Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 31.10.2003
Svátek má Štěpánka




  Výběr z vydání
 >KATASTROFA: Požár v Kalifornii
 >SPOLEČNOST: Jaký smysl má vládní pomoc Romům
 >SPOLEČNOST: Privatizace národního divadla
 >SPOLEČNOST: Parita k ničemu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá- Pionýr
 >PSÍ PŘÍHODY: Zlozvyky psů
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >TRAMVAJE: Jak jsme naskakovali my
 >MOBY DICK: Poslední den v Českých Textárnách
 >SCIFI: co měsíc říjen (a nejen říjen) dal
 >Den s "banditou a teroristou"
 >PENÍZE: Hypotéka? Dvakrát měř, jednou řež!
 >GLOSA: Romadúr, TV Nova, banka - jak se to rýmuje ?
 >SPOLEČNOST: sLIZKÝ HMYZ
 >LIDŠTINY: Katolické běsnění v sexuologii a dalších vědách.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
31.10. VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
Václav Vlk

Skokana, když ještě žije, ujímá se policie!

Znalci hned vědí kde jsem ten název ukradl! Ovšem, když krást, tak u Mistrů. A Saturnin, dědeček a Jirotka, toť sešlost Mistrů. A když se k tomu přidá klasický otevřený vůz dráhy elektrické, dříve tramway zvaný, je sranda zaručena. Když je vám -náct anebo prvních -cet. Stará otevřená tramvaj skýtala neskutečné množství kouzel.

Tak třeba hned ráno. Do práce se ráno jezdilo hodně brzo, neboť většina továren díky stařičkému mocnáři i v dobách republikánských, ba co dím, socialistických, začínala pracovat kolem šesté. Naše fabrika od 5.45 hod. Pro milé mladé čtenáře: skutečně od 05.45, kdy se slušný mladý člověk většinou teprve vrací z večírku. Je sice fakt, že si pamatuji, jak jsme se občas poněkud pozdrželi při řešení složitých intelektuálních problémů jako je "světová revoluce", "jak chytit na rádiu nelépe ´Laxík´", "existují-li Marťani" anebo dovolí-li Alena už konečně víc, než jen šáhnout na prsa a když jo, tak co, a podobně. Mimoděk jsme v tom raním svítání sledovali, usazeni na chodníku před holičstvím dříve Lokvenc, tehdy Hygie, jak pracující spěchají budovat sociálismus. Popravdě řečeno, v těch cca 5.15 ráno se moc budovatelsky netvářili.

Většinou však bylo nutno navštívit pracovní proces, a to pokud možno včas. Vozem dráhy tramvajové procházeli konduktéři, v zimě ve filcákách a obrovském šedivém kožichu, a prodávali a cvakali lístky. Ranní tramvaj nabírala cestou z konečné stále další cestující. Lidé přistupovali a nastupovali všelijak. Mnozí i za jízdy. Nastoupit za jízdy do tramvaje, jejíž otevřené dveře měly po každé straně lesklou mosaznou tyč, bylo možné, ne však jednoduché. Umění nastupovat a vyskakovat bylo nutno pečlivě nacvičit a natrénovat. Ono to bylo, jak se v té době lidově říkalo, o držku. Viz název kapitoly. To není jako dneska, když stačí mít odvahu anebo být dostatečný blbec, nechat si uvázat na nohy lano a pak skočit z mostu "bandží džampink". To umí každý odvážný vůl. Tedy spíš zvládne! Na tom není co umět! Šibenice, na které to visí, má atest, gumové lano má atest, pako, co to obsluhuje, má atest a skákání povolilo asi dvacet úřadů. A magor skočí z mostu a myslí si, jak není vodvázanej a "happy" .

Když jednomu ujela noha při naskakování do tramvaje, tak to mohlo být taky naposled, co tu nohu k něčemu použil. A při vyskakování, když si hupsnul pod erenu, tak to si hupsnul naposled.

Začněme popořádku. Nejprve naskakování. V místě, kde tramvaj jela pomalu, což bylo v každé větší zatáčce, často ve stoupání a podobně, dotyčný skokan vystartoval a jedoucí tramvaj se snažil doběhnout. V té době jezdilo na ulicích tak málo aut, že to bylo možné realizovat. Skokan doběhl jedoucí tramvaj sledován již některými pasažéry a průvodčím. Srovnal krok s rychlostí tramvaje a chytil se za přední tyč. (Pozor, při naskakování se chytáme vždycky za přední tyč. U všeho!!!) A skočil. Zavěšen rukou za tyč, vystihnul okamžik, kdy řidič přidal, a byl působením fyzikálních zákonů, které se nepodařilo zrušit ani komunistům, vyšoupnut na schůdky tramvaje. Podle předpisů by měl průvodčí v tuto chvíli zazvonit na řidiče a osobu narušující bezpečný chod dopravy vykázat. Ovšem jsme u nás. Takže většinou došlo ze strany průvodčího jen k výhružnému zvolání "Přistoupil prosím?" a skokanovi byl za trest prodán lístek.

Náskok do tramvaje měl však svá různá úskalí. Pamatuji si, jak jednoho jarního dne, kdy ženy nutí své manžely kupovat nový nábytek, malovat a podobné děsnosti, jel s námi na zadní plošině tramvaje č. 3 muž, který vezl s sebou dlouhou lesklou záclonovou tyč. Mosaznou. Protože se s ní do tramvaje nevešel, postavil ji dole na poslední schůdek dveří a přidržoval ji, stojíce ve vchodu, rukou.

Když se tramvaj ze spodní stanice Palmovka s obvyklým cuknutím a se zvukem "ee...eee...ééé..." rozjela, vyřítil se zespoda z uličky mezi Divadlem S.K.Neumanna a bývalou židovskou synagogou mladík, který začal sprintem tramvaj dobíhat. Trojka vyjížděla ze stanice, nabírala rychlost a mládenec také. Sledovali jsme s obdivem jeho statečný boj. Odborníci hlídali, zda si dobře srovná krok. Tramvaj i mladý muž plynule zrychlovali, jeho pravá ruka se již chytila přední tyče posledních dveří, podle stylu a provedení bylo vidět, že mezi nás zavítal Mistr Skokan, když tu potměšilý řidič tramvaje pootočil víc než obvykle klikou reostatu, tramvaj zaržála ...ÉÉÉééééé... a zrychlila, mládenec se odpíchl...

Najednou muž držící doposud záclonovou tyč zaječel. Naskakující mladík se totiž chytil omylem tyče od záclon, místo té pravé. Sice se jako zkušený mistr kung -fu, když cvik nevyjde, odpoutal, ale s tyčí v ruce se řítil dál. Příliš rychlý, v nepřirozeném náklonu dopředu, s tyčí za chvíli ve vodorovné poloze jako provazochodec, řítil se prostředkem ulice. Tyč, kterou nedržel přesně uprostřed, jej táhla směrem doleva. Skokan v plném trysku přeběhl konec protějšího nástupního ostrůvku, který bdělí pražští zákazníci Dopravních podniků, zvyklí na všelijaké dramatické události v hromadné dopravě, rychle vyklidili. Jeho výkon už sledoval celý vůz. Boj s tyčí, rovnováhou a přitažlivostí zemskou byl odměňován pochvalnými výkřiky a výroky. Když běžec minul o fous dřevenou ohradu oddělující ulici od Libeňského nádraží, bylo to téměř odměněno potleskem. Mládenec stále v hlubokém předklonu pádil, ač se to zdálo skoro nemožné, stále rychleji. Přímo před ním byly elektrické sloupy a zábradlí na začínajícím pešunku před Libeňským mostem. V běhu si vybral jako únikovou cestu jedinou volnou prostoru, a to díru mezi sloupy a ohradou. Tam byla mezera, ve které stály zbytky zdi a bezinkové roští. Jako geroj, jako neohrožený Ilja Muromec se s tyčí od záclon v rukou bez váhání vrhl do spásné prostory a zmizel.

"Panenko Maria," zvolala jakási starší paní nedbaje na to, že v tramvaji by mohl být nějaký člen Strany, ba ano i milicionář.
"Pani," naklonil se k ní průvodčí, "Panenka Maria mu bude hovno platná! Tam za těma keřema je starej židovskej hřbitov."
"Jézusku," nedala se zastavit babka, "to já znám, voni ti Židi maj takový veliký kamenný pomníky těsně vedle sebe.."
"No právě," děl průvodčí a aby ukončil ideologicky nebezpečnou rozpravu, zvolal velikým hlasem: "Přistoupil prosím?!"

Pán, kterému původně tyč patřila, se vzpamatoval a začal řvát: "Zastavte! Zastavte, moje tyč! Co tomu řekne moje žena! Zastavte!!!"
Nábožná babička zvedla hlavu a důrazně pravila: "Víte co, pane?! Děte si s tou svou tyčí taky do prdele!!"
Bezinky nad hřbitovem se jen mírně třásly a tramvaj na lince číslo 3 rachotila, kymácela se a řinčela na cestě k Maninám.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku