Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 5.8.2004
Svátek má Kristián




  Výběr z vydání
 >PEDOFILIE: Listování povoleno?
 >TÉMA: Vliv domácího násilí na psychiku oběti domácího násilí
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jizerky - silniční krajina
 >POSTŘEH: O značkách
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Oni se už definitivně zbláznili
 >PSÍ PŘÍHODY: Opět jsem neznámý pán
 >PSI: Vycvičený pes není nebezpečný
 >POLITIKA: K moci se dostal kariérní politik
 >POLITIKA: ODS otáčí, a to je dobře
 >POLITIKA: Průběžné výsledky kyperské války
 >NÁZOR: Co president může, a co musí
 >NÁZOR: Proč se vladimír špidla směje, až se za břicho popadá
 >PENÍZE.CZ: Vraťme životnímu pojištění původní význam
 >TÉMA: Pachatelé domácího násilí
 >SVĚT: Jak se máme, Afghanistáne ?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zdraví  
 
5.8. TÉMA: Vliv domácího násilí na psychiku oběti domácího násilí
Lucie Hrdá

Zkoumání vlivu domácího násilí na psychiku oběti je důležité zejména z hlediska možnosti identifikace skutečné oběti. Jak v běžném životě, tak při jednání se státními úřady a orgány činnými v trestním řízení dochází často - vzhledem k neznalosti procesu domácího násilí a jeho důsledků - k nepochopení situace oběti, poskytování nevhodné pomoci, poskytování nevhodné a potenciálně nebezpečné léčby nebo dokonce k popírání její viktimizace. Oběti domácího násilí jsou traumatizovány dlouhodobě, mění se jejich projevy, a proto jejich reakce na nabídnutou pomoc se mnohdy může laikovi zdát neadekvátní a nepochopitelná. Oběti jsou při přijímání pomoci často podezíravé, neprojevují vděčnost, neprojevují city a jsou nedůvěřivé.

Dospělé oběti

Jako reakci na dlouhodobé násilí si oběť vytváří určité mechanismy, které jí do jisté míry soužití s agresorem usnadňují. Oběť tak zcela změní vzorec chování, který neodpovídá laické představě o týrané osobě a o reakci na nabídnutou pomoc. V mnoha případech právě obeznámenost s následky domácího násilí na psychice i projevu oběti bývá jediným vodítkem pro identifikaci domácího násilí ve vztahu.
U obětí domácího násilí lze nejčastěji setkat například s extrémní laskavostí oběti (oběť plně podřizuje svůj život agresorovým požadavkům, zcela minimalizuje své potřeby, snaží se pachateli zavděčit, a tím předejít agresi, oběť odmítá udělat cokoli, co by mohlo vyvolat u agresora hněv - například podat trestní oznámení), minimalizací (oběť bagatelizuje následky útoku, popírá pachatelovu vinu, oběť sama nechápe, že je ohrožena), disociací (necitlivost na bolest, psychogenní amnézie, vznik mnohočetné osobnosti), popíráním viktimizace (oběť odmítá podat trestní oznámení, popírá, že jí bylo ublíženo), neschopností ventilovat negativní emoce ze strachu z následného konfliktu atp. Nesprávná interpretace těchto mechanismů vede k nepochopení postavení oběti a brání ve zjištění reálného skutkového stavu. Pokud například oběť záměrně či podvědomě zlehčuje následky útoku (v některých případech oběť ztrácí schopnost posuzovat, co je reálným nebezpečím, co ne, co je normální chování…), policejní orgán má sklony řešit věc na místě jako přestupek, nikoli jako trestný čin.
Oběť se často sama stydí, má pocity viny za své jednání, za to, že vůbec vyhledala pomoc. To se v praxi různých poraden pro oběti násilí projevuje například tím, že oběť přichází s tzv. zástupným problémem, tj. chce poradit s jinou věcí, než je domácí násilí. Teprve po delším rozhovoru bývá jako hlavní problém odkryto domácí násilí. Někdy také oběť přichází s tím, že chce pomoci nějaké své přítelkyni (svému příteli) nebo známé (známému), kteří jsou obětí domácího násilí, i když ve skutečnosti potřebuje pomoc ona sama.
Oběti domácího násilí často trpí posttraumatickou duševní poruchou, což je duševní porucha, která je v odborné literatuře popisována jako typický následek týrání, který se dostavuje po těžkém stresu, jehož intenzita překračuje běžnou lidskou zkušenost. Posttraumatická duševní porucha se může projevit nočními děsy, nespavostí, záchvaty vzteku, flashbacky, panickým strachem, bezmocností, úzkostností, neúměrnými pocity vlastní viny, dezorientací, vtíravými představami a podobně. Tato duševní porucha je jednou z příčin snížení věrohodnosti výpovědi oběti domácího násilí jako poškozeného v očích orgánů činných v trestním řízení.
Dlouhodobé násilí páchané výhradně blízkou osobou, je pro oběť natolik stresujícím a rozumově neuchopitelným jevem, že může ústí až do tzv. "syndromu týrané ženy" (= oběti). Ten je Čírtkovou definován jako "soubor specifických charakteristik a důsledků zneužívání, které vedou ke snížené schopnosti ženy efektivně reagovat na prožívané násilí." Jako tři hlavní znaky jsou uváděny příznaky spadající pod posttraumatickou stresovou poruchu, naučenou bezmocnost a sebezničující reakce.
Dlouhodobá viktimizace oběti domácího násilí může vést až k nervovému zhroucení oběti, kdy je nutná dlouhodobá léčba, což je paradoxně jeden z důvodů, proč se oběti snaží domácí násilí skrývat. Obávají se totiž, že při případném rozvodu jim nebudou děti svěřeny do péče právě z důvodu jejich pobytu v psychiatrické léčebně.
Jedním ze závažných následků, které domácí násilí zanechává na psychice oběti, je podvědomé opětovné vyhledávání situace, ve které došlo k viktimizaci. Oběti domácího násilí znají jen určité situace, vzorce chování a druhy vztahů, a ty (i když jsou tyto zásadně negativní) vyhledávají, ve snaze najít si známé zázemí. To je příčina na první pohled nepochopitelného chování mnoha obětí, které po vymanění se z jednoho násilného vztahu opětovně vyhledávají pro další vztah agresora. Zde je i příčina již výše zmiňovaného transgeneračního přenosu násilného chování.

Dětské oběti

U dětských obětí domácího násilí následky dlouhodobé viktimizace blízkým agresorem mnohdy přetrvávají do dospělosti. Reakce dětské oběti na prožité trauma jsou odlišné od reakcí dospělé osoby. Typickým příkladem reakce dítěte je stav regrese, tedy vracení se do období před traumatem.
Viktimizace v dětství se později může projevit několika způsoby. "Špatné zacházení s dítětem ovlivňuje jeho tělo, psychiku, myšlení a chování. Následky tělesné sahají od drobných poranění přes poškození mozku až k úmrtí. Následky psychické sahají od trvale nízkého sebevědomí, přes úzkost, depresi až ke zneužívání drog, k dalšímu sebedestruktivnímu chování a k sebevraždě. … Dětská viktimizace rovněž zvyšuje riziko kriminálního chování v dalších letech po zneužití, měříme-li je uvězněním za přečiny a trestné činy v dospělosti, včetně násilných trestných činů."( Widom, C. Dětské oběti - v dětství utrpení, pak psychopatologie. Journal of National Institute of Justice, I/2000).
Často se v této souvislosti hovoří o tzv. transgeneračním přenosu násilí, což znamená, že určitý negativní vzorec chování rodičů, určité modelové chování, kterého je dítě svědkem (zde je to intrafamiliární násilí), přechází z rodičů na děti a dále v dospělosti opět na jejich děti. Lidé, kteří byli v dětství svědkem nebo přímou obětí domácího násilí, mají v dospělosti často problémy s výchovou vlastních dětí. Nejsou schopni poskytnout jim řádné zázemí, jsou výchovně nejistí, mají menší smysl pro rodičovskou zodpovědnosti, ve svých požadavcích na děti jsou nezralí.
Dítě, v jehož rodině dochází k domácímu násilí se chová různě. V mladším věku se např. snaží bránit oběť (zaujímá tedy aktivní postoj), nebo se naopak snaží "být neviditelné" (je tedy pasivní). S přibývajícím věkem se postoje dítěte mění. Může zde dojít k nevědomé identifikaci s agresorem (tedy výše zmiňovaný transgenerační přenos násilí) nebo k vědomému jednání, které se projeví jako koalice s agresorem.
Již v době týrání se objevují první příznaky dysfunkčního chování, jako například agrese (převážně u chlapců) nebo deprese (převážně u dívek). Dětské oběti mají často problémy s komunikací ve skupině, s učením, mají nepředvídatelné chování, jsou netečné, páchají suicidální pokusy, utíkají z domova, jsou utlumené, trpí častou únavou, mají pocity rezignace i viny, projevují se u nich psychosomatické potíže a podobně. Některé děti se nacházejí ve stavu těžké psychické deprivace.
Zvláštní skupinu tvoří děti pohlavně zneužívané blízkou osobou. Některé výzkumné prameny uvádějí, že až v 90 % případů pohlavního zneužívání má dítě osobní vztah k tomu, kdo se takového jednání dopouští. Z policejních statistik v České republice vyplývá, že asi 50% všech zneuživatelů prochází přímo z rodiny dítěte-oběti, z toho otcové činí necelých 40 Mezi změny v chování, kterými dítě reaguje na sexuální zneužívání, patří například poruchy spánku, dušnost, zhoršující se výchovné problémy a podobně. Viktimizace dítěte pohlavním zneužíváním má na osobnost dítěte velmi destruktivní dopad. "Mimořádnou škodu na psychice dítěte způsobují případy, kdy pachatel při sexuálním zneužívání použije psychické, případně i fyzické násilí, a vyžaduje z hlediska dětského chápání patologické sexuální praktiky. … Je známo, že značné množství prostitutek uvádí jako příčinu své hodnotové orientace pohlavní zneužívání otcem v dětství. Tyto ženy často považují muže pouze za zdroj svých příjmů, nedokáží s mužem navázat normální vztah a sexuálně se orientují na ženy." ( Kloubek, M. Sexuálně zneužívané děti - co o nich víme, vliv na psychiku, pomoc a prevence, trestněprávní postih. Praha: BKB ).

Kde hledat pomoc a informace:
DONA Linka: 2 51 51 13 13, (nonstop),
Bílý kruh bezpečí, Praha, Brno, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Pardubice, 257917101 (nonstop)

literatura a odkazy:
Vykopalová, H. Násilí v rodině. Kriminalistika, 2001, č. 4,
Vyhlídalová, P. Trauma oběti trestného činu. Praha: BKB, 1998,
Čírtková, L. Domácí násilí - Teze pro účastníky interního výcviku BKB.
Martinková, M. Špatné zacházení s dětmi a mladistvými v rodině (Kriminologická analýza vybraných pravomocně ukončených trestních věcí v roce 1994). Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997




Další články tohoto autora:
Lucie Hrdá

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku