Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 19.4.2005
Svátek má Rostislav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jak se nám to chová premiér a co se s tím dá dělat
 >USA: Státy modré a červené
 >POLITIKA: Česká specifika
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Bohatýrská trilogie, kniha všech knih
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Melinda a Melinda
 >EVROPA: Mé patálie s Linuxem aneb Proč říct NE ústavě EU
 >POLITIKA: Quo vadis aneb Vo co gou, ČSSD?
 >EKOLOGIE: Vodík - prvek budoucnosti!
 >PSÍ PŘÍHODY: Odpoledne bylo krásně
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Poslední jízda
 >ARCHITEKTURA: Od Masaryka k Rašínovi aneb První letošní Psí vycházka
 >INTERNET: Rozhovor s Radkem Hulánem
 >SPOLEČNOST: Obchodníci se smrtí
 >FEJETON: O nesmrtelnosti
 >PENÍZE.CZ: Komunisté jsou živou hrozbou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
19.4. Z MÉHO PODKROVÍ: Bohatýrská trilogie, kniha všech knih
Albert Salický

Že Saturnin, Švejk, Tři muži ve člunu nebo Rostenův pan Kaplan patří k mým oblíbeným knihám, to jsem již několikrát přiznal. Pak je zde Medvídek Pú, který má pro mě význam až filozofický, o něm však bude více v mé chystané knize *). Přes to všechno ale existuje jedno dílo, které bych bez váhání nominoval nejen na titul kniha tisíciletí, ale vzal sebou i na pustý ostrov, jak se to občas říká. A tím dílem je samozřejmě Žákova a Radova Bohatýrská trilogie.

Už v komentářích k předchozím článkům mi bylo naznačeno, že bych na tento poklad české literatury neměl zapomínat. Zapomenout nelze, jen jsem nevěděl (a nevím dodnes), jak o Bohatýrské trilogii psát. Takže začnu drsnou pravdou: tato kniha je jedním z hlavních důvodů, proč jsem se nestal spisovatelem. Podobně jako řada rockových kytaristů po koncertech Jimiho Hendrixe páchala sebevraždy nebo alespoň odnášela své stratocastery do bazaru, tak i já, po verneovkách a Troskově Zápasu s nebem rozhodnut, že budu spisovatelem, jsem tuto vizi díky Bohatýrské trilogii opustil. Protože když nejsem schopen psát takhle, nemusím psát vůbec!

Člověk však s postupujícím stářím obvykle slevuje ze svých nároků, a tak si dnes troufám nejen psát, ale dokonce i psát o této své literární ikoně. Zajímalo by mne ostatně, kolik je mezi čtenáři, kteří mě pravidelně chválí (dokonce i za provokativní slátaniny) těch, kteří Trilogii dobře znají. Protože i Bohatýrská trilogie je svým způsobem provokativní slátanina. V mém jazyce, v obratech, přirovnáních i stavbě point je její vliv patrný. Když se občas vrátím k nějakému svému staršímu článku, uvědomuji si, odkud inspirace některých obratů a postupů pochází.

V Čechách není humor příliš oblíben. Vyprávěl o tom už režisér Zdeněk Podskalský v jednom kouzelném silvestrovském výstupu. A potvrdilo se to i v nedávné anketě o nejlepší českou filmovou komedii, kde zvítězilo S tebou mě baví svět. Film, který bych označil za rodinný a snad i úsměvný, ale komedie? Snad i proto není Bohatýrská trilogie postavena na žulový podstavec spolu s jinými giganty české literatury druhého tisíciletí.

Když mi táta knihu poprvé přinesl, bylo mi nějakých osm let. Nebyla to celá trilogie, ale ve velkém formátu vydaný první díl, Budulínek a Matlafousek aneb Vzpoura na parníku Primátor Dittrich. Byl jsem nadšen, četl jsem to třikrát za sebou a litoval, že to skončilo. Když mi pak někdo řekl, že existuje pokračování, těšil jsem se na ně jako na vánoce. A když jsem je konečně dostal do ruky, nebyla se mnou už vůbec řeč. Podobně jako Švejk nebo Saturnin má i Trilogie totiž úžasné kouzlo nejen v tom, jak vtipně glosuje tehdejší život a jak jsou postaveny jednotlivé žerty, ale současně i ve vytvoření neuvěřitelně realistické atmosféry. Člověk to čte a nejen že se baví, on i ty jednotlivé příběhy prožívá stejně, jako kdyby četl mistry velké literatury.

Přes veškerou parodii a absurdně překroucený příběh i jeho pozadí je zejména druhý díl, Dobrodružství šesti trampů, skutečnou knihou a ne jen sbírkou žertů a anekdot. Přitom je to reflexe doby, o které jsem coby dítě nevěděl vůbec nic. A i když dnes vím o 30. letech 20. století podstatně více, jistě nemohu prožívat jednotlivé jedovaté komentáře tak, jako tehdejší čtenář. Přesto je to úžasné čtení. A stejně jako jsme z politiky zvyklí přirovnávat nové ke známému, tak si čtenář i zde za jednající postavy dosadí to, co vidí aktuálně kolem sebe. Ostatně dnes více než v oněch 60. letech mého mládí, kdy jsem to četl poprvé. Protože dnes opět máme kolem sebe zbohatlíky, jejich rozmazlené děti, novináře s pružnou páteří, zaryté občanské aktivisty, nafoukané úředníky, špatnou demokracii a dokonce tu a tam i nepoctivé politiky! Ne, že by takoví nebyli i za diktatury proletariátu, ale ono to tenkrát bylo snadněji utajitelné. A tak jako Hašek ve Švejkovi popisuje s pořádným vztekem kariéru protagonistů předchozího K. u. K. režimu ve své současnosti nebo běžnou praxi, kde jsou problémy neschopných úředníků či důstojníků řešeny jejich povýšením a postupem na ministerstvo (nepřipadá vám to povědomé? Akorát že za Haška neexistovaly funkce komisaře EU nebo ředitele ČSA), i Bohatýrská trilogie obsahuje spoustu momentů, které jako by dnešní době z oka vypadly.

Některé hříčky jsou ještě nevinné, například ...hrad, který byl po třikráte zpustošen, po prvé ve válkách husitských, po druhé Švédy ve válce třicetileté a po třetí v době přítomné zásluhou okrašlovacího spolku, jenž tu provádí rozsáhlé zachraňovací práce. Nebo poměry v českém profesionálním fotbale, kde ...centrforvard Řimbaba podal míč nejlepší toho času české spojce Fernandu Cortezovi, ten jej přihrál dozadu fenomenálnímu pražskému halfovi Tomu Brownovi, který jej zahrál na skvělou spojku Fritze Müllera a již se octl u nohy nejrychlejšího českého křídelního hráče Mehmeda Abdula paši... (Ne že by to dnes bylo v zahraničí jiné.)

Další velmi aktuální pasáže přináší například zdrcující kritika české kinematografie. I zde lze pouze dodat, nic nového pod... Barrandovem. Úvodem čtrnácté kapitoly je však téma ještě aktuálnější: Bílý, štíhlý minaret se tyčil jako maják z moře kozodojských střech, jako maják osvětového myšlení a náboženské tolerance kozodojského občanstva, jež neváhalo postavit mešitu pro svého mohamedánského spoluobyvatele, jimž byl pan Ach-med Turec-key, prodavač sladkostí (který se ostatně při modlitbě vrhal tváří na dlažbu směrem České Budějovice - Horní Dvořiště - Mekka).

Ve vyprávění stařičké Emilie se dozvídáme, jaké problémy měl Krok, když chtěl na vyšehradské skále postavit hrad. Sotva začali stavitelé vyměřovat parcelu, objevil se ...stařík jakýs podivný ... a takto jme se jim kázati: Klub za prastarú Pragu, jehož já su předsedie, wám zapowedá a zakazuje a nedovoluje na této skále kakú moderní škatulu ze základu vyzdvihovati. Poněvadž ale ...Krok jakožto kníže české měl skoro takovou moc jako dnes ředitel Škodovky, postavil si přes všechny protesty na té skále hrad. Jeho dcera Libuše pak prorokovala budoucnost Prahy způsobem, který musí ještě dnes dohnat Zdeňka Lukeše (toho, co píše o architektuře) k slzám, končíc například konstatováním, že budoucí generace ...na nábřežíe Vltavěnky stříbropěnné různé velkolepé budovy ministerské stavěti a Bajkalské náměstí rozkopávati budú a k takové a podobné sláwě matku našich měst přivedú.

Některé věci se však již opravdu změnily k nepoznání. například dnes již nemusí král Václav chodit o víkendech v přestrojení mezi prostý lid, aby si zapisoval čísla aut výletníků. Používání služebních aut k soukromému povyražení bylo prozíravě legalizováno. I tak lze zvyšovat upřímnost politiků.

I třetí díl, Z tajností žižkovského podsvětí, měl pro mě coby dítě kouzlo dálek a neznámých koutů. Detaily, jako orientální rychlovlak Žižkov - Bajkalské n. - Čimický háj - Šangháj nebo popis karlínského přístavu, mají kouzelnou moc, Když jsem se po létech začal na Žižkově častěji vyskytovat (zejména proto, že tam má kolega Cimrman divadlo), nesmírně jsem se bavil srovnáváním svých tehdejších představ se skutečností. No, ještě že to komunisti nestačili zbourat.

Vyvrcholením bylo, když jsem vloni na podzim navštívil známé, kteří bydlí docela nahoře, a šel s nimi procházku do takového příjemného parku... a tak se náhle ocitl na místě o kterém se lze například dočíst, že ...hustá a neproniknutelná mlha, pověstná mlha žižkovská, sestupovala ze skalnatých úbočí Židovských pecí... nebo že ...nevesely, truchlivy jsou ty horské kraje na pustém hřebenu vrchu Žižkova. Shrbené, křivé kleče a sporá pastviska táhnou se až k čáře věčného sněhu, kde leží bílý příkrov ještě dlouho potom, když v Husová Street nastane obleva. Já k tomu mohu dnes říct jen tolik, že tam v kiosku měli slušné pivo a dokonce ho točili do skla.

Že je dílo permanentní parodií na nejrůznější literární styly není třeba zdůrazňovat. Autoři Trilogie se však strefují i do kultury obecně, od již zmíněné kinematografie přes moderní malířství (vyprávění o Konrádovi, který zahrál na kubistickou kytaru) až po pandemicky rozšířenou oblibu dechové hudby, například v historii helikónu pana Paplháma nebo ve vyprávění o fantómu Malé Operety. I tím jsou mi blízcí, já jsem si tradiční náklonnost českého obyvatelstva (a zejména takzvaných hvězd popmusic) k dechovce vychutnal také, a to v 23. kapitole své knihy, která *)... ne, nebudu se vnucovat.

Závěrem ještě tři poznámky. Zatímco v prvním dílu, Vzpouře na parníku Primátor Dittrich, který je určený zjevně dětem a psaný lehkým slohem bez zásadnější společenské satiry, se vyskytují, byť jen ve vyprávění, tři mrtví (Radion Mac Peresam zastřelen a trampové Underwood a Remington utopeni), v Dobrodružství šesti trampů se sice urputně válčí, ale smrti se kupodivu nedočkáme.

Druhá poznámka je k ilustracím. Vlastimil Rada, který se prý podílel i na textu, vybavil Trilogii úžasnými obrázky, které perfektně dokreslují realitu příběhu. I když jsou velmi legrační, přesto vyvolávají pocit známosti zobrazených míst i lidských typů. O to zajímavější je, že Rada neuměl nakreslit automobil nebo motocykl. A zbraně trampů, tedy povltavských kovbojů, které jsou v textu označovány zmateně tu jako automatická pistole, jinde jako bambitka, ve skutečnosti samozřejmě revolvery, zobrazil Rada velmi svérázně. Hlaveň je totiž v jeho pojetí umístěna vždy v ose bubínku, ne proti komoře.

Třetí zajímavost se týká parníku samotného. Podle textu i ilustrací je plavba po Vltavě úžasným podnikem, plným romantiky. Parník ...odpluje do jižních krajů, tam daleko za vyšehradskou skálu, a minuvši Bráník a Hodkovičky, popluje vstříc neznámému osudu. Jen některé lodi ... odváží se až na Zbraslav, tam, kde vládne Divočina... Jako kluk jsem to bral vážně, protože jsem v Praze nikdy nebyl a v zeměpise jsme probírali spíše dobývání celin a výstavbu Magnitogorska. Ale i obrázky představují Primátora Dittricha jako poměrně velkou loď s několika palubami. Jak Dittrich skutečně vypadal, lze zcela autenticky vidět v Hrdinném kapitánu Korkoránovi, skvělém filmu s Vlastou Burianem z roku1934.

* ) Už je to tady! Najdete mne na pražském knižnim veletrhu (5.-8. května) na stánku nakladatelství Metafora.

Salzburg, duben 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku