civil War was in part an ideological struggle between two rival conceptions of liberty, one of which was based on egalitarianism and individualism, and the other on localism and independence from central government..).

    
    

19. „Roztrhám Bushovu doktrínu na kusy“,
    slibuje Howard Dean, kandidát na amerického presidenta v roce 2004.

    A mnoho Američanů, kteří neztotožňují válku proti teroru s Bušovými ambicemi, ho podporuje. Nelíbí se jim náklady na válku, jak lidské tak finanční, ale ještě více se jím nelíbí být izolovaní. Nechtějí být sami v hobbesovském světě, kde není ani NATO, ani OSN, ale jen Amerika, která má jako spojence malé země, jako je Španělsko, Polsko, či Turecko. Země, které nemají hlas v rozhodování, ale pošlou své vojáky uklidit problémy v okupovaných zemích, pacifikovat je, pokud dostanou nějaké výhodné zakázky a dokud jim to bude připadat výhodné.
    

    • Deanův slib
    • Deanova posice
    • Současná posice H. Deana
      
    • Deanův program: splupráce se spojenci

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku