Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 4.2.2005
Svátek má Jarmila




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Grossovo ptydepe
 >USA: Jak vzniká Zpráva o stavu Unie
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 3: Rok 1938)
 >POLITIKA: New Labour – zatím jen sen
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - elektrická hračka
 >HISTORIE: Jalta - mýtus o Krymské konferenci
 >PRÁVO: Mají soudci svědomí?
 >GLOSA: Opravdu drtivý dopad
 >PSÍ PŘÍHODY: První pejsek na semináři IDIF!
 >EKOLOGIE: Globální oteplování ponoří Británii do nové doby ledové 'během dekád'
 >DETEKTIVKA: Chudák vrah
 >NÁZOR: Zelená totalita na obzoru - další z historických selhání evropské inteligence
 >EKONOMIKA: Koruna zůstává silná
 >PENÍZE.CZ: Investování, nebo sázení?
 >POLITIKA: Bylo za totality lépe?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  >>  Armáda  
 
4.2. HISTORIE: Jalta - mýtus o Krymské konferenci
Vlastimil Obereigner

Před šedesáti lety, 4. až 11. února, zasedli zástupci tří velmocí, spojenci ve válce proti německé agresi, aby se dohodli na uspořádání poválečné Evropy, nové Organizaci spojených národů a otevření sovětsko-japonské fronty. U kulatého stolu zasedli president Roosevelt, ministerský předseda Churchill a tehdy už generalissimus Stalin.

Vyjednávací delegace tvořili také ministři zahraničí, řada poradců a tlumočníků. Tato jednání navazovala na předchozí schůzky v Teheránu a Maltě a její závěry byly základem konference v Postupimi o půl roku později.

Často jsem se setkal a stále setkávám s tvrzením, že USA a SSSR se na této konferenci dohodly na tzv. „sféře vlivu“, kde USA bude „vládnout“ západním státům a SSSR státům východním. Jelikož v závěrečném dokumentu samozřejmě nic takového nelze najít, tak se tvrdí, že toto ujednání mezi Stalinem a Rooseveltem bylo tajné. Tímto nesmyslným argumentem se zdůvodňoval i fakt, že USA nehnuly prstem při revoluci v Maďarsku, Polsku a v osmašedesátém v Československu. Měl jsem o tom mnoho diskusí s přáteli, ale kromě snahy poukázat na nelogičnost takových tvrzení jsem nemohl nic dokázat, o nic se opřít.

Mám slušnou knihovnu a teď, kdy se otvírají vzpomínky na události konce války před šedesáti roky, řekl jsem si, že o tom něco napíši. Podle mně, nejvěrohodnější svědectví lze najít v biografii Charlese E. Bohlena. Ti starší ho jistě pamatují. Byl mimo jiné poradcem presidentů Roosevelta, Trumana, Kennedyho a Johnsona v otázkách SSSR, od otevření ambasády v Moskvě v roce 1934 jejím konsulem a později velvyslancem a byl nejuznávanějším odborníkem, znalcem problematiky sovětské politiky. Na Krymské konferenci byl přítomen všem jednáním „Velké trojky“ a i při soukromých rozhovorech mezi Roosveltem a Stalinem, jako přítel, poradce a tlumočník presidenta. Další informace jsem našel v biografii Waltera Lippmanna, snad nejznámějšího novináře, politologa a komentátora z „nejžhavějších“ počátků studené války. (Jemu se přikládá autorství názvu „studená válka“.) Podíval jsem se i do knih Tada Szultze, Josefa Korbela a do encyklopedie Britannica. Text protokolu o jednáních Krimské konference jsem našel na www.fordham.edu/halsall/mod/1945YALTA.html

I když, samozřejmě, všechny body jednání měly stejnou důležitost, bylo vidět, že zástupci velmocí kladou větší důraz na vyřešení různých problémů. Roosevelt přišel na konferenci s jasnou představou o vůli a přání svých občanů a snažil se přesvědčit Stalina, aby co nejdříve zahájil válečnou ofenzívu proti Japonsku. Američané měli na frontách v Pacifiku velké ztráty, když Japonci měli bezpečný týl. Churchill viděl největší důležitost přesvědčit Stalina (a i Roosevelta) o nutnosti přisoudit část okupovaného Německa Francouzům. Stalin dlouho oponoval, obzvlášť, když Roosevelt, který také neměl v lásce de Gaullea, zpočátku rovněž tuto myšlenku nepodporoval. Když Roosevelt konečně souhlasil, Stalin, když byl ujištěn, že územní podíl přenechají Francouzům USA a GB „ze svého“ zvedl prý ruce nad hlavu a řekl – „Tak já se vzdávám!“

Druhým velmi důležitým cílem Churchilla, bylo přesvědčit Stalina, že pro Západ je nepřijatelné, aby jediným representantem Polska byla tzv. Lubljanská vláda osvobození, tak jak na tom trvala sovětská delegace. Polsko v tu dobu už bylo plně osvobozeno Sověty a ti vytvořili tuto prozatímní vládu ze samých komunistů z moskevského exilu a příslušníků odboje. V Londýně byla už od počátku války exilová vláda, kterou uznávaly jak USA, tak Británie a Churchill měl dobře v paměti, že Polsko a Hitlerova agrese v září 1939 probudilo Británii ze snu o „míru“ a přinutila ji tak vyhlásit Německu válku. Stalin nechtěl ustoupit a dokonce žádal, aby polská vláda v Londýně, již považuje za nelegální, byla rozpuštěna. Polská otázka byla ze všech jednání konference tou nejsložitější. Jednalo se i o budoucích hranicích. Stalin trval na tom, že východní území Polska, území, která Rusko ztratilo v Brest-Litevsku v roce 1918 za žádnou cenu nevydá. Nabídl, že přenechá Polsku, jako kompenzaci území na západě a severu (nejdříve přišel s myšlenkou hranice Odra-Nisa, s čímž Churchill, ani Roosevelt nesouhlasili a smluvili, že konečná hranice bude vyjednána v budoucích jednáních na plánované mírové konferenci. Tam se předpokládalo, že během několika, možná dvou let bude uzavřena mírová smlouva s Německem a nikdo netušil, že to budou desetiletí.) Na námitky odpověděl, že toto území Němci stejně vyprázdnili, když téměř všechno obyvatelstvo evakuovali před blížící se frontou. Když s tímto FDR a Churchill nakonec souhlasili, Stalin ustoupil v otázce složení polské vlády s tím, že přijmou zástupce z vlády londýnské včetně předsedy Mikolajczyka a s tím, že budoucí vláda bude sestavena po svobodných volbách a budou dodrženy zásady demokratického uspořádání. Churchill byl spokojen.

Roosevelta uspokojilo Stalinovo ujištění, že otevře Japonskou frontu co nejdříve, nejdéle do tří měsíců po kapitulaci Německa.

( Zde myslím bude zajímavé se zmínit o žádosti sovětského generála Alexeje Antonova, aby západní spojenci pomohli Sovětům bombardováním cílů ve východním Německu. Specificky jmenován Berlín, Lipsko a Drážďany. Spojenci provedli řadu těžkých náletů a Drážďany byly takřka zničeny s desítkami tisíců civilních obětí. Úmyslem bylo zničit průmysl a narušit komunikace, ale soudí se, že to nikterak neurychlilo postup sovětské armády. Byl to, jak říkají Američané „blunder“ – pochybení (lépe – kopanec), kterého později sovětská propaganda využila, když tvrdila, že účelem bombardování bylo zničit továrny, které měly padnout do rukou Sovětům. Pamatuji se, že jsme z našeho balkonu, v té chladné únorové noci pozorovali záblesky na ozářeném obzoru a měli radost, že se blíží konec války a „Němci dostávají na frak“, jak se tehdy říkalo.)

Stalin si ale vymínil, že dostane Jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Dále přístav Port Arthur, z těch nejdůležitějších, a prostory, které Japonci zabrali ve válce r. 1904. I když v protokole je naznačeno, že některá tato ujednání, týkající se zájmů Číny, musí být odsouhlasena generálem Chiang Kai-shekem, bylo jasné, že tento nemůže už nic změnit.

Velmoci se shodly na vytvoření nové OSN a nastínily její budoucí tvar. Stalin neuspěl s myšlenkou zastoupení všech šestnácti sovětských republik, když USA by mohly chtít hlasů 48. Churchill ale žádal o zastoupení Indie (tehdy součásti britského Impéria) a tak Stalin ustoupil a bylo dohodnuto, že členem, kromě SSSR, bude také Bělorusko a Ukrajina. Stalin pochopitelně měl obavy, že bude v OSN přehlasován, ale uspokojilo ho ustanovení práva veta v Radě bezpečnosti.

Dále bylo dohodnuto, že Německo bude nuceno zaplatit za způsobené škody, ale západní delegace prosadila, že v době konání konference nelze určit výši reparací, tak jak tomu chtěl Stalin (20 miliard USD). Bylo rozhodnuto, že o tomto problému bude v budoucnu jednat komise se sídlem v Moskvě. (Později bylo dohodnuto, že polovina všech reparací bude splacena Sovětům a že jejich součástí budou i továrny a zařízení, která byla vytvořena z investic nacistů na Němci okupovaných územích v době průběhu války.)

Jak už jsem naznačil výše, bylo dohodnuto, že Německo bude rozděleno na 4 okupační zóny, jejichž hranice budou stanoveny později. (Otázka rozdělení Berlína řešena nebyla.)

Také se krátce jednalo o potrestání válečných zločinců a vzájemném předání zajatých a osvobozených občanů spojeneckých států. Roosevelt měl obavy, aby nebyly průtahy s repatriací několika tisíců Američanů, které Sověti osvobodili v zajateckých táborech. Tam později vznikl problém, když spousty zajatých Rusů, kteří padli do rukou západních spojenců byly násilně deportováni a následně skončily v gulazích, pokud nebyly popraveny.

Zajímavé bylo, jak uvádí Bohlen, že Stalin obhajoval své posice tím, že musí brát ohledy na přání Nejvyššího Sovětu, který vše musí schválit, když každý jasně věděl, ale taktně mlčel, že Nejvyšší Sovět odsouhlasí cokoliv, co Stalin přednese, jednomyslně. Nikdy tomu nebylo jinak! Naproti tomu, Churchil i Roosevelt měli doma problémy (Churchilla to později stálo místo a Roosevelt umřel.) Ale popravdě - existovali jasnozřivci, kteří už tehdy Stalinovi nevěřili. (Jedním z nich byl George Kennan, US konzul v Moskvě, který se tak vyjádřil v memorandu příteli Bohlenovi už v začátcích konference.)

Roosevelt si byl jist, že Američané viděli positivně spolupráci Spojenců a byli se vědomi její nezbytnosti při likvidaci společného nepřítele a jinou alternativu by nemohl obhájit.

Skeptiky v US Kongresu a Británii ujistila velmi důležitá část Krymského protokolu, nazvaná Deklarace o osvobozené Evropě. A ta se týká i Československa a vyvrací pověru o zaprodání malých států východní Evropy Stalinovi.

V osmi odstavcích se tam v podstatě praví, že zástupci tří velmocí vyjednávali s ohledem na zájem svých občanů i zájem občanů osvobozené Evropy. Dohodli se, že budou společně dbát na pomoc občanům nacisty okupovaných území i jejich spojenců, vyřešit demokratickými prostředky všechny politické a ekonomické problémy.

Zřízení pořádku v Evropě a obnovení prosperující ekonomiky musí být dosaženo odstraněním všech zbytků nacismu a fašismu a vytvořením demokratických institucí dle občanské vůle, tento princip Atlantické charty – právo lidu zvolit si formu vlády, ve které budou žít – obnovení suverénních práv všem, kteří o to byli násilně připraveni agresivními státy.

Touto deklarací tři velmoci zdůrazňují svou víru v principy Atlantické charty a slib v Deklaraci Spojených národů a jejich rozhodnutí vybudovat spoluprácí s ostatními mírumilovnými národy světový pořádek, v mezích zákonů, oddaní míru, bezpečnosti, svobody a všeobecného blaha lidstva. (končí citace z deklarace)

Zmíněný George Kennan, ale i Bohlen a Lippmann se shodují v tom, že jednání v Jaltě nemohla skončit jinak. Stalin měl důležité trumfy v rukách a navíc viděl do karet „spoluhráčům“. Bohlen o Stalinovi: „Byl obratný a bystrý vyjednávač, vždy klidný, slušný až uctivý, vždy v dobré náladě a dobrého chování. Mistrně manipuloval argumenty i jasně nepodloženými „fakty“, která ho moc nezajímala.“ Kde se zdálo, že nestačí, do debaty mistrně vstoupil Molotov. Bylo jasné, že Stalinovým zájmem bylo ochránit sovětský (komunistický) systém. Bylo mu jasné, že po válce nemůže spoléhat na pomoc z kapitalistického západu, patrně ani na pomoc OSN. SSSR bude muset ubránit sám sebe a to bude znamenat vytvoření „ochranného“ pásma satelitních států na západních hranicích.

V USA se říká, „Monday, everybody is a quaterback!“, v Evropě „Po bitvě je každý generál!“ Ale objektivně posouzeno, Německo mohlo být poraženo jedině v těsné spojenecké spolupráci. Ani Roosevelt, ani Churchill si nemohli dovolit roztržku v koalici. Faktem ale zůstává, že následná, postupná usurpace Polska, Maďarska, Československa atd. nebyla způsobena formulacemi Krymských dohod, ale jejich porušením – nedodržením Sovětským svazem.

Tvrzení, že si USA a SSSR rozdělily nadvládu nad Evropou je, slušně řečeno, projevem primitivní mysli a že Západ „prodal“ východní státy Sovětům taktéž. Tento mýtus nelze doložit žádnými logickými argumenty.

Churchill i FDR odešli z konference s jistotou, že pokud bude pokračovat rozumná a mírová spolupráce a podepsané dohody budou dodržovány, Evropa má slušnou naději na positivní vývoj. Že tomu tak nebude, se ukázalo už velmi brzy a na Postupimské konferenci už bylo jasnější, že Stalin není čestným partnerem. USA byly uklidněny, ovšem na krátkou dobu, vlastnictvím právě vyzkoušené atomové bomby. Co následovalo, už je v další kapitole naší historie.

Stojí ale za zamyšlení o příbuznosti problémů Mnichova a Jalty a následného vývoje. Západní spojenci zaplatili politickou cenu za pochybení v ústupcích Hitlerovi v třicátých letech. Lidstvo to stálo 55 milionů životů a nesmírné škody materiální a nevyčíslitelné škody morální. Naskýtá se otázka o vhodnosti, či ospravedlitelnosti tzv. preventivní války. Zde, jak se zdá, se část lidstva ani někteří politici nepoučili.

Stalin změnil sféru vlivu ve sféru moci. Churchill o rok později, 5. března 1946 ve Fultonu (stát Missoury), v historickém projevu vyzdvihl nutnost anglo-americké spolupráce, jako ochránce míru proti nebezpečí expanse sovětského komunismu, který rozdělil Evropu železnou oponou. Tento politik největšího kalibru se také poprvé zmínil o vytvoření aliance evropských států a na jeho popud byla založena Rada Evropy, předchůdce dnešní Evropské unie. Byla to vize politického velikána, vize, jejíž uskutečňování jsme svědky v událostech našeho dneška. Měli bychom si být vědomi dnešních nebezpečí, dnešních Hitlerů a Stalinů, Goebelsů a Bérijů a přispět svým dílem k uskutečnění myšlenky spojených demokratických států Evropské unie. Říká se, že se historie opakuje, ale jisté je, že tomu tak nemusí být!




Další články tohoto autora:
Vlastimil Obereigner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku