Moderním větrným elektrárnám (dále VE) je věštěna skvělá budoucnost. Jejich štíhlé a elegantní stožáry působí přes svou určitou subtilnost velmi majestátně a celkem přívětivě, tvoří nepřehlédnutelné krajinné dominanty například v nedohledných pláních dolních Rakous či německého rovinatého vnitrozemí, o pobřeží nemluvě, a jsou rozhodně pohlednější než například ocelolaminátové bezokenní konstrukce velkoskladů. VE vyrábí elektřinu z větru a tudíž bezodpadově, s provozními náklady pouze na údržbu, takže v současném stavu techniky prakticky není problém postavit na kopci či ve větrné rovině vlastní VE, připojit ji do sítě rozvodných závodů a od nich si nechat platit za dodaný výkon.
Zejména ve zmiňovaném Německu tak vzniklo mnoho "větrných farem" o celkovém instalovaném výkonu přes 12.000 MW (více než šestinásobek Temelína), pořízení nových VE naráží v Německu na nedostatek dalších vhodných lokalit. Stavby VE ve větším měřítku nyní plánují zejména Nizozemci (ve výstavbě je farma s 32 turbínami, instalovaný výkon 54 MW teoreticky uživí 41.000 domácností), Angličané, Francouzi a Španělé. Větrnou energetiku také vehementně podporuje slovně i finančně dánská vláda (tatáž, které se nelíbí švédské jaderné elektrárny a nevadí jí přitom přes moře posílat Švédům exhalace z velké uhelné elektrárny u Kodaně) a významní činitelé v Rakousku, čemuž mnohé ekologické skupiny aplaudují.
Jenže na druhou stranu se skutečným ekologům oprávněně nelíbí negativní externality (vedlejší jevy) větrných elektráren, které samozřejmě také existují. Ekologové totiž berou ekologii - nauku o životním prostředí, jeho zákonitostech a souvislostech - jako vědu, opravdu ji studovali a proto se nespokojí jen s údaji v brožurkách ekologických aktivistů (zkráceně ekologistů) a radikálních zastánců obnovitelných zdrojů energie - ty samozřejmě mají i svá nepochybná pozitiva, která pro změnu neuznávají někteří radikální příznivci jiných zdrojů (i takoví jsou bohužel mezi námi :-))). Souboj regulérních argumentů se pak mění v bitvu ideologií, plnou osobních výpadů, urážek a demagogie a kde se střetává "neúnosná propaganda jaderné a betonové lobby" s "bezbřehou naivitou zelených Neználků", což skutečnému řešení spíše škodí.

Jaké jsou tedy ony negativní průvodní jevy větrné energetiky? Shrňme informace, které jsou veřejně dostupné po malém propátrání internetových stránek - například Jihočeské matky, ČEZ, Enercon, Jindřichovice pod Smrkem, Ekosolar či rakouský Anti-atom mají na svých webech poměrně slušné množství údajů. Budu se teď věnovat spíše ekologii, ekonomickou stránku větrné energetiky rozeberu v jiném článku.

První, a sám o sobě velmi důležítý fakt je, že se ve střední Evropě "větrné mapy" jako na potvoru velkou měrou kryjí s mapami chráněných území, stačí se zeptat meteorologů. Urbanizované přímořské roviny jsou vhodnějším terénem pro stavbu VE než středoevropské kotliny, a to z meteorologických i zemědělských důvodů (bohužel ekologisté neexistovali v době, kdy se praotec Čech zastavil na Řípu. Kdyby mu tenkrát navrhli pokračovat v pouti směrem na severozápad, měli bychom dnes moře i vítr). Greenpeace, Hnutí Duha a další ekologi(sti)cká hnutí, která na svých webech propagují větrnou energii, označují jako nejvhodnější lokality v Česku mimo jiné hřebeny Krkonoš, Jizerských hor, Krušných hor či Jeseníků - a jistě si dovedeme představit, že bychom energetickým využitím naprosto zničili krajinný ráz těchto dosud jakžtakž přírodních oblastí. I takové plány totiž bohužel existují...
Proč právě hřebeny hor? I ta nejmodernější VE totiž umí vyrábět elektřinu až od rychlosti větru 4-5 m/s a proto lze o stavbě VE uvažovat pouze v místech, kde celoroční průměrná rychlost větru tuto hodnotu přesahuje - už v 7. třídě ZŠ jsme se přeci učili, že kinetická energie (a tedy i energie větru, na níž závisí výkon VE) roste a klesá s druhou mocninou rychlosti. Když tedy za slabého vánku vidíme otáčející se rotor, neznamená to ještě, že VE skutečně dodává elektřinu do sítě. Například v Jindřichovicích pod Smrkem proto byly dvě turbíny VE postaveny na kopci s celoročním průměrem 6 m/s. Pro doplnění, zhruba od rychlosti 18 m/s začínají VE brzdit omezovače výkonu, úplné odpojení nastává zhruba nad 34 m/s (to už je pěkná vichřice).

Druhým, neméně závažným problémem jsou lesy na mnoha větrných kopcích. Kvůli stavbě a montáži VE se tam stromy musí vždy zčásti pokácet na ploše několika metrů čtverečních. Desítky dalších metrů plochy zabere síťová přípojka, protože podzemní kabel i nadzemní vedení vyžadují několik metrů ochranného pásma. Nakonec ani budování přístupových tras není jednoduché: jindřichovickou VE stavěli stotunovým jeřábem, který silničáři odmítli pustit na vozovku (v terénu u Jindřichovic jsou po něm dodnes patrné stopy).
Už malé otevření lesa způsobí během několika let jeho naprostou devastaci nárazy větru - přirozeně ukončený les má na okraji nízké dřeviny, které větru odolají, ovšem vysoké a křehké stromy uprostřed lesa takovou ochranu nemají. Nenamlouvejme si totiž, že vítr bude foukat jen na vrtuli a o pár metrů níže do lesa nikoliv. Následně vznikají polomy a vývraty, poté bývá nutno les zlikvidovat a vysadit nový - stavba skokanských můstků na návětrném svahu v Harrachově je varujícím mementem, co dokáže vítr s lesem udělat.

Dalším, málo známým či spíše taktně zamlčovaným faktem jsou i desítky pozabíjených ptáků (a většinou jde o ohrožené druhy), kteří byli zmateni krouživým pohybem lesklé vrtule a ohlušeni zvukem vznikajícím na odtrhové hraně vrtulového listu - člověk jej nevnímá, ale zvířata ano a po takové dezorientaci se nedokáží listu vyhnout. Britové mají zdokumentované změny v chování zvířat, které nastaly po zvýšení intenzity hluku v místě o 2-5 dB.

Málo si uvědomujeme i energetickou a surovinovou náročnost výroby VE, kde je hlavním materiálem ocel a hliník. Tyto kovy musí někdo vyrobit a tak se mi zdá, že propagace VE je zdařilým obchodním tahem podniků z oblasti metalurgie, pro které jsou výrobci VE vítaným odběratelem jinak nadbytečných produktů. Ovšem nejsem metalurg ani chemik, abych se v této oblasti pouštěl do podrobnějších rozborů. Pokud VE během svého životního cyklu (výroba, stavba, provoz, likvidace) vyprodukuje méně odpadů, než kolik se díky ní povedlo nevyrobit, jde o dobrou věc. To plati pro každou oblast lidského konání - vždy musíme něco ušpinit, abychom něco jiného měli čistého. Otázkou je poměr a množství.

Nakonec, ale jen okrajově bych chtěl zmínit i určité ohrožení bezpečnosti pádem námrazy: vrtulový list dokáže vrhnout kilogramový kus ledu na dost velkou vzdálenost, aby to mohlo někoho zranit. A nikdo na 100% nemůže vyloučit ani selhání ložisek rotoru, jeho pád a následné veselé kutálení do vesnice. Všude, kde je vítr, jsou zákonitě i další extrémní klimatické podmínky (déšť, sníh, led, ...), což mechanismus nevydrží věčně. Ovšem to už není otázka vlivů na životní prostředí, ale otázka bezpečnosti.

Nepřímé, ale možná o to horší ekologické negativum vyplývá z toho, že dodávky větru a tím i elektřiny jsou krajně nespolehlivým zdrojem energie, což nedokáže kompenzovat ani použití akumulátorů a napěťových střídačů. Kvůli této nestálosti je připojení VE do celostátní rozvodné sítě složité a kolísání výkonu musí někdo v dispečinku hlídat a vyrovnávat omezováním či rozbíháním jiných zdrojů. Docela se osvědčují dálkově řízené malé vodní elektrárny, ve větším měřítku použití VE už musí být zálohovány většími zdroji - uhelnými bloky nebo zahraniční kooperací. To už dávno pochopily rozvodné společnosti v Německu, kde musí ze zákona vykupovat větrnou energii i ve chvíli, kdy ji nepotřebují a naopak provozovatelům VE musí zpět dodávat kdykoliv, i při bezvětří a přetěžování ostatních zdrojů. Tuto nerovnováhu proto dorovnávají dovozem výkonově stabilní (a levné) jaderné elektřiny z Čech a uhelné z Polska.
Pak je zřejmé, proč se německý energetický gigant E.ON tak snaží o ovládnutí Jihočeské a Jihomoravské energetiky - má tam totiž na dosah levné a spolehlivé jaderné zdroje v Temelíně a Dukovanech. Zároveň se domnívám, že Greenpeace, Jihočeské matky a rakouský rezident v Praze Radko Pavlovec brojí proti českému exportu elektřiny také z poněkud zištných důvodů a fráze o vývozu životního prostředí jsou jen zástěrkou konkurenčního boje: Greenpeace je dle vlastních vyjádření financována petrolejáři, JČM s Pavlovcem pro změnu rakouskými spolkovými zeměmi (které jsou významnými akcionáři tamních energetických společností, konkurujících E.ON a ČEZ). On totiž každý export, ať už aut, elektřiny nebo marmelád, je vždy vývozem surovin a/nebo energie.
Mimochodem, farma větrných elektráren o výkonu srovnatelném s Temelínem by způsobila infarkt ekologovi kvůli tisícům stožárů na ploše desítek čtverečních kilometrů (Temelín zabírá 143 ha), energetik by zkolaboval při nutnosti vyrovnávání výkonových fluktuací v závislosti na počasí (Temelín při svém spouštění dispečinkům taky občas zamotal hlavu. Ale při stálém provozu je každá jaderná elektrárna velmi spolehlivá, problémy lze většinou - ne vždy - předem diagnostikovat a předejít jim, příkladem jsou tenzometry na omezovačích švihu potrubí primárního okruhu) a ekonoma by odvezli do blázince ve chvíli, kdy by požadoval sedm set miliard korun na pořízení zdroje s pochybnou návratností...

Rozhodně však nemíním větrnou energetiku jako celek zavrhovat. Naopak, moderní VE (ve spojení s akumulátory a řídicí elektronikou) jsou výborným lokálním zdrojem energie pro autonomní napájení odlehlých míst. U rakouského Freistadtu stojí rodinná farma, pro kterou by bylo příliš drahé natahovat elektrickou přípojku - proto si majitel zařídil energetickou soběstačnost: teplovodní sluneční kolektory, dřevokotel a větrnou turbínu, jejíž pořízení ho vyšlo zhruba na stejné peníze jako přípojka (a navíc dostal dotaci...). Občas se u i nás vyskytne nezpanštělý chatař, který si postaví trubkový stožár s metrovým větrníkem a dynamem, ve sklepě má dvě baterie a regulátor napětí z embéčka, přes týden nabíjí a o víkendu svítí. Cirkulárku nebo sekačku tím zdaleka neutáhne, ale což, má přece motorovou pilu a křovinořez a nějaké exhalace ho nezajímají.

Jiří Erben (jirik.e@centrum.cz, diskusi uvítám na http://zpravy.idnes.cz/chat.asp?t=temelin)