Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 5.7.2004
Cyril a Metoděj




  Výběr z vydání
 >BÁSNĚNÍ: Vedra
 >KULTURA: 6. JazzFe – 2. Jazzový festival na Zámku Bechyně
 >NÁZOR: Je to stará historie - nebo není?
 >BÁSNĚNÍ: A sbohem
 >DETEKTIVKA: Strašidlo vydírání
 >LITEVSKÉ LISTY: Sibiřská sauna, aneb vzpomínka na léto
 >LITEVSKÉ LISTY: Koncert sezóny
 >FOTBAL: Vyřazeni. No a co?
 >NÁZOR: Politicky nekorektní eurooptimisté
 >POSTŘEH: O pubertě
 >SPORT: Čechy trénuje superstar
 >LITEVSKÉ LISTY: Muž, který neměl jméno
 >DETEKTIVKA: Oko za zub
 >VÍKENDOVINY: Nad technikou zvítězíme! díl 1.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá -plynové masky

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada  
 
5.7. NÁZOR: Je to stará historie - nebo není?
Stanislav Reiniš


Kdo si podrobně prohlédne demogafický graf změn počtu obyvatel bývalé Československé republiky, nemůže mu uniknout výrazný zoubek, pokles počtu obyvatel po roce 1968. Ten zoubek, to jsme byli my, osmašedesátníci, účastníci hromadného odchodu po sovětské okupaci země. Mezi námi bylo hodně mladých, a hodně lidí kvalifikovaných, řemeslníků, techniků, nebo lidí s vysokoškolským vzděláním. To byly právě skupiny, které komunisté dost postrádali. Po opadnutí prvotního rozčilení se tedy samozřejmě a pochopitelně začali pražští místodržící zajímat o to, jak nás získat zpátky. Husák už tehdy v roce 1971 vyhlásil amnestii pro ty, kteří se chtějí vrátit. Odpověď byla mizivá, nevrátil se skoro nikdo, kdo se vrátil, litoval. Byla to doba normalizace. Jeden můj přítel se tehdy vrátil, nutili ho tam ke všelijakým vyjádřením proti emigraci, až nakonec svou situaci vyřešil tím, že spáchal sebevraždu. Jiní posílali vzkazy svým kamarádům do Kanady, že když někdo projeví zájem o návrat, ať mu hned dají studenou sprchu, dokud se nevzpamatuje. Pak začali posílat za námi babičky na návštěvu, říkalo se jim tehdy Husákova pomsta. Ani ty moc lidí domů nepřitáhly svým vyprávěním, co se tam děje. Stalin by tohle neudělal, naopak by ty babičky a jiné příbuzné emigrantů poslal do Gulagu.
Pro mne to už tehdy byla známka slabosti režimu, kdysi po únoru 1948 takové návštěvy za zrádnou emigrací nebyly možné po dlouhou dobu. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál, říkal jsem si. A vyvíjelo se to. Režim posléze vyhlásil úpravu vztahů. To by jim býval Stalin dal, ten by si přece nepustil do země generála Krasnova ani bratrance carské rodiny. Úprava vztahů také nebyla to pravé. Muselo se tvrdě platit, vyzvonit všechno o těch druhých, a kdo komu pomáhal k odchodu ze země, a člověk se nesměl ani podle nich účastnit zábav emigrantských spolků, prostě, místo svobodného života ve svobodné zemi ti, kteří naletěli, udělali svobodné rozhodnutí, že budou opět rýt držkou v zemi. Tak to tehdy zpíval Karel Kryl. Takže se směli ti upravení za drahé peníze procházet po Václaváku a dát si pivo v Koruně. A utrácet dolary v hospodách a platit za celou restauraci.
Nám trochu uvažujícím bylo tehdy jasné, že trend pokračuje, a ti, kdo se nepodrobí, budou stejně za krátkou dobu moci jezdit domů tak, jako bez všech podmínek jezdí tvrdší Poláci a Maďaři. V té době se navic začaly ukazovat trhliny v komunistickém systému, fungovala Solidarita a bolševici je nepobili, jak to s rebeli dělali dříve. Přicházela jiná doba, kdo trochu uvažoval, očekával změnu.
Upravit si vztahy tehdy byl a dodnes je morální poklesek, s kterým se mnozí nechlubili. Dodnes se nechlubí, ale ti ostatní nezapomínají. Snad to bylo i protiprávní jednání, protože ti, kdo přišli po roce 1968, byli přijati jako političtí uprchlíci, ale ukázali, že jimi nejsou. Dostali se tedy do Kanady podvodem. Dobráčtí Kanaďané nezasáhli, byla to pro ně prkotina. A tak naivní upravenci za svůj morální poklesek pouze zaplatili pokutu, tedy poplatek, který dali komunistům za "úpravu vztahů". Stovky a tisíce dolarů. Nazývejme to daní z blbosti. Je to slušné vysmívat se intelektuálně handikepovaným? Nevím, ale občas snad ano.
Vývoj tehdy rychle postupoval k listopadu 1989, do rodné země dnes jezdíme svobodně, protože je to naše lidské právo a ne privilegium za prachy. Nic neplatíme ani nemusíme hlásit protistátní činy těch druhých, nemusíme se za nic stydět a vymlouvat se před těmi druhými. I když se zdá, že život není spravedlivý, občas je.

Stanislav Reiniš




Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku