Za poslední neprobádaný a neobjevený kontinent na Zemi můžeme zajisté označit Anktartidu (neznámou jižní zemi). Pokud vzpomeneme první náznaky toho, že by mohla existovat, které podal svou plavbou kolem světa angličan James Cook, pak Anktartida zůstávala územím na mapách označovaným vymluvným hic sun leones (tady jsou lvi), až do počátku 20. století.

Tajemné a neznámé končiny vždy přitahovaly zraky mnohých odvážlivců a bláznů. Hýřily fantazii četných snílků. Dva z největších fantastů se pokusili poodhalit roušku tajemství, obestírajícího Anktartidu, svými, z vědeckého hlediska zcela mylnými, představami. Byli to americký básník a prozaik E. A. Poe v románu "Dobrodružství A. G. Pyma" a jeho velký obdivovatel, ale rozhodně ne menší spisovatel, Jules Verne.

Zatímco Poe zanechal své hrdiny z goelety Jany doplout téměř k Jižní točně, aby je tam v nedokončeném závěru opustil, francouzský beletrista na jeho dílo navázal.

Již v roce 1864 vyzval Verne své kolegy, aby román dokončili. Avšak autorovi této výzvy se zdálo, že závěr románu vlastně nic neříká, že to není vůbec závěr... (str. 214)
Nikdo z romanopisců se nenechal zlákat k odvážnému kousku, proto se své vlastní výzvy ujal Verne sám - o třicet let později...

Možná že nikdo nebude věřit vypravování nazvanému Ledová sfinga, ale soudím, že se čtenář sám rozhodne, zda tomu uvěří anebo neuvěří. (str. 7)

Román Ledová sfinga nám začne vyprávět jistý pan Jeorlink, který se shodou náhod začal nudit na Kerguelenových ostrovech. Místní hostinský Atkins mu doporučil nalodit se na goeletu Halbrane (Tři sta tun tonáže, nakloněné stožáry, při nichž se dá dobře řezat vítr, ...; str. 12), patřící zkušenému kapitánovi Len Guyovi. Kapitán však odmítá nabrat na svou palubu jakékoliv pasažéry. Ani s pomocí hostinského Atkinse a palubního mistra Hurliguerlyho se ctihodnému Jeorlinkovi nedaří kapitána přesvědčit. Něco však změní názor Lena Guye. Začíná se neuvěřitelný vodopád náhod, dobrodružství a velmi napínavé četby...

Julese Vernea známe jako technicky založeného a logicky přemýšlícího autora. Ve vyprávění o osudech výpravy plachetnice Halbrane nás překvapí zejména tím, že popustil uzdu své fantazie nad obvyklou mez. Verne pomalounku poodhaluje střípky zápletky, nezapomínaje na drobné narážky, které je schopen po několika stranách opět vytáhnout a použít k vyřešení záhad. Tímto postupem znovu a znovu oživuje naši pozornost.

Kapitán Len Guy věří, že jeho bratr William přežil nešťastnou výpravu AG Pyma, nejspíš někde v u Jižního pólu a živoří na ostrově Tsalal.

Nebýt náhodného ledovce, který přinesl jednoho z námořníků goelety Jany (mrtvého) s deníkem kapitánova bratra, obsahujícím důkaz o jeho přežití spolu s několika členy posádky Jany, pak by neskutečné dobrodružství pana Jeorlinka nemuselo vůbec začít. Kapitán najme mužstvo, připraví loď a z Galapád se vypraví na záchranou misi.

Ve dvou částech se tak vydáváme po stopách, jenž zanechal spisovatel Poe a skládáme střípky řetězce událostí, které jeho román nezmiňuje.

Klasický styl J. Vernea nás seznámí s mnoha detaily podmínek panujících v polárních krajích. Nepřijdeme ani o podrobné popisy prostředí, záznamy o šířkách a délkách, které hrdinové propluli, seznámení s flórou a faunou, jež se za polárním kruhem nacházejí. Klasický Jules Verne.

Stavba příběhu je také charakteristická pro tohoto velikána světové literatury. Budeme svědky několika nešťastných úmrtí, nezbytné vzpoury námořníků, nedotknutelných ideálů čestných mužů, samozřejmě také Verneovsky šťastného konce, obsahujícího nadstandartní dávku fantazie.

Verneovi hrdinové se také pohybují v rozmezí zažitého standardu. Pochybující vypravěř, který se společně z nezvratnými důkazy nadchne pro morální cíle výpravy, statečný a čestný kapitán, jehož víra v záchranu bratra je pevná, ale ne nekonečná, pokračovat můžeme postavou námořníka Hunta, skrývajícího neuvěřitelné tajemství, stejně jako jediným záporným hrdinou námořníkem Hearnem, ovlivňujím průběh výpravy směrem k nezdárnému konci.

Ačkoli Ledová sfinga využívá díla jiného autora, obsahuje značné geografické nepřesnosti, zarážející vědecký nesmysl na konci příběhu, patří bezesporu k těm nejnapínavějším a nejčtivějším Verneovkám. Jules Verne byl, v době kdy román psal, zkušeným spisovatelem, který věděl jak čtenáře zaujmout a zbytečně příběh neprotahoval do rozměrů Tajuplného ostrova. Nemusíme se tedy bát, že nás čeká dlouhé a nudné dílo.

O tom, že mluvím pravdu, svědčí i pravidelné reedice. Nově byla Ledová sfinga vydána nakladatelstvím Návrat v původní nezkrácené podobě (zda-li bude o 100 stránek delší román také tak čtivým, jako verze z roku 1992, bohužel nemohu posoudit).

Na dvě stě dvanácti stranách vás čeká plnohodnotný akční příběh, obsahující překvapivé množství zvratů a překvapení.