Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 8.3.2005
Svátek má Gabriela




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Grossomluva
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 2
 >EKOLOGIE: Pijavice z Tuvalu
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Proč je únor krátký a ústava EU dlouhá
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zuřivej? Však taky měl důvod!
 >SPOLEČNOST: Vlažně proti rasismu
 >ARCHITEKTURA: Svítící krystaly a Olověný Dušan
 >PSÍ PŘÍHODY: Když jsou psi zticha
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Češi čtou
 >POVÍDKA: Slavné májové dny
 >CHTIP: Od této chvíle...
 >PENÍZE.CZ: Jak přespořit cílovou částku na radu spořitelny
 >POLITIKA: Staník, ne státník
 >REAKCE: O vypouštění rybníka mimo sezónu
 >POLITIKA: Premiérova "omluva" před státní vlajkou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Ekologie  
 
8.3. EKOLOGIE: Pijavice z Tuvalu
Ivan Brezina

"Dramaticky přibývá lidí, které z domova vyhánějí přírodní katastrofy," napsali v článku "Když živly berou domy" (Respekt 51/2004) Lucie Dorůžková a Ondřej Kudrna. Environmentální migraci podle nich způsobuje extrémní počasí a další projevy globálního oteplování. K dokumentování jeho ničivých následků využili autoři článku "ustaraný zrak" rybáře Falealuga Apelamy. Jeho domov, atol Tuvalu ležící v polovině cesty mezi Austrálií a Honolulu, prý pohlcují rok od roku stále vyšší vlny. "Pacifický ráj", jehož nejvyšší bod leží jen asi čtyři metry nad mořem, tak během čtyřiceti let zmizí pod vodou. Podle Dorůžkové a Kudrny za to může zvyšující se hladina oceánu.

Pokud měla teorie o antropogenním původu globálního oteplování svůj oblíbený mediální mýtus, bylo jím až donedávna právě Tuvalu. Mýtus vyprávěl o nevinných domorodcích, kteří se stali oběťmi nenasytné průmyslové civilizace. Kde se vzal? Když se v roce 1997 diskutovalo o Kjótském protokol, tuvalský premiér Koloa Talake prohlásil: "Pro nás už to není akademická debata. Vliv oteplování reálně ohrožuje naše přežití." Jeho slov se okamžitě chytli aktivisté Greenpeace. "Tuvalu je mikrokosmos hrůzy, která na nás všechny čeká, pokud bude pokračovat slepota a idiocie současné americké vlády", řekl šéf jejich klimatické kampaně Jeremy Leggett. "Tuvalané jsou první oběti."

V roce 2001 vláda Tuvalu požádala Nový Zéland a Austrálii, aby otevřely dveře všem jeho 11 tisícům "klimatických uprchlíků". Australský premiér John Howard imigranty odmítl s tím, že údajné nebezpečí je jen vědecky nepodloženou spekulací. Do debaty pak zasáhl Lester Brown, prezident amerického aktivistického Worldwatch Institute. Tuvalu přirovnal ke kanárkovi v uhelném dole, jehož pád z bidýlka horníky upozorňuje na blížící se nebezpečí. Atol, který mizí pod vodou, prý budou následovat Maledivy, Bangladéš a rozsáhlé přímořské části Indie, Thajska, Vietnamu, Indonésie a Číny. "Obyvatelé ohrožených oblastí se cítí být terorizování americkou energetickou politikou," napsal Brown. "USA vidí jako darebácký národ, který neslyší jejich obavy a nechce s mezinárodní veřejností spolupracovat při implementaci Kjótského protokolu."

V září 2002 způsobil senzaci tuvalský premiér Koloa Talake. Na Světovém summitu o trvale udržitelném rozvoji v Johannesburgu oznámil, že se jeho vláda chystá v Haagu podat žalobu na Austrálii a Spojené státy. Tuvalané prý budou chtít odškodné od zemí, které odmítají snížit emise skleníkových plynů, čímž nesou odpovědnost za zvyšování mořské hladiny. Pro "environmentální genocidu" ostrovních států měly být žalovány i velké uhelné a ropné společnosti. "USA porušují právo budoucích generací Tuvalanů žít tam, kde žili po tisíc let jejich předkové," prohlásil tuvalský vládní úředník Paani Laupepa. Na malý atol se slétla hejna novinářů, dokumentujících údajnou katastrofu a spekulujících, jak bude soud určovat cenu "utopené" domorodé kultury. Poté, co se k jejich žalobě slíbili připojit Greenpeace, si Tuvalané už dokonce najali právní kancelář.

K soudu ale nakonec nedošlo a slovo "Tuvalu" se v tichosti vytratilo ze zpravodajských headlinů i z tiskových zpráv Greenpeace. Ukázalo se totiž, že už v říjnu 2001 vyšla v respektovaném vědeckém časopise Science práce týmu geofyziků francouzské kosmické agentury (CNES) vedeného Cecilem Cabanesem. Hladina oceánu se nechová jako spojitá nádoba, ale její kolísání kopíruje lokální změny teploty. Cabanesův tým analýzou satelitních dat zjistil, že Tuvalu leží v epicentru oblasti, kde teplota (a s ní i hladina) dlouhodobě klesala. Korelace s teplotními řadami ukázala, že od roku 1955 činil pokles asi 10 centimetrů. V říjnu 2002 doplnili mozaiku vědci z australské Flindersovy univerzity, kteří od roku 1993 na Tuvalu prováděli měření. Zjistili, že hladina oceánu od té doby stoupá maximálně o 0,9 milimetru ročně. Pokud se vzestup nezastaví, teprve někdy kolem roku 2050 dosáhne moře na Tuvalu tam, kde bylo už před poklesem v roce 1955.

Další výzkum ukázal, že za zkázu svého domova si Tuvalané mohou sami. Počet obyvatel hlavního města Funafuti se od roku 1973 zvýšil pětkrát. Těžbou písku na stavbu domů, kácením palem na palivové dříví a ničením korálových útesů způsobili pobřežní erozi, díky níž se dnes atol potápí.

Lucie Dorůžková a Ondřej Kudrna mají pravdu jen v tom, že Tuvalané jsou environmentálními uprchlíky. Když zničili vlastní životní prostředí, pokusili svalit vinu na jiné a "vysát" z nich kompenzaci za údajné ekologické hříchy. Americký klimatolog Patrick Michaels je proto přirovnal k pijavicím. Jejich zamýšlená žaloba připomíná nedávnou účelovou právnickou tahanici o odškodné od firmy McDonalds, která prý zákazníky neupozornila, že přecpávání hamburgery způsobuje otylost.

Teorie o antropogenním původu globálního oteplování, která se vědcům vymkla z rukou a zmutovala v politický program, dostala na Tuvalu těžkou ránu. Kolikrát ještě bude pasáček z legrace křičet, že přichází vlk, než mu všichni definitivně přestanou věřit? "Příběh Tuvalu je ikonou environmentálního a politického podvodu, spoluvytvořeného povolnými médii, která ignorují nepohodlná fakta," shrnuje Patrick Michaels.

(Psáno pro Respekt a Neviditelného psa)




Další články tohoto autora:
Ivan Brezina

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku