Dokud byli štěně a kocour zhruba stejná váhové kategorie, měl kocour jasně navrch. Ale štěňata, jak známo, rostou rychle. Poměr sil se obrátil. Záhy Bony kocoura přerostla a kocourovi nastalo sportovní období života.

Musel trochu přehodnotit dosavadní styl a přestěhovat se do vyšších pater. Začal se pohybovat po stolech, skříňkách a policích. Jenže byt se - bohužel pro kocoura - nesestává z řady navazujících stolů a Jeho Výsost musí občas na zem. A tam je uloven.

Štěně záhy přišlo na to, že přišlápnutý kocour je poměrně neškodný a když popadne jeho hlavu do tlamy, pak může kocoura tahat jak plyšáka za sebou. Kocour, byvše takto polapen, ztuhne v kompaktní hmotu a nechá se vláčet. Vydává sice mírné zvuky nespokojenosti, ale neodváží se hlasitě protestovat, aby si to momentální držitelka jeho hlavy nevysvětlila špatně a nestiskla…

Jak se kocourovi podaří osvobodit, snaží se prchnout na nejbližší stůl, nejlépe na kuchyňskou linku, kde se cítí v bezpečí. Jenže Bony na to přišla - když se kocour odrazí a skočí, je na chvilku bezmocný! A to je ta pravá chvíle, kdy je nutno ho chytit za cokoliv a případně stáhnout na zem. Kocour už se několikrát rozpleskl na zemi jako ponížená a bublající hromada chlupů.

Když se kocour chystá vyskočit někam nahoru, potřebuje si skok vyměřit a zamlít zadními packami před skokem. I na tohle má Bony trik - brání kocourovi ve výskoku tím, že mu běhá před čumákem, točí se na zadních a tělem mu blokuje výhled na plánované místo přistání. No jak na tohle mohla přijít? To už je přímo promyšlená akce…

Prchající kocour je rychlé zvíře, a když mizí pod postelí, znamená to konec srandy. Tam zaleze do koutka a běda psu, který by to nerespektoval! Jenže tomu umí naše slečna Bony taky zabránit. Velice šikovně se naučila chytat kocoura za přední tlapu, tu pohltí až ke kocouřímu rameni a kocour je opět za plyšáka.

Občas se po bytě ozývají nervy zmrazující zvuky dvou zvířat, slečna Bony na kocoura dokonce štěká a kocour vrčí, bublá a po kočičím způsobu jí nadává. Občas jim na to skočíme a zadržíme psa, aby kocour mohl vyhledat bezpečí - jenže to je úplně zbytečné. Zrovna tuhle jsem kocoura osvobodila, přidržela psa na místě a očekávala jsem, že kocour toho využije a uteče.

To jsem se ale spletla: kocour vstal, oklepal se a poodešel pár kroků, vztyčil přátelsky ocásek a ohlížel se přes rameno s výrazem "tak kde to vázne?" No tak jsem psa zas pustila a ti dva zase vydávali děsné zvuky a asi se dobře bavili.

Naštěstí je slečna Bony chytré zvíře a brzo přišla na to, že ne každý kocour je ochoten její pozornosti trpělivě snášet. Když se Bonynka setkala na zahradě u přátel s místním kocourem-bijcem, uznávanou autoritou, kocourovi stačilo, aby vycenil zubiska a zasyčel. Bylo vidět, že na něco takového není štěně zvyklé, takže na to udiveně hledělo, ale pochopilo rychle, že z tohohle kocoura si plyšáka neudělá, alespoň ne, pokud si chce zachovat neporušenou kůži na čumáku a obě zdravé oči.

V jedné věci ale bude mít náš domácí kocour navrch vždycky: na rozdíl od psa smí spát s páníčky v posteli…