NEVIDITELNÝ PES    //   EUROPE'S   //    ZVÍŘETNÍK   //    BYDLENÍ   //    EKONOMIKA   //    VĚDA   //    SCI-FI   //    SWNET   //    BAZAR
  
Čtvrtek 28.12.2000
Svátek má Bohumila

 Hledání:
 Výběr z vydání:

RÁJ NA ZEMI: Nejdelší bar na světě

SCI-FI: Prznitelé Prstence

LITERY: Betlém v kavárně

ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak jsem kupoval ryby

RODINA A PŘÁTELÉ: Éra koloběžek

PSÍ PŘÍHODY: Vánoční koledy, vánoční pejskování

TELEVIZE: Jak to bylo na Kavkách v úterý 26.12

TELEVIZE: Hrozí mezinárodní skandál

TELEVIZE: Česká televize vyhodila vzbouřené novináře

TELEVIZE: Prosincový Únor

TELEVIZE: Průběh událostí na Kavčích Horách ve středu 27.12.

NÁZOR: Chtivost ODS v TV nezná mezí?

TELEVIZE: Jaká je právní podstata sporu

MICHAEL ŽANTOVSKÝ: O tom, kdo je vinen za katastrofu České televize

TELEVIZE: Průběh událostí na Kavčích Horách v úterý 27.12.
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě

28.12. ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak jsem kupoval ryby
Jan Kovanic

Naše rodina je o Vánocích rybožravá, sníme vždy tak čtyři kapry. Na Štědrý den usmažíme, do Silvestra jíme. Aby byla ryba čerstvá, vyrážím na lov/nákup až den před Štědrým dnem. Tak i letos.

Vstal jsem o půl sedmé a narychlo - bez snídaně - jsem vyběhl do tmavého mrazivého zimního rána, které zdobily sněhový poprašek na trávnících a námraza na zaparkovaných autech. Nejdříve jsem strávil plodnou čtvrthodinku v kontejneru na papír, kam jsem možná o půlnoci - pospolu s novinami, výstřižky, popsanými papíry, vytištěnými betaverzemi svých textů a reklamními letáky - vyhodil i televizní přílohu na vánoční týden. Nuže nebyla tam.

Poté jsem poodešel k nedaleko zaparkované rodinné Felícii a jal se z ní odškrabovat led, sledován venčícími pejskaři. Jejich pohledy jevily skrytou závist: "To sem neveděl, že starej papír tolik vynáší!" Ovšem pro penízky jsem odjel do nejbližšího bankomatu České spořitelny. Tentokrát naštěstí fungoval.

A pak už jsem zajel k blízkému hypermarketu Makro na Jeremiášově ulici. Včera jsem si obhlédl situaci na trhu kaprů - tady je měli nejlevnější. Už dávno jsme upustili od tradice kupování živých ryb. Poté, co nám kapřík v chlorované vodě ve vaně nejdřív zezlátl, načež se položil na bok a tvářil se mrtvolně. No, jenže podobně se tvářili kapříci před Makrem. Dvě kádě byly naštosovány kapry tak, že se skoro mezi ně už ani voda nevešla. Pro jistotu k nim ani žádná nová neproudila. Další várky ryb čekaly ve velkých umělohmotných kontejnerech, kde ležely na boku a vůbec bez vody, načež namrzaly. Což ve vodě nelze. Ale levný byly, a tak i fronta byla mohutná.

Fronta byla dlouhá, krátil jsem si čekání prohlížením úzce vybroušeného srpku ostře bílého Měsíce nad světlajícím jihovýchodním obzorem. No jo, lunární měsíc Ramadán už pomalu končí... Obloha se pomalu rozsvítila do modra, roztrhané záclony vysokých mraků zbělaly a skryly zbledlý Měsíc. Po téměř hodině jsem už byl na řadě. Podíval jsem se na ty amatéry, prodávající umírající zvěř, která naštěstí pro nás neumí řvát a odešel jsem z fronty.

Před supermarketem Delvita měli ryby trošku dražší, ale evidentně živé. Mrskaly se v proudící vodě a šplíchaly na nakupující. Jenže byly holé, a já měl nakázáno přinést šupináče. Vlezl jsem do auta a zajel na tržiště Luka, kde prodával své vlastní kapry rybníkář z Veselí nad Lužnicí. Krásné, velké šupinaté obry měl, tak kolem pěti, šesti kil. Jenže já sháněl kusy tak dvě dvacet, plus mínus. Těch tu taky bylo pár, ale zase jenom špígly.

A tak jsem s Felícií zamířil do zličínského hypermarketového městečka, které jsem svou návštěvou původně nechtěl obtěžovat. Jenže před Tescem měli tak krásné kapříky! Voda se jimi jen vařila. Už jich bylo málo, když jsem se zařadil do fronty nakupujících. Ale pak přijela liazka z Třeboně a přivezla další várku. Na korbě měla čtyři velké kontejnery plné vody. No jo, ale jak je přendají na zem, když náklaďák neměl překládací ruku? Nic nepřendávali. Shodili sajtnu, na bocích kontejnerů se objevily - no vlastně stavidýlka. Rybáři ve vysokých holínkách před ně postavili skluzavku, zvedli stavidlo a kapříci se už klouzali do kovového kontejneru plného vody, který stál na zemi. "Klucííí, jedem!" výskali si při tom.

Tak jsem si čtyři z nich vybral. Pěkně živé. Nechal si je zabít - dvě rány dřevěným bejkovcem do hlavy a bylo to. Nemusel jsem je doma dorážet, jak se mi někdy stávalo po nákupu u příležitostných brigádníků.

Zpátky jsem jel proti nízkému vycházejícímu Slunci, islámský Měsíc už dávno zmizel v syté modři zimního dopoledne. Doma jsem byl pochválen a dostal i snídani. Dokonce i pohřešovaný televizní program se našel zaštosovaný mezi synkovými Ikariemi.

Abych nepřekážel zaběhnutému předvánočnímu stroji, šel jsem si schrupnout. Ještě, než jsem usnul, jsem zpětně politoval chcípající ryby před Makrem, a bylo mi poněkud trapně, že jsem pro ně nic neudělal - tak snad napřesrok. A také jsem politoval tu masu mlčky čekajících, kteří si k štědrovečerní krmi kupovali napůl chcíplé ryby, které přece musely chutnat jako bláto!

Naši šťastní kapříci měli maso pěkně šťavnaté s plně rozvinutou chutí. Není nad rychlé a přesné rány...

Tak šťastný nový rok 2001!




Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: