Geser a Zavulon, šéfové Noční a Denní hlídky, dále rozehrávají svoji vzájemnou šachovou partii, v níž jsou všichni ostatní pouze a výhradně figurkami, bez ohledu na jejich hodnotu. Partii, jejíž zápis je zabalen do dobrých úmyslů a proložen krví. Partii, kde vůle figurek je zakomponována do rozhodnutí manipulátora. Partii, která nemůže mít dva vítěze...
ale může mít dva poražené...

Druhá kniha trilogie o střetávání sil Světla a Tmy je opět poskládána ze tří volně navazujících částí. Tentokrát se ústředními prvky děje stává Denní hlídka a její pracovníci, přesto se opět setkáme s Antonem v míře větší než malé. Ono to ani nejde jinak - Anton je stálým zájmovým objektem Zavulona i Gesera, a jen těžko se dá odhadnout, kdo z nich s tím začal.

Zatímco Noční hlídka byla postavená převážně na demonstraci toho, že síly Světla jsou ty dobré, a jen díky několika obertónům jsme začali mít pocit, že pravda je nejspíš někde kousek vedle, v Denní hlídce už tenhle fakt vylézá na povrch jak horníci po šichtě. Světlí - to jsou především reprezentanti řádu, kterému je třeba se podřizovat, Temní zas hájí svobodu jednotlivce a jeho právo o sobě rozhodovat. Jenže tohle je přece něco úplně jiného než Dobro a Zlo. Rozdíl mezi těmito dvěma osami je asi nejzřetelněji vidět hned v prvním příběhu. Igor, reprezentant Noční hlídky, se zachová jako rudý komisař - podřídí se principu a řádu, místo aby si uvědomil skutečný stav věcí.

Celý cyklus - těžko jej nazvat trilogií - má vícevrstvou strukturu. Každý příběh je samostatný a do sebe uzavřený, přitom ale je vázán na zbývající dva v knize, a nad tím vším ještě jsou propojení mezi knihami jako celky. Každá tato vrstva je uspořádána tak, aby neporušovala hierarchické členění. Jediná vazba, která neochvějně platí v obou dvou částech, je jednosměrné plynutí času a z něj vyplývající kauzalita - těch pušek, visících na stěně v prvním (a teď už i ve druhém) jednání, tu je docela dost a vazby na ně jsou velmi promyšlené.

První kniha byla jakési zahřívací kolo, stejně jako při závodech jsme se seznamovali s tratí, s pravidly, se soupeři. Teď, ve druhé knize, jsem si připadal jako na toboganu. Nebylo to sice, pravda, tak rychlé, ale střídání obrazů, prostředí, motivů a zápletek je ohromující a především přitahující čtenářskou pozornost. Cítil jsem tu téměř přímou návaznost na Strugacké - stejně jako na Bulgakova. Zatím je ještě příliš brzy bilancovat a snovat složité teorie o tom, co je v této trilogii uloženo - zbývá ještě jedna třetina, závěr a rozuzlení, a tak jen můžeme odhadovat, co ještě připravili autoři pro Antona, Světlanu, Gesera, Zavulona a mnohé další postavy.

A teprve jejich osudy nám poskytnou dostatečnou živnou půdu pro názory na morální a etický náboj této trilogie. I když už teď je zřejmé, že tu nebude dodrženo jednoduché bipolární schéma high fantasy. A já jsem tomu rád - není to macerát z mnohokrát vyvařených ponožek pana Tolkiena, ale příběh plně zakotvený v našem reálném životě, v současných skutečných hodnotových strukturách, dodržující složitost a protichůdnost dopadů našich rozhodnutí.

Proti první knize tu Inkvizice má již významnější úlohu. Díky tomu mám už jistou představu, jak to asi s bojem Světlých a Temných dopadne, ale nechám si ji pro sebe. Jednak si to zkuste odhadnout sami, je to velmi působivé cvičení z oblasti etiky a morálky, jednak to může dopadnout i zcela jinak a já se nechci zafixovat na jedno, byť velmi pravděpodobné, řešení a pak se složitě srovnávat s tím, že něco (nebo dokonce úplně všechno) je jinak. Sergej Lukjaněnko je ostatně původním vzděláním a praxí psychiatr a psychoterapeut, a tak není divu, že (podobně jako u Josefa Nesvadby) se tu setkáváme s velmi propracovanými zápletkami.

Tvůrcům bych vyčítal snad jen sentimentalitu, která až příliš probleskla ve druhém příběhu při souboji Temného mága se členy Noční hlídky. Ačkoliv v jiných případech jsou silová střetnutí Světlých a Temných popisována velmi dramaticky a košatě, tady byly boj a smrt jen letmo naznačeny a čtenář s nimi byl seznámen v opisu a nikoliv přímou akcí. Ostatně při popisu úmrtí autoři obvykle volí spíše nepřímý způsob popisu, sice ne tolik, aby to vadilo, ale přesto v takové míře, abychom si toho všimli. Myslím, že to je odraz skutečnosti, že takováto úmrtí jsou svými okolnostmi často vázána na etické otázky boje Světla a Tmy, a těm je věnováno obvykle více prostoru, než vlastní smrti.

Denní hlídka, v níž se autoři pohybují v již dostatečně charakterizovaném světě s postavami čtenářům známými, je ještě o poznání lepším románem, než byla první kniha. Za výrazný klad považuji propracovanost vazeb mezi jednotlivými příběhy a postupnou gradaci motivů, které jsou v jednotlivých příbězích odhalovány. A také, samozřejmě, již zmiňovaný etický náboj, kterým se příběhy Hlídek řadí vysoko nad běžný standard žánru a dost připomínají oba zde již citované vzory ze stejné jazykové a kulturní oblasti.

Sergej Lukjaněnko, Vladimír Vasiljev: Denní hlídka (Dněvnoj dozor)
překlad: Libor Dvořák
obálka: Milan Fibiger, grafická úprava Dagmar Krásná
medailon autora: Konstantin Šindelář
Triton - edice Trifid, Argo, 2005
444 stran, 298 Kč (členové klubu Trifid 199 Kč), brožované
Triton: ISBN 80-7254-723-2, Argo: ISBN 80-7203-720-X