Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 29.11.2004
Svátek má Zina




  Výběr z vydání
 >ÚVAHA: Státní svátek
 >SPOLEČNOST: Ach, vůně domova!
 >PRÁVO: Mediální manipulace vs. fakta v kauze Hučín
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Za bééčko céédééčko
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě k mizernému moravskému vínu
 >PRÁVO: Je mi na zvracení!
 >IZRAEL: Příbuzní mezi sebou
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart v roli Othela
 >SVĚT: Politováníhodná událost ve městě Maebaši aneb Série CL pojaponsku
 >SPOLEČNOST: Znovu o víně
 >PRÁVO: V zajetí minulosti
 >PENÍZE.CZ: Přivedou nás Vánoce do pekla?
 >PRÁVO: Pozdě, ale přece
 >MOBY DICK: Textárenské pokladny
 >FEJETON: Jak Jaroslav kontroloval kameru

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  
 
29.11. Z MÉHO PODKROVÍ: Za bééčko céédééčko
Albert Salický

Poslouchal jsem onehdy referát nějakého rakouského mediálního experta o soukromých rádiích. Vědec tam shrnul výsledky rozsáhlého výzkumu do bodů, které mi vyrazily dech. Dozvěděl jsem se, že jednotlivá soukromá rádia, i když na první pohled (poslech) vypadají jedno jako druhé, se od sebe značně liší. Vezmeme-li pro srovnání třeba jen ta, která se snaží zasáhnout stejnou cílovou skupinu (třeba pracující lid), a která hrají v podstatě stejnou hudbu (třeba žebříčkové hity), lze vědecky prokázat značné diference. Při stejné muzice se liší například četností rotace určitých tracků, liší se hlasitostí a dokonce barvou zvuku, délkou mluvených vstupů, směřováním řečí tu k poučení, jinde zase k humoru, charakterem soutěží (vědomosti kontra loterie) a podobně.

Už to mě zaujalo. Považoval jsem například odlišnou barvu zvuku za důsledek technické nedbalosti. Jiných rozdílů jsem si nevšiml, rakouská soukromá rádia mi obvykle připadala stejně stupidní jako státní Ö3. Jsem prostě ignorant. Ale to nejhorší teprve přišlo. Pan expert totiž prohlásil, že podle jeho výzkumů má publikum o všech těchto jemných odchylkách totální přehled a volí si podle nich svoji stanici. No, nesedět v autě a nebýt připoután, asi by to se mnou seklo. Co jsem to za pitomce, já totiž nevím o jednotlivých rádiích vůbec nic. Přesto se občas nevyhnu jejich poslechu.

V Čechách a na Moravě (do Slezska se dostanu zřídka) je soukromých rádií několikanásobně víc než v Rakousku.Vnímám je ale v podstatě stejně. Samozřejmě s výjimkou Radia Beat a občas i brněnského Hey. Ostatní připomínají jednotnou stravu školních jídelen mého mládí. Musím se smát idealistům, kteří se snaží do soukromého rádia přinést jinou než playlistovou muziku. Ať už jsou to naši furianti, svéhlavičky, zoufalci našich hor nebo zapadlí vlastenci, mohou tvořit pouze němou barikádu. Playlist je posvátný text. Navíc si ho jednotlivá rádia mezi sebou prodávají, takže když zrovna nechytám Beat nebo Hey, bloudím mezi stanicemi a slyším tu i onde skladby ve stejném pořadí. A když někdo náhodou objeví zapomenutý starý hit, vzápětí se hraje na všech stanicích.

Šílené je i to, jak všechna rádia rozehrála kompletní škálu opatření k udržení posluchače. Počínaje neustálým opakováním toho, co budeme v příští půlhodině hrát (vždy to vyjmenovávají v opačném pořadí, to jsem taky docela nepochopil) a konče soutěžemi. Nalep si na auto naši nálepku. Pak nás pozorně poslouchej 24 hodin denně. A když tě pak na ulici zastaví (na základě té nálepky, samozřejmě) naši spolupracovníci, a ty jim správně odpovíš na otázku, kolikrát dnes řekl speaker slovo soutěž, vyhraješ krásnou cenu. (Nejspíš ještě větší nálepku na auto a k tomu promo CD Brožové nebo Rebeky.)

Ovšem ti speakeři navíc podléhají různým epidemiím . Už několik let mezi nimi řádí vlna vyjadřovací stupidity, která všechny ty čiperné mládence nutí říkat neustále ...nó, a... případně ...právě teď... Ale nemocným se člověk nemá posmívat. Přesto je zajímavé, jak se občas objeví zcela nová a originální debilita a všichni ji okamžitě převezmou. Momentálně se to týká přízvuku ve výslovnosti. Začalo to angličtinou, hráli nám Jůtů, Destinychild nebo Pearljam. Pak zpíval Robbiewilliams. Říkal jsem si, že je to dáno špatnou výukou angličtiny v těch rychlokurzech, které musí hoši absolvovat, aby nebyli pár zasvěceným za blbce. Ale ne, epidemie se rozšířila i na češtinu. Dnes se s vámi ze studia loučí Honzamarek a další hodinou vás bude provázet Pepanovák.

Publikum ovšem speakerům nezůstává nic dlužno. Když už jsem nucen poslouchat české soukromníky, vždy se těším na soutěže. Je to nesmírně povzbuzující záležitost. (Dovolte mi při citaci vynechat všechna ...nó,a... a ...právě teď...) Ano, a na drátě je pan Karelprocházka z Liberce. Tak zde je vaše soutěžní otázka: člen slavné skupiny Beatles, který byl zastřelen v New Yorku, se jmenoval za A Davidbowie, za B Johnlennon, za C Michaldavid nebo za D Borisjelcin? A dobrý pan Procházka, plně koncentrován, odpovídá klasickou větou českého posluchače: jáá... bych... řekl... že...to bude... to... bééčko! Čímž okamžitě vyhrává tričko a cédéčko. Což je ovšem maličkost ve srovnání s tím, co taková soutěž přináši mně! Co? To neprozradím, je to příliš osobní.

Pan Procházka je ostatně expert, kdo dnes zná nějaké Beatles, že. Vědom si rizika, že budu opět označen za mistra oslích můstků, neodpustím si následující historku. Jeden můj kamarád učí na střední odborné škole. U maturit se učitelé samozřejmě snaží žákům pomoct, zejména ve všeobecných předmětech. A tak tam seděl hoch, odborně dobrý, který ovšem plaval v angličtině. Můj dobrosrdečný kamarád tedy hocha vyzval, aby řekl něco o Beatles (byli totiž také v maturitních otázkách). Načež zkoušený mladík vstal a se slovy promiňte, já se to přes prázdniny doučím, odešel od zkoušky.

Ale ještě k těm rádiím. Jedinou pochybnou předností českých soukromníků je, že dosud (patrně z finančních důvodů) nepřevzali podle vzoru televize systém dvou moderátorů. To je totiž hnus na entou. V Rakousku tak funguje státní Ö3, bodejť by ne, když na to má peníze z mých daní. Je to něco jako televizní tradice, táhnoucí se od někdejších hvězd Bratislavskej lýry, Koštové a Koštuchové, až po ty dva nešťastníky z prvních Superstar. Jsou-li však v televizi některé dvojice ještě docela únosné, v rádiu je dvojmoderace zcela nesnesitelná. To člověk prostě musí poslouchat, jak se ve studiu mezi sebou baví o neuvěřitelných kravinách dva dobře placení idioti, nic mu po jejich kydech není, ale oni se vesele smějí a vytvářejí tak atmosféru mejdanu. Je mi smutno, když si představím mladé lidi, kteří sedí doma na gauči, mají takovou stanici puštěnou pěkně nahlas, smějí se s moderátory a mají pocit, že jsou uprostřed bouřlivého života...

Toto všechno jsou ovšem více méně laické reflexe. Pravé podstatě fungování soukromých rádií nerozumím. Nechápu, jak to může být ziskový business, když je známo, kolik peněz je v zemi celkově vydáváno na rozhlasovou reklamu. Někde jsem četl, že když se to rozpočítá na všechna rádia, pokryje jim to zhruba náklady na kávu a obložené chlebíčky. Mohu se ovšem plést a rád se nechám poučit. A také bych náramně rád věděl, proč nemá Radio Beat sledovanost odpovídající zastoupení vysloužilých rockerů v populaci.

Salzburg, listopad 2004




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku