Román Noční klub je na dvě části rozdělen spíše z typografických důvodů, než z dějových - text pokračuje tam, kde první kniha skončila, a začíná - jak jinak - těžkou přestřelkou. Ruská mafie totiž měla k dispozici fotografie členů Nočního klubu, pořízené při proslavené vyhlazovací akci, která se ale Tobiášovi a jeho přátelům poněkud zvrhla. A Tobiáš tak teď musí bojovat nejenom proti pánům Wriesovi a Van Vrenovi, ale také proti spojeným silám ruského podsvětí, vybaveného dostatečně věrnými fotografiemi Tobiáše i jeho nyní většinou již mrtvých spolubojovníků. Pražská epizoda netrvá dlouho, děj se opět přenáší do Východní Asie, všude ale mozky stříkají po zdech, krev teče proudy a mouchy na mrtvolách připomínají jak barvou, tak i tloušťkou své vrstvy popel, který zakryl Pompeje a Herkulaneum.

Autor připravil čtenářům řadu překvapení - Hanako není tak úplně tou, jakou ji známe z prvního dílu, o pánech Wriesovi a Van Vrenovi se také dozvíme několik překvapujících podrobností, a i zupírovatělý Tobiáš se o sobě díky podivnému panu Moonovi dozví víc, než je mu milo.

Obliba Jiřího Kulhánka u nás přesahuje nejenom všechny ostatní činné české autory SF, ale i většinu zahraničních spisovatelů SFFH - za necelých pět týdnů od uveřejnění ukázka z druhého dílu Nočního klubu schytala již čtrnáct set hitů a je tak hitem této rubriky. Proč Jiří Kulhánek píše tak, jak píše, na to by měl odpovědět sám - pokud by ovšem tento lidoplachý autor byl ochoten se rozpovídat. Ale přesto něco může poznat i sám čtenář z jeho knížek.

Domnívám se, že jedním z velkých důvodů obliby jeho textů je nesentimentalita, se kterou se chová ke svým postavám. Již v prvním díle říká ústy hrdiny se smrtí se nelze smířit, lze si na ni jen zvyknout, a Jiří Kulhánek se stará o to, abychom si na smrt v jejích nejdrastičtějších podobách a u mnohých postav, které jsme si stihli oblíbit i jen během jejich několikařádkového výskytu v ději, zvykali znovu a opakovaně. To je velký kontrast v porovnání s mnohými jinými literárními i dramatickými díly. Tam jejich autoři si postavy udržují téměř donekonečna, a tím vytvářejí jakousi nenápadnou, přesto diváky a čtenáři vnímanou nerovnováhu proti reálnému životu. Jiří Kulhánek nám tak poskytuje přirozený a vítaný protipól - skoro bych měl říci protijed - toho, čím jsme krmeni dnes a denně, zvláště pak v televizi.

Dalším momentem, který Jiřímu Kulhánkovi patří ke cti, je jeho postoj ke strachu. Jeho příběhy jsou přirozeným ventilem tohoto pocitu, který je do nás světem vtloukán nenápadně, zatímco on nám ukazuje strach v jeho otevřené formě - a jeho hrdinové se mu dokáží postavit. Přesněji - dokáží bojovat, i když sami mají strach. Tobiáš ví, že proti pánům Wriesovi a Van Vrenovi moc šancí nemá - přesto opakovaně s nimi vchází do konfliktu.

Také motiv Nočního klubu je zajímavý. Vigilanti berou do svých rukou spravedlnost tam, kde oficiální struktury zákona selhávají. Nikým nevolení, nikomu se nezodpovídající hrdinové bez bázně a hany, postavení nad zákon a jakoukoliv kontrolu, jsou idealizací par excelence - tento model v reálu totiž prokázal svoji neživotnost, vždyť „ochrana před bezprávím“ byla kdysi jedním z důvodů při vzniku mafie...

Ve druhém díle ještě více než v prvním Jiří Kulhánek opakuje motiv Tobiáše - spisovatele. Tuhle jeho sebereflexi jsem ale cítil jako vybočující z jinak čisté (až na ty cákance krve a mozků) linie vyprávění. Do textu tak prosvítají motivy, které k autorovi patří - jenže v jinak dobře tkaném předivu příběhu je cítím jako uzlíky, na kterých se oko i ruka zadrhávají.

Kulhánkovy knížky nejsou pro každého, ale jsou pro mnohé - a to je vlastnost, kterou můžeme závidět.

Jiří Kulhánek: Noční klub - díl druhý
obálka: Luis Royo, grafická úprava: Mirek Dvořák
KJV - Poutník, 2002
377 stran, 248 Kč, brožované
ISBN 80-85892-65-0