Ondřej Neff
26/6/1945 -

Jenže těžko psát o SF, o fandomu a o dění okolo toho všeho a tvářit se, že Ondřej Neff neexistuje. Opak je pravdou - je živý, tvoří a svým osobitým způsobem předhazuje okolnímu světu své názory. Narodil se v rodině prodchnuté kumštem i obchodem, jak si o tom můžete přečíst ve vzpomínkové knížce Večery u krbu (1995). Je to svérázná kronika rodu Neffů, osobitý mix vyprávění jeho otce i Ondřejových vzpomínek a komentářů. Tahle knížka je velmi zajímavá tím, jak v ní Ondřej Neff ukazuje tvůrčí metodu svého otce - a zároveň se v ní můžete přesvědčit, co všechno a jak formovalo Ondřeje Neffa - nejenom spisovatele, ale také fotografa, dramatika a příležitostného výtvarníka.

V roce 1969 ukončil Fakultu sociálních věd a publicistiky UK v Praze. Již jako student pracoval v rozhlasu, kde získal první publicistické a redaktorské zkušenosti - o jedné epizodě jeho tehdejšího života si můžete přečíst více zde, a ta také trochu napoví, proč po absolvování školy nemohl v rozhlase pokračovat. Byl promítačem, a pro jeho rodinu to byla docela těžké období. Přesto se mu podařilo najít zaměstnání, které bylo dost blízko jeho psavé a vůbec všeobecně tvořivé povaze - v propagaci nakladatelství Albatros pracoval v letech 1970-74. Pak si odskočil do oddělení propagace obchodního domu Kotva (1974-75) a navázal coby fotograf v Ústředí lidové a umělecké výroby (1975-79). 

Od roku 1979 se konečně mohl věnovat novinařině - do roku 1985 působil v Mladé frontě. Tam si ho pamatuji coby redaktora víkendové přílohy deníku. Tehdy měl kancelář v zadním traktu budovy v Panské ulici, kde sídlila jak novinová redakce, tak i knižní nakladatelství. Systém pavlačí, schodišť, slepých i funkčních odboček, zkratek a bludných chodeb dělal z nakladatelství MF past na ty, kdo nepřicházeli vybaveni alespoň tři sta metrů dlouhým provázkem. Ale tohle mraveniště mělo jednu ohromnou výhodu - v té době tam působila řada osobností, které se nějakým způsobem dotýkaly naší SF. Ondřej Neff tam kromě přípravy rubrik do víkendové přílohy diskutoval a spolupracoval s Vojtou Kantorem, Jardou Veisem, Karlem Pacnerem či Vladimírem Kováříkem.

V roce 1987 přešel do redakce literárního měsíčníku Kmen a od roku 1990 do roku 1994 působil v redakci deníku - to už se ale ty noviny jmenovaly Mladá fronta Dnes. Od roku 1994 je spisovatelem, publicistou a scénáristou na volné noze. Krátce po opuštění redakce se mu začalo stýskat po řeholi každodenní publicistiky - na jaře 1996 rozjel internetový deník Neviditelný Pes, pozoruhodný projekt, díky němuž vlastně může fungovat i naše zpravodajství o SF. (Jeho vyčerpávající bibliografie je rozsáhlá, a tak se tu zmíním jen o některých titulech.)

Novinařinu má ve svém genofondu zakódovanou velmi silně, tak silně, že když odešel z deníku MF (pracovat ve čtyřiadvacetihodinovém kolotoči není žádná legrace, i když tahle práce má své zvláštní kouzlo), pokračuje v Neviditelném Psovi svými postřehy a fejetonky, píše pro Lidové Noviny a pro další média. S téměř kischovskou posedlostí vyráží s fotoaparátem mapovat různé velké události - ať již to bylo zasedání Světové Banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000 nebo historická povodeň roku 2002. Ve své tvorbě díky tomu srší nápady, dokáže je v obdivuhodně krátké době zpracovat do textové podoby, má cit pro atmosféru a dramatičnost situací, které vytváří nebo popisuje.

Od roku 1987 začal další kapitoly svého života. Tehdy - pokud si pamatuji dobře - si pořídil své první písíčko, a ve velmi krátké době nasákl možnostmi, které tento nástroj poskytuje. V oblasti internetu se stal známým a vyhledávaným komentátorem, využívajícím své rozsáhlé praktické znalosti v této oblasti, a byl i jedním z představitelů akcí pro podporu internetu u nás.

Zlobili byste se na mne, kdybych vynechal další Ondřejovu profesi a zálibu - fotografování. Začal - ono to tehdy ani jinak nebylo možné - klasickou technikou, ale jeho cit pro nové ho vedl k rychlému osvojení digitální fotografie. Od počátků sleduje vývoj v této oblasti a jeho server digineff.cz je vyhledávaným českým zdrojem rychlých a kvalifikovaných informací i praktických rad z této oblasti. V létě roku 2002 založil - spolu s Janem Březinou a Petrem Podhajským - Institut digitální fotografie, a pod jeho hlavičku přesunul většinu svých aktivit v této oblasti, například přednáší na Fórech digitální fotografie, které IDIF pořádá a na nichž se schází více než tisícovka návštěvníků a desítky firem tu prezentují své výrobky a služby. V létě roku 2002 zemřela jeho žena Michaela (viz zde), která s ním prožila složité i krásné chvíle, a i díky níž Ondřej zvládal své mnohočetné aktivity.

Do jeho tvorby je třeba započítat také původní i adaptované rozhlasové scénáře, libreta komiksů (poslední z nich, Pérák 2, měl předpremiéru na Avalconu 2001), překlady, přednášky a autorská čtení na conech, obecnou publicistiku a řadu dalších drobných aktivit, které ale dohromady dělají docela slušný balík práce. Hodně se věnoval bojovým sportům, má pilotní průkaz na ultralehká letadla, čas od času si zajde na střelnici.

Ondřej Neff patří ke stálicím československého sci-fi fandomu a je jedním s několika málo posledních veteránů, kteří se zúčastnili všech dosavadních Parconů od roku 1982. V roce 1995 spoluzakládal Akademii science-fiction, fantasy a hororu, ale před časem pro názorové neshody z ní odešel. Vždy, když se objeví na conu a sedne si ke stolku, rychle se okolo něj vytvoří diskusní skupina. Je to ale otevřená společnost, jedinou podmínkou k připojení se je trpělivost při čekání na volnou židli. Jeho akční, ironizující a také filozofující styl vyprávění patří do české SF již třetí desítku let bez přerušení.

Ondřej Neff je silnou osobností, své názory formuluje jasně a ostře, jak je možné vidět na jeho pravidelných úvodnících na Neviditelném Psovi, vychází z rodové zkušenosti a rozsáhlých znalostí, díky kterým je schopen vidět jednotlivé události v kontextu, který je často překvapující, ale velmi dobře podložený. Není tedy divu, že vedle příznivců má i odpůrce.

Jeho knižní tvorba začíná jeho sběratelskou zálibou ve verneovkách - Podivuhodný svět Julese Verna (1978). S Vladimírem Kováříkem, dlouholetým kamarádem, napsali knihu Holky se perou jinak (1978). Ještě mimo SF, ale s výrazným fantaskním motivem je kniha A včely se vyrojily (1983). Fotografie ho nějaký čas živila, a tak není divu, že vydal populárně naučnou publikaci Tajná kniha o fotografii (1981) a po letech se k této tématice vrátil knihou Tajná kniha o digitální fotografii (2001), později doplňovanou a opakovaně vydávanou. S Janem Březinou a Petrem Podhajským napsal a vydal několik dalších knih, věnovaných technice digitální fotografie. Do seznamu jeho beletrie patří také knižní sborníky jeho článků z NP a kniha Neviditelný Pes - život se psem Bartem (2002). K Julesu Vernovi se znovu vrátil, přepracoval a hlavně doplnil knihu Podivuhodný svět Julese Verna, vydanou v Mladé Frontě u příležitosti stého výročí úmrtí zakladatele SF.

Právě jeho vernovská záliba ho přivedla k SF. Výsledkem byly články o SF ve Zlatém máji - a zejména kniha Něco je jinak (1981), vyprávění o české SF literatuře, o její historii, tvůrcích a dílech, později doplněná souborem úvah Tři eseje o české SF (1985). To už ale začal být pravidelným účastníkem Parconů a část své energie začal věnovat fandomu. Společně s proskribovaným Alexandrem Kramerem napsali (a pod Ondřejovým jménem vydali) historii světové SF - Všechno je jinak (1987). Do této oblasti jeho tvorby ještě patří spoluautorství Encyklopedie literatury science fiction (1995) a studie Pět etap české fantastiky (in: Ivan Adamovič, Slovník české literární fantastiky, 1995).

Beletristickou tvorbu začal povídkami, publikovanými jak ve fanzinech, tak ve sbírkách původní české SF - Petr a Lucie, Proč Filemon a Baucis spolu nezůstali navěky (in: Lidé ze souhvězdí Lva, 1983), Jak přišla Lali o zapalovač (in: Železo přichází z hvězd, 1983), Hrdinové kosmu (in: fanzin Villoidus, 1983). V sešitové řadě Karavana vyšel v roce 1984 jeho první SF román Jádro pudla o příbězích Rada Haagera na zkolonizovaném Marsu, podivuhodný mix fantasy a SF. K tomuto románu přibyla ještě dvě knižní pokračování: Čarodějův učeň (1989) a Šídlo v pytli (1991), a časopisecké vydání Pán modrého meče (Sedmička, 1988).

Jeho první samostatná sbírka Vejce naruby (1985) byla pro naše čtenáře SF velkým - a příjemným - překvapením. Kniha byla vybrána jako nejlepší česká SF roku a povídka Nejlepší vodvaz v dějinách swangu získala totéž ocenění v kategorii povídek. Jeho dalšími sbírkami jsou Čtvrtý den až navěky (1987), Zepelín na Měsíci (1990), Vesmír je dost nekonečný (1991) a Bůh, s r. o. (1997). Do této kategorie patří i série sborníků Klon.

Asi jeho nejdůležitější prací je trilogie Milénium (1991, 1994, 1995), odkud také pochází jméno Sarden, použité jako název této sci-fi rubriky Neviditelného Psa. Román Tma (1999) je parafrází našeho světa, ve které je něco jinak - přestala fungovat elektřina... V románu Měsíc mého života (1988) vytvořil kulisy kolonizovaného Měsíce, které později oživoval dalšími příběhy. V roce 2002 vyšel komiks Káji Saudka podle Ondřejova scénáře Arnal a dva dračí zuby & jiné příběhy. Román Tma podstatně přepracoval, Tma 2.0 vyšla v roce 2003. Jeho povídkovou tvorbu reprezentují dvě knihy - Pravda o pekle: grotesky, horory, dramata (2003) a Dvorana zvrhlosti (2004).